pondělí 27. února 2017

Sobota 25. února 2017 / O českém životě v Haliči 19. stol s Doc. Kaletou

  V sobotu 25. února 2017 jsme se poprvé v novém roce sešli v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném, abychom vyslechli úvodní přednášku jarního semestru 11. ročníku Slánské akademie volného času. Tentokrát jsme se mohli seznámit s osudy Čechů, kteří se v 19. století rozhodli spojit svůj život s Haličí. O nich nám přijel povídat Doc. PhDr. Petr Kaleta, Ph.D. z Katedry středoevropských studií FF UK Praha.
   Nejprve však nás seznámil s tímto regionem, který je považován za bránu evropského Východu. V novověku se vžil název Halič pro jednu z provincií podunajské monarchie, která se oficiálně nazývala Království haličsko–vladiměřské s Velkovévodstvím krakovským a knížectvími Osvětimským a Zátorským. Tato území byla k habsburské říši připojena v r. 1772 za vlády císařovny Marie Terezie při prvním dělení Polska.
   Své pojmenování dostala provincie podle města Halyč, které bylo ve středověku sídlem knížat z rodu Rurikovců. Její západní část (s centrem v Krakově) tvořící předtím Malopolsko obývali většinou Poláci. Ve východní části (s centrem ve Lvově) nacházející na teritoriu dávného haličsko–vladiměřského knížectví, které k polskému království připojil Kazimír Veliký, převažovali Rusíni. Jejich inteligence se v 19. století dostala pod ukrajinský vliv a začala se považovat za Ukrajince. Dalšími národnostmi zde žijícími byli Židé, Karaimové a Arméni. Jihovýchodní část země v oblasti Karpat obývali Huculové. Za císaře Josefa II. započala také kolonizace Němci, kteří sem přicházeli z jihoněmeckých oblastí a také se zde začali usazovat Češi. Kolem roku 1900 jich zde žilo přibližně 10 000. Náboženské vyznání obyvatelstva bylo různorodé a záviselo na jeho etnickém původu. Byli zde římští katolíci, řečtí katolíci, pravoslavní, protestanté, příslušníci arménské apoštolské církve a vyznavači svébytné formy judaismu zvané chasidismus.
   Češi se sem dostali nejprve jako cestovatelé. Tím byl příslušník Jednoty bratrské Martin Kabátník (+ 1503), který se na své pouti do Svaté země dostal i do Lvova. Po připojení Haliče k habsburské monarchii sem přicházejí jednak ve státním zájmu jako úředníci, vojáci nebo duchovní, ale usazují se zde i jako zemědělci, hudebníci či příslušníci dalších profesí. Významný centrem života zdejších Čechů se stal Lvov. Na kulturním dění zdejší komunity se v 19. stol. podílel úředník František Jáchym. Na své cestě do Ruska se ve městě zastavil také Karel Havlíček Borovský (1821–1856), který se po návratu z carské říše stal zastáncem myšlenky austroslavismu. Po pádu tzv. Bachova absolutismu se mohl v rakouském mocnářství rozvinout spolkový život a tak došlo v r. 1867 ve Lvově k založení České besedy, která existuje dodnes. Hospodařit na statek přišla na Halič také rodina Františka Řehoře (1857–1899). Ten pro svůj zdravotní stav nemohl vykonávat práci v zemědělství, a tak se pustil do etnografického výzkumu haličských Rusínů a Huculů. Zajímal se především o jejich folklor. Psal o nich do českých periodik jako Světozor, Zlatá Praha a také do prvního čísla Slovanského přehledu. Fotografoval obyvatelstvo a sbíral různé předměty spojené s jejich životem, které posílal do Prahy manželům Náprstkovým. Ty se později staly součástí sbírek Národopisného muzea. Knihy ze Lvova zasílal do knihovny Národního muzea. Na přelomu 30. a 40. let 19. století působil nějaký čas jako úředník ve Lvově také spisovatel a historik Karel Vladislav Zap (1812–1871), který o životě obyvatel této východohaličské metropole psal do časopisů Květy české, Česká včela nebo Časopis Českého muzea. Řadu článků uzavírají Připomínky ze Lvova vydané r. 1845 v muzejním časopisu. Již předtím však vychází jeho cestopis Cesty a procházky po Haličské zemi a později využívá své poznatky o Haliči také při práci na třídílném Všeobecném zeměpisu. Zajímavou osobností spojenou se Lvovem je podmaršálek Emanuel Salamon Freidberg – Mírohorský (1829–1908), který mimo jiné zhotovil kresby polských a rusínských krojů pro heslo Halič v Ottově slovníku naučném. O českém živlu na Haliči psal úředník židovské původu Ladislav Feigl (1861–1942) v dvousvazkovém díle Sto let českého života ve Lvově (1924–1925). O chasidismus haličských Židů se zajímal Jiří Mordechaj Langer (1894–1943), který se r. 1913 vydal na Halič, aby se seznámil s jejich vírou a poté převyprávěl jejich legendy a příběhy v knize Devět bran (1937).
   Za první světové války se stala Halič jedním velkým bojištěm, a tak mnoho Čechů, kteří narukovali do rakousko–uherské armády prožilo tento konflikt právě zde a v nejhorším případě tu také nalezlo  svůj hrob. Udála se tu i pro České legie na východní frontě významná bitva u Zborova, která však pro místní je jen jednou z epizod tohoto nesmyslného konfliktu.
   Závěr přednášky patřil četným dotazům a nám nezbylo než poděkovat Doc. Kaletovi za zajímavé vyprávění o pro většinu z nás málo známé oblasti východní Evropy. Těšíme, že se s ním opět setkáme, aby nás seznámil s historií a kulturou dalších míst této části našeho kontinentu.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.

pondělí 12. prosince 2016

S Doc. Hanušem Nyklem o východním křesťanství / sobota 10. prosince 2016

  V sobotu 10. prosince se uskutečnilo v salónku hotelu Grand poslední letošní setkání Slánské akademie volného času. Dobu předvánočního shonu nám zpříjemnila přednáška dotýkající se podstaty těchto svátků nazvaná Křesťanství Východu včera a dnes, kterou nám až z Litoměřic přijel přednést náš častý host Doc. PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR).
   Východní církve lze rozdělit do dvou hlavních skupin, a to na pravoslavné a orientální. Přednášející nám tentokrát představil ty náležející k těm druhým. Nejprve však vysvětlil, jak tomuto rozdělení vůbec došlo.
   Již záhy po svém vzniku se křesťanství začalo ze své domoviny, kterou tehdy Římané nazývali Palestina, šířit nejen do všech koutů Římské říše, ale i za její hranice. Apoštolové a jejich následníci přinesli zvěst o umučení a vzkříšení Ježíše Krista jak do center Východu, tak Západu. Nejvýznamnější z nich (Antiochie, Alexandrie, Řím a Konstantinopol) se spolu s Jeruzalémem staly později také duchovními metropolemi nového náboženství. Jejich biskupové se začali nazývat patriarchy. Postupně však docházelo k tomu, že se na řešení některých teologických otázek nemohli představitelé těchto diecézí shodnout a v církvi docházelo k rozkolům. Tomu měly zabránit všeobecné sněmy duchovenstva říše, které nazýváme ekumenickými koncily. První z nich se sešel pod vedením císaře Konstantina I. Velikého v r. 325 v Nikaii. Měly odstranit neshody a vydat závazná ustanovení pro celou církev. Avšak již závěry čtvrtého koncilu, který se uskutečnil v r. 451 v Chalkedonu, vedly k prvnímu velkému schizmatu v dějinách křesťanství. Učení o dvojí přirozenosti (božské a lidské) v (jedné) osobě Krista přijali pouze zástupci Konstantinopole a Říma. Jeho odmítnutí stálo na počátku vzniku autonomních církvích Předního východu, které se začaly formovat v průběhu 5. až 7. století. Zrod jiných církví podnítilo nestoriánství, které jako nesprávná christologická nauka bylo představiteli církve odmítnuto již v r. 331 na koncilu v Efezu.
   Prvním územím pokřtěným mimo říši se stala v r. 301 Arménie. Víra v Ježíše Krista se rozšířila také do Ibérie (dnešní Gruzie), Persie (Irán) i do daleké Indie. I tady vznikly samostatné církve, které existují dodnes.
   Do osudů většiny těchto křesťanských společenství výrazně zasáhla v 7. století islámská expanze. Z vyznavačů kdysi dominantního náboženství se postupně stali příslušníci trpěné minority. V současnosti mnohé církve v zemích, kde vznikly a staletí působily, pouze horko těžko přežívají a hlásí se k nim nepatrný zlomek tamního obyvatelstva. Někde situace došla tak daleko, že musí jejich příslušníci pro své vyznání opustit i vlast.
   K orientálním církvím řadíme: Koptskou ortodoxní církev v Egyptě (centrum Alexandrie / Káhira / zrod mnišství, hlava jejich církve – alexandrijský papež), Syrskou ortodoxní církev (kdysi Antiochie, zvaní též jako jakobité), Arménskou apoštolskou církev (Ečmiadzin, podle legendy je její vznik spojen s apoštoly Judou Tadeášem a Bartolomějem, působí i v Praze – kostel. sv Ducha na Starém Městě), Etiopskou ortodoxní církev (Addis Abeba, vznikla působením ze Sýrie a Egypta, ovlivněna judaismem, patří k nejpočetnějším), Eritrejskou ortodoxní církev (stála u vzniku křesťanství v Etiopii), Indickou ortodoxní církev (podle legendy založená apoštolem Tomášem) a Asyrskou církev Východu (dnes Chicago, zrodila se v Mezopotámii v Perské říši).
  Na závěr přednášky nám pan docent popsal arménskou ikonu, kterou si nechal zhotovit. Výklad o ní doplnila jeho manželka. Na ikoně je zpodobněno sedm arménských svatých, které zastupují jednotlivé typy světců. První z nich je biskup, kterým je zde sv. Řehoř Osvětitel, který pokřtil arménského krále Tridata III. Tím se stalo v r. 301. křesťanství státním náboženstvím Arménie. Řehoř byl jmenován prvním biskupem Arménů. Druhým je mnich, kterého zde představuje teolog a lingvista sv. Mesrop Maštoc, který vytvořil arménské písmo a liturgii. Třetím je kněz, kterým je zde konkrétně učenec a básník sv. Řehoř z Nareku, který žil kolem r. 1000 a je autorem významného díla arménské literatury Knihy nářků. Vojíni – mučedníci zde mají svého zástupce v podobě vojevůdce Vardana Marmikoniana, který zahynul v bitvě s Peršany u Avarjaru v r. 451. Panny – mučednice a mnišky zde zastupují sv. Ripsima (Hripsima) a sv. Gayane. Poslední svatý připomíná oběti arménské genocidy, kterou provedli v letech 1915 až 1918 Turci. U každého světce je nápis v arménštině a nad nimi je umístěn arménský kříž. Celé toto shromáždění světců je umístěno uvnitř chrámu, který představuje arménskou církev.
   Poté ještě zbyl čas na hojné dotazy publika, které se na přednášce sešlo ve velkém počtu. Nakonec nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání o tématu, které je stále aktuální, a poblahopřát panu doktoru k jeho čerstvé docentuře. Těšíme se, že se s ním snad opět setkáme v příštím roce, aby nás znovu zavedl do světa východního křesťanství, které je pro nás tak vzdálené. Všem pak nezbývá než popřát hezké prožití vánočních svátků a hodně zdraví i mnoho úspěchů v novém roce. Doufáme, že se všemi opět setkáme na dalších setkání Slánské akademie.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.

sobota 3. prosince 2016

O památkách regionu s Vladimírem Přibylem / sobota 3. prosince 2016

Adventní nálada panovala na setkání Slánské akademie volného času, které se uskutečnilo v sobotu 3. prosince. Tentokrát se svou přednáškou Ze světa památek regionu vystoupil sám organizátor akademie PhDr. Vladimír Přibyl (vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný). První část jeho přednášky byla věnována kostelu sv. Václava v Kladně–Rozdělově. Tato nynější kladenská městská část byla až do čtyřicátých let minulého století samostatnou obcí. Její počátky se datují do 18. století, kdy patřila řádu benediktinů, a své jméno dostala podle toho, že novým osadníkům přicházejícím, mimo jiné z Broumovska, byla z rozhodnutí vrchnosti rozdělována půda do dědičného držení. Průmyslový rozmach nedalekého Kladna v druhé polovině 19. století stál za její proměnou v osadu chudých horníků a dělníků v ocelárnách. Růst počtu obyvatel vedl také v letech 1907 – 1908 / 1909 k vybudování školy pro místní mládež. Její součástí byla i školní kaple. Jelikož však mimo kapličky sv. Mikuláše nebyl ve vsi jiní sakrální objekt, který by mohl sloužit k bohoslužbám, využívali školní kapli též zdejší věřící spolu s tělocvičnou k bohoslužbám, stala se tak kaplí veřejnou. Po vzniku nového československého státu však levicově smýšlející obecní rada zakázala využívat školní budovu k tomuto účelu. Místním katolíkům nezbylo než usilovat o vybudování kostela, a proto založili Spolek pro postavení katolického kostela v Rozdělově. Pro svoji snahu získali plnou podporu ze strany církve. Benediktini darovali pro jeho vybudování pozemek a stavbu nakonec v podstatě financoval pražský arcibiskup František Kordač. Tento arcibiskup, který byl často kritizován pro svůj negativní postoj k reformním snahám v církvi, výrazně podporoval vzdělávání a vyjadřoval se i k řešení sociálních otázek. Což  také snad přispělo k tomu, proč se osobně angažoval ve věci výstavby svatostánků v proletářském Rozdělově. Ten byl postaven v letech 1925–1927 podle návrhu arcibiskupského stavebního rady arch. Františka Havleny, a to kladenským stavitelem Josefem Pickem. Tympanon s jezdeckou sochou sv. Václava je dílem pražského sochaře Ladislava Vocelky. Výzdoba interiéru, která se vyznačuje bohatou barevnou ornamentální výmalbou a výraznými kamenickými a kovářskými prvky ve stylu art deco. Celý vnitřní prostor byl řešen stejně jako již neexistující interiér seminárního kostela sv. Vojtěcha v Dejvicích. Ten byl architektem Havlenou budován v téže době a umělci, kteří na něm pracovali, také působili současně i v Rozdělově. Většina mobiliáře včetně varhan však z finančních důvodů nevznikla dle architektova návrhu a jeho umístění zde je druhotné. Na hlavním oltáři se poté nachází sochařské zpodobnění vraždy sv. Václava od tyrolského řezbáře Ferdinanda Stufflesera z doby okolo r. 1910. Kostel, jehož vzniku chtěla místní samospráva všemi dostupnými prostředky zabránit, se stal záhy výraznou dominantou místa a dnes již i významnou kulturní památkou na církevní umění první republiky. Druhá část přednášky byla věnována baroknímu umění ve Smečně. Pozornost byla zaměřena především na díla považována za práce sochaře Františka Ignáce Platzera. Ten se k zakázkám pro smečenské objednavatele dostal patrně sňatkem s vdovou po řezbáři Matyáši Schönherrovi, který ve Smečně působil spolu s architektem Kiliánem Ignácem Dietzenhoferem. Jejich společným dílem byl sloup Nejsvětější Trojice. Reliéfy na něm se však již řadí k nejranějším dílům Platzerovým. K ranému období tvorby náleží také dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého (před r. 1750) z oltáře zasvěceného tomuto světci v kostele Nejsvětější Trojice. Ten prošel v nedávné době důkladnou restaurací, kterou provedla akad. malířka Markéta Pavlíková, Ph.D. (AVU Praha – ateliér restaurování). Pozdní tvorbu jeho dílny v chrámu pak zastupuje sochařská výzdoba hlavního oltáře. K Platzerovým pracím bývá někdy řazena také socha sv. Donáta, která původně stála u silnice do Kačice, je dnes umístěna před smečenskou farou. Socha byla v minulosti značně poškozena a po nezbytných restaurátorských zásazích nelze dnes Platzerovo dílo potvrdit.
Na závěr vedoucí odboru kultury popřál všem pěkné prožití adventu. Nám nezbylo než poděkovat nejen za tuto přednášku, ale i za celou jeho práci na poli památkové péče a těšit se, že nás někdy znovu zavede do světa památek regionu. (Pavel Zděnovec)