pondělí 29. května 2017

Sobota 27. května 2017 / Do Budeniček a na zlonickou

V sobotu 27. května proběhla další letošní exkurze Slánské akademie volného času, která byla tentokrát
zaměřená na památky baroka a neoklasicismu na Zlonicku. Uskutečnila se ve spolupráci s Vlastivědným kroužkem Zlonicka a role průvodce se ujal kunsthistorik PhDr. Vladimír Přibyl (vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný).
Nejprve naše cesta vedla k rodinné hrobce Kinských u poutního kostela sv. Isidora, která se nachází nedaleko jejich bývalého zámku v Budenicích. Zde nás přivítali předsedkyně Vlastivědného kroužku Zlonice a hrabě František Kinský, jenž nám umožnil její prohlídku. Pan hrabě krátce pohovořil o historii tohoto pohřebiště knížecí linie šlechtického rodu Kinských ze Vchynic a Tetova. Poté jsme v hojném počtu vstoupili do hrobky, kde o ní podal výklad Vladimír Přibyl, a potom jsme se mohli zaposlouchat do hlasu flétny, tónů hudby Ludwiga van Beethovena, kterého Kinští podporovali.
Neoklasicistní hrobku nechala vybudovat po smrti svého manžela Rudolfa knížete Kinského v roce 1836 kněžna Vilemína Alžběta Kinská, roz. Colloredo – Mansfeldová. Podle návrhu knížecího architekta Heinricha Kocha začala její výstavba na jaře následujícího roku a proběhla pod vedením stavitele Antonína Merksbauera. Rozsáhlá funerální stavba má tvar řeckého kříže a je osvětlena centrální kupolí. U vchodu se nacházejí dvě sochy, které jsou připisovány dílně Josefa Maxe. Vpravo je to sedící postava ženy v antickém rouchu, jež do knihy života zapisuje jméno zesnulého knížete – Rudolf. Vlevo se nachází Truchlící anděl s uhasnutou pochodní, věncem a erbem Kinských. Interiéru hrobky, do které sestupujeme širokým schodištěm, vévodí sousoší Krista pozvedávajícího sv. Petra z vln (viz. Mt, 14, 24-34), které je patrně výsledkem spolupráce dvou sochařů – Josefa Maxe a vídeňského Josefa Kässmanna.
V hrobce jsou pochováni příslušníci dvou větví knížecí linie Kinských – v levé části tzv. větve kostelecké (potomci Josefa hraběte Kinského †1862) a v pravé části tzv. větve knížecí (potomci knížete Rudolfa †1836), které patřilo zlonické panství. Minulý rok sem byla jako prozatím poslední pohřbena matka hraběte Františka (*1947), hraběnka Bernadetta Kinská, roz. Merveldt (†2016).
Poté jsme se přesunuli do raně barokního kostela sv. Isidora, který nechal vystavět v letech 1680 až 1682 majitel Budenic a hejtman slánského kraje Matěj Ondřej Hartmann z Klarštejna. Byl vybudován neznámým architektem, jenž se inspiroval podobou križovnického kostela sv. Františka v Praze od J. B. Matheye. Na první pohled zaujme výzdobou průčelí, jejíž součástí jsou sochy sv. Ondřeje a sv. Pavla, které pocházejí z okruhu sochaře Jana Jiřího Bendla. Portál je vyzdoben aliančním znakem Kinských a Harrachů. Jelikož byl kostel již několikrát vyloupen, byl zbylý umělecký inventář uložen v depozitáři. Vladimír Přibyl tak mohl pouze popsat, jak vybavení kostela v minulosti vypadalo. Z něho jako patrně nejcennější se zachovala dřevěná socha sv. Isidora od J. J. Bendla, která je dnes vystavena v expozici baroka v Národní galerii v Praze.
Posledním místem, které jsme tentokrát navštívili, byla barokní fara ve Zlonicích. Dostali jsme se k ní starou kaštanovou alejí, která spojuje tento městys s budenickým zámkem. Budova fary byla postavena za faráře Jana Adama Svobody v letech 1750–1752 podle návrhu architekta K. I. Dientzenhofera. V době jejího vzniku ještě neexistovala dnešní Pejšova ulice, a tak je její hlavní – severní – průčelí orientováno do zahrady. V době naší návštěvy zde probíhala výstava podřipského malíře Zdeňka Černého, kterou zde uspořádal Vlastivědný kroužek Zlonicka. Za možnost prohlídky jeho domova je nutno poděkovat zlonickému faráři, P. Cyrilu Kubánkovi. Na závěr je nutné také vyslovit poděkování všem, kdo se na přípravě naší exkurze podíleli, především poté členům Vlastivědného kroužku Zlonicka a pracovníkům odboru kultury MěÚ Slaný. Doufáme, že se do Zlonic a jeho okolí někdy znovu za památkami vydáme. (Pavel Zděnovec)
Fotografie zde


úterý 25. dubna 2017

Sobota 22. dubna 2017 / S Dr. Čižinskou na Karlově

   Tradiční deštivé počasí doprovázelo v sobotu 22. dubna 2017 účastníky letošní první exkurze Slánské akademie volného času, která směřovala do Prahy. Zde jsme tentokrát s PhDr. Helenou Čižinskou (Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště Praha) navštívili kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. Poté, co jsme v chrámu usedli do kostelních lavic, nás naše průvodkyně seznámila s historii tohoto svatostánku a jeho uměleckou výzdobou.
   S výstavbou Nového Města Pražského vzniká z popudu Karla IV. také několik sakrálních staveb, které mají nově rozrůstající se hlavní rezidenční město římského a českého panovníka připodobnit k Nebeskému Jeruzalému. Jednou z nich se stává také v r. 1350 založený klášter řádu sv. Augustina – kanovníků. Vzorem pro jeho konventní kostel, jenž byl zasvěcen kanonizovanému císaři Karlu Velikému, se stala nejstarší část katedrály Panny Marie v Cáchách, která má tvar oktogonu. Ještě nedostavěný chrám byl v. 1377 vysvěcen pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Husitskými válkami zle poničení klášter byl obnoven a klenba presbytáře byla zaklenuta za vlády Vladislava II. Jagellonského, kdy byl také kostel v r. 1498 svěcen ke cti P. Marie. Klenba lodi byla dílem již renesančního tvůrce, za kterého je někdy považován architekt Pražského hradu Bonifác Wolmut, a byla datována rokem 1575. Za vpádu Pasovských v r. 1611 pražská lůza klášter vyrabovala a chrám zpustošila. R. 1634 byl kostel znovu opravován a získal současné patrocinium. Na počátku 18. stol. patrně podle projektu Giovanni Santiniho – Aichla vznikla přístavba u jižní stěny chrámu, s trojdílnými, tzv. Svatými schody, Betlémskou kaplí a ambity. V letech 1733–1740 následovala důsledná barokizace interiéru a výstavba nové barokní kruchty podle návrhu F. M. Kaňky. Z té doby pochází téměř celé podivuhodné vybavení kostela s plastikami od J. J. Šlanzovského a obrazy od J. J. Heinsche, J. J. Redelmayera a F. Dallingera. Za josefínských reforem byl klášter zrušen a zařízení chrámu bylo rozprodáno nebo rozvezeno do jiných kostelů. Hlavní oltář byl přemístěn do nedalekého chrámu sv. Apolináře, kde skončil také i zázračný obraz Panny Marie Karlovské, patronky nastávajících matek. Odsvěcený chrám s klášterem připadl vojenskému eráru jako zásobárna. Ke svému účelu se navrátil poté, co je v konventu zřízen městský chudobinec. V letech 1871 až 1873 došlo k celkové renovaci, avšak od původně zamýšlené kompletní regotizace se naštěstí upustilo. V novogotickém stylu však vzniká nový hlavní oltář Nanebevzetí P. Marie vysvěcený r. 1872 knížetem arcibiskupem Bedřichem kardinálem Schwarzenbergem. Chybějící inventář byl také zčásti nahrazen kopiemi. Dnes je majitelem celého areálu na Karlově pražský magistrát.
   Novogotický hlavní oltář (z r. 1872) v presbytáři byl vytvořen podle návrhu B. Wachsmanna a je vyzdoben malbami A. Lhoty a řezbami od J. Brüllmayera a E. Veselého. V lodi ho doplňují u nás nezvyklé barokní trojoltáře. Napravo je tvoří oltáře sv. Augustina (obraz od J. Spitzera, 1756), sv. Salvátora (obraz od J. J. Heinsche, 1697) a sv. Karla Velikého (obraz od F. Dallingera, 1738). Nalevo jsou to oltáře sv. Anny Samotřetí (obraz od Heinsche, 1708), P. Marie Karlovské (kopie Heinschova obrazu od J. Hellicha, 1871) a sv. Libora (obraz od J. J. Redelmayera, r. 1771). Naproti kněžišti je hudební kruchta vyzdobená plastikami (sv. Moniky, sv. Ludmily, krále Davida a nerozpoznaných světců) od J. J. Šlanzovského. Ten je autorem také pozoruhodných sousoší na sloupových balkónech na bocích chrámu. Na severním je to Navštívení P. Marie (P. Marie, sv. Josef, sv. Alžběta a sv. Zachariáš) a po jeho stranách jsou iluzivní okna vždy se třemi figurami, které znázorňují hebronské sousedy, radující se z příchodu P. Marie. Na jižním je to Kristus před Pilátem (Ježíš, Pilát), které doplňovaly v oknech rouhající se postavy Židů, jež byly odstraněné z příkazu Josefa II. Pod balkónem jsou sochy P. Marie Bolestné a sv. Jana Evangelisty z nedochované Kalvárie. Kazatelna sem byla přenesena z kaple vlašského špitálu a jsou na ní výjevy ze života sv. Karla Boromejského. V kostele je také mnoho dalšího cenného barokního inventáře, který jsme si mohli prohlédnout.
   K neobvyklému zařízení tohoto chrámu patří též otevřené trojité schodiště Svatých schodů, postavené podle římského vzoru r. 1708, jenž se nachází za severním balkónem. Na jeho vrcholu se nachází kaple, v níž je obraz Kristus na hoře Olivetské od J. Hellicha z r. 1862 a Šlaznovského sochy sv. Veroniky a Krista přikovaného ke sloupu. Štukovou výzdobu kaple tvoří andělíčkové nesoucí nástroje Kristova umučení. Pod Svatými schody je ukryta podzemní kaple Narození Páně, zvaná též Betlémská, vybudovaná jako grotta.
Vchází se do ní venkovním vchodem. Její výzdobu tvoří fantaskní kolorované štukatury zřícenin antických staveb od R. Baiera, jež věřící vedou k výklenku, v němž bývá umístěno sousoší Svaté rodiny (jesličky) od Šlanzovského vzniklé patrně okolo r. 1738.
   Po prohlídce tohoto bohatě vyzdobeného svatostánku nám nezbylo než poděkovat paní doktorce Čižinské za zasvěcený výklad a jáhnovi mjr. Mgr. Jiřímu Ignáci Laňkovi za to, že nám tuto prohlídku umožnil. Komu se nechtělo domů, mohl si poté individuálně prohlédnout budovy bývalého konventu, kde dnes sídlí Muzeum policie ČR. V některých přízemních místnostech bývalé staré prelatury byla možnost spatřit krásné raně barokní štukatury.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.

pondělí 10. dubna 2017

Sobota 8. dubna 2017 / S doc. Hřebíkem o židovských posvátných knihách v Bibli



V sobotu 8. dubna se uskutečnilo v bývalém salonku hotelu Grand další setkání Slánské akademie volného času, které bylo též součástí právě probíhajících Dnů izraelské kultury ve Slaném. V předvelikonočním čase jsme měli možnost vyslechnout duchovně laděnou přednášku „Židovská svatá Písma v křesťanské Bibli“ z úst biblisty Doc. ThLic. Josef Hřebík, Th.D., S.S.L. (KTF UK Praha), který se podílí na nejnovějším katolickém překladu Písma svatého (kniha Pentateuch) do českého jazyka. Ve své přednášce tedy prezentoval pohled katolické biblistiky na židovská posvátná písma, které křesťané souhrnně nazývají Starý zákon.Nejprve se věnoval otázce kánonů. Ještě v době Kristově netvoří hebrejské posvátné spisy jednotný soubor (kánon). V průběhu 2 a 3. století dochází k vytvoření dvou kánonů, které se od sebe liší uspořádáním. Židovský (palestinský) kánon zvaný Tenak (Tanach), který tvoří Tóra (5 knih Mojžšíšových), Proroci přední (kam patří také knihy Samuelovy a Královské) a zadní (Izaiáš, Jeremiáš a další) a Spisy, kam se řadí také 5 svátečních svitků nazývaných Megilot (např. kniha Ester), je řazen prostorově. Křesťanský kánon, jenž se dělí na knihy dějepisné (mimo jiné Pentateuch), naučné (např. Job) a prorocké (např. Daniel), má řazení časové. U některých církví (např. jako je katolická) obsahuje Starý zákon také knihy deuterokanonické (Tobiáš, Sírachovec atd.). Ten vychází ze širšího alexandrijského kánonu vzniklého na podkladě překladu hebrejských písem do řečtiny tzv. Septuaginty. Jeho katolická podoba je potom dána překladem Bible do latiny tzv. Vulgatou. Poté Starý zákon představil ze tří hledisek: Historické, tady uvedl období nemonarchické, monarchické a postmonarchické. Následoval pohled literární a na závěr teologický.
Po přestávce se rozhovořil o dvou tématech – historicita Starého Zákona a násilí v něm obsažené – které jsou často jako dotazy kladeny posluchači jeho přednášek. (Pavel Zděnovec)
Obrazová galerie ze setkání zde