S Hanušem Nyklem o ruské literatuře (8.část) – 14.12.2013

Závěrečnou tečkou podzimního semestru VIII. ročníku Slánské akademie se stala přednáška PhDr. Hanuše Nykla Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR) z cyklu věnovanému ruské kultuře, která se uskutečnila v sobotu 14.12.2013 v salónku bývalého hotelu Grand. Tentokrát byla věnovaná spisovatelům Ivanu Sergejeviči Turgeněvovi a Nikolaji Semjonoviči Leskovovi; na závěr také pravoslavné ikoně Narození Přesvaté Bohorodičky.
Nejprve však připadl PhDr. Vladimíru Přibylovi nelehký úkol sdělit posluchačům smutnou zprávu, že nás nedávno nenadále a navždy opustil jeden ze spolupracovníků akademie P. Jan Nepomuk Jiřiště, děkan litoměřické biskupské kapituly a farář v Bělé pod Bezdězem. Mnozí z nás jistě vzpomínají na jeho přednášku o křesťanské ikonografii, která proběhla v rámci prvého ročníku, nebo na některou z exkurzí, na které nám dělal zasvěceného průvodce.
Poté se ujal slova Hanuš Nykl a začal vyprávět o dvou ruských autorech, kteří pocházeli ze stejné (orlovské) gubernie. Současně však svými postoji vytvářejí určitý protiklad, Ivan Turgeněv patřil ke skupině těch, kteří usilovali o největší přimknutí Ruska k západní Evropě a její kultuře (tzv. západnici), naopak Nikolaj Leskov byl jedním z představitelů těch, jež chtěli uskutečnit obrodu své země návratem ke kořenům její národní svébytnosti (tzv. slavjanofilové).
Prvý na řadu v rámci přednášky přišel Ivan Sergejevič Turgeněv (*1818 Spasskoje u Orla, †1883 Bougival u Paříže). Přestože pocházel z bohaté šlechtické rodiny, jeho dětství nebylo příliš šťastné, jako syn bývalého důstojníka, jenž doma vládl pevnou rukou, vyrůstal v drsných rodinných poměrech. Studoval filosofii na univerzitách v Moskvě a Petrohradě, načež následovala studia v Německu na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Po svém návratu do Ruska však nenalezl v oboru uplatnění a proto se vydal na cestu literáta. V Petrohradě se seznámil s jeho celoživotní láskou, slavnou zpěvačkou Pauline Viardtovou. Roku 1852 přes zákaz carské cenzury vydal článek o Gogolovi, a proto byl zatčen a vykázán do vyhnanství na své rodné sídlo Spasskoje. Na přímluvu následníka trůnu, pozdějšího cara Alexandra II., mu byl tento trest v roce 1854 zrušen a on se odebral do Paříže. Většinu života poté strávil v cizině, především ve Francii, a do své vlasti se vracel pouze nakrátko v době lovů do Orla. Stal se prvním ruským literátem 19. století, jehož dílo se proslavilo na Západě. Přestože počátky jeho tvorby jsou spojeny s básnickými díly, do povědomí čtenářstva se zapsal především jako prozaik s romantickým pohledem na ruský venkov, jeho prostý lid a okolní přírodu, avšak také jako kritik nevolnictví. Z povídek a novel lze připomenout především ty nejslavnějších, k nimž bezesporu patří Lovcovy zápisky (soubor povídek o lovu a lovcích, které jsou současně kritikou nevolnictví) nebo Jarní vody. Bohatá byla také jeho románová tvorba, kterou tvoří tyto tituly Rudin (tzv. zbytečný člověk), Šlechtické hnízdo (sídlo šlechtice jako centrum kultury a vzdělání, teorie malých činů – změna drobnou prací), Dým (ruská emigrace), V předvečer (národně osvobozenecký boj v Bulharsku), Novina (galerie ruských revolucionářů, národníků) a Otcové a děti (generační problémy).
Poté následoval portrét mladšího z těchto dvou autorů Nikolaje Semjonoviče Leskova (*1831,Gorochovo, †1895 Petrohrad). Ten pocházel z nebohaté úřednické rodiny, vyrostl u bohatého strýce a studoval orlovské gymnázium, které však pro smrt otcovu a zkázu rodinného jmění v důsledku velkých požárů nedokončil. Musel se proto již od mládí protloukat životem, jak se dalo. Nejprve působil jako úředník, dodatečně si doplnil vzdělání a poté se stal obchodním zástupcem, jenž procestoval Rusko i Evropu. Pobýval také v Čechách, kde navštívil vedle již tehdy u zahraničních hostů oblíbených Mariánských Lázní také i Prahu. Od roku 1872 působil na ministerstvu osvěty, byl však pro své kritické názory na tehdejší poměry shledán jako nespolehlivý a tak byl propuštěn. Poté se již věnoval pouze své spisovatelské činnosti. Avšak i v literárních kruzích si udělal, podobně jako Dostojevský, mnoho nepřátel svým negativním postojem k revolučním a nihilistickým náladám převládajícím tehdy v „pokrokově smýšlející“ části společnosti. Náměty své prozaické tvorby čerpal z různých i méně obvyklých prostředí. Zachytil tak ve svých dílech život ruské vesnice a její výjimečné obyvatele (Kalvárie), pronásledovanou sektu starověrců (Zapečetěný anděl), příslušníky provinční i petrohradské společnosti, mezi nimi ruské Němce, (Ostrované, Duchovenstvo sborového zpěvu, Soumrak knížecího rodu, Železná vůle) a také revolucionáře a nihilisty (Není kam). Jako tvůrce ruských skazových vyprávění se pokusil přiblížit k lidové tradici (např. Očarovaný poutník). Jeho patrně nejznámějším dílem se však stalo drama Lady Macbeth Mcenského újezdu, jež se stalo námětem pro libreto stejnojmenné opery Dmitrije Šostakoviče.
Po přestávce se naše pozornost obrátila k výtvarnému umění. Přednášející opět představil další typ ruské pravoslavné ikony tentokrát s námětem Narození Přesvaté Bohorodičky.
Na závěr se patří dr. Hanuši Nyklovi poděkovat za zajímavou přednášku, popřát mu, aby jeho chystaná kniha vyšla co nejdříve, a těšit se, že zase někdy znovu mezi nás zavítá. Všem pak se sluší popřát krásně prožité vánoční svátky, mnoho štěstí a zdraví do nového roku a doufat, že se všichni opět v pořádku sejdeme na jaře v dalším semestru Slánské akademie. (Pavel Zděnovec)
Další snímky zde

Vzpomínky na minulost I. – sobota 7.12.2013

Nepřízeň počasí způsobila, že původně ohlášená přednáška Doc. PhDr. Františka Gabriela, Ph.D., Hrady severních Čech, se nemohla uskutečnit. Dozvěděli jsme se však, že bychom o ní neměli přijít a je plánovaná pro jarní semestr, uvidíme. Přesto však setkání Slánské akademie 7. prosince 2014 v salónku bývalého hotelu Grand proběhlo ke spokojenosti všech přítomných. Úlohy přednášejícího se pohotově ujal zakladatel akademie a dlouholetý vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný PhDr. Vladimír Přibyl. Nejprve však proběhlo opožděné předání diplomu Luboši Horovi z Kladna. Poté Vladimír Přibyl upozornil na dvě výstavy v Národní galerii v Praze, které mají určitý vztah k programu akademie, nebo ke Slanému. První z nich je výstavní projekt CM 863 (Svatý Cyril a Metoděj. Dějiny - tradice - úcta), který se koná v Anežském klášteře do 2. 2. 2014. V této souvislosti připomenul přednášku dr. Vladimíra Vavřínka o cyrilometodějské misii na Velkou Moravu. Upozornil nás, že na výstavě, vedle archeologických nálezů z velkomoravské doby, projevů úcty k těmto světcům od středověku až nedávné minulosti, nalezneme také současná díla moderního umění: Šindlerovy výtvarné návrhy inspirované hlaholicí, netradiční Hřebíčkova plastika Cyrila a Metoděje a Theimerovy dveře baziliky San Clemente v Římě z r. 2000.

Druhým připomenutím byla retrospektivní výstava celoživotního díla Ludvíka Kuby nazvaná Ludvík Kuba – poslední impresionista, která probíhá do 6. 4. 2014 v Salmovském paláci na Hradčanech. Vladimír Přibyl přiblížil vztah tohoto folkloristy, spisovatele a malíře ke Slanému, k jeho zdejším přátelům a připomněl také akce konané v letošním roce v našem městě k stoletému výročí jeho narození, na nichž se spolu s naší kolegyní Olgou Černušákovou podílel.
Následovalo představení dvou publikací vydaných odborem kultury MěÚ Slaný. Jedná se jednak o sborník příspěvků ze Slánských rozhovorů z minulého roku – Klášter premonstrátek v Doksanech a Slánsko, který je možné zakoupit ve slánském Infocentru. Druhou je drobný tisk z edice Památky Slaného a Slánska, jež je tentokrát věnována nedávno opravené soše Panny Marie Karlovské z Velvar.

Poté se již přednášející věnoval vlastnímu tématu tohoto setkání a tím bylo ukázat stav církevního památkového fondu na Slánsku a Kladensku – Vzpomínky na minulost. Nejdříve představil vizualizaci galerie, která by snad v budoucnu mohla vzniknout přestavbou špýcharu v Palackého ulici ve Slaném (arch. Michal Sborwitz - na obrázku dole) – podle přednášejícího je však dnes její realizace – díky nezájmu všech – již pouhým snem, byť projekt na galerii je zpracován ve stupni pro stavební řízení, a to včetně vitrín a výběru exponátů. Své místo zde mělo nalézt i sakrální umění, které se dnes, a to zejména z důvodu krádeží v kostelech, nachází v depozitáři skryto zrakům návštěvníků památek.
Poté již začal představovat jednotlivé svatostánky v regionu. Na promítaných fotografií jsme mohli spatřit, jak byly kostely zařízeny na počátku 90. let – vzpomínka na minulost – a jaký je jejich současný stav. Ten je dán jednak tím, že vybavení jejich interiérů bylo rozkradeno nebo muselo být před nájezdy lapků uschováno. Naskytl se nám tak mnohdy bezútěšný pohled na naše kulturní dědictví. Před přestávkou jsme tak imaginárně prošli tyto chrámy: kostel sv. Štepána ve Pcherách (zajímavý obraz Panny Marie Družecké), kostel sv. Lukáše ve Svárově (zde zaujal příběh shořelého oltáře) a kostel sv. Petra a Pavla v Unhošti. Po ní následovaly kostel sv. Bartoloměje v Hostouni, kostel sv. Jana Křtitele v Dubí, kostel sv. Mikuláše ve Vrapicích (vynikající barokní zařízení, nyní v depozitu) a zámecká kaple Nejsvětější Trojice v Kolči (celkově havarijní stav).
Tou byl tento trochu smutný výčet památek (snad v naději) ukončen; příležitostně bychom uvítali pokračování tohoto „putování“ někdy v budoucnu. Na závěr je třeba poděkovat Vladimíru Přibylovi, jak se pohotově zhostil této nenadálé situace, a popřát jemu i jeho kolegům mnoho úspěchů v záchraně našeho kulturního dědictví. (Pavel Zděnovec)

Pražský Vyšehrad z pohledu archeologů – sobota 30. 11.2013

Tématem dalšího setkání Slánské akademie, které se uskutečnilo v sobotu 30. listopadu 2013 v salónku bývalého hotelu Grand, se stal bájemi opředený Vyšehrad. Přijeli k nám o něm přednášet archeologové PhDr. Bořivoj Nechvátal, CSc. a Mgr. Ladislav Varadzin, Ph.D. z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky. Nejprve se však ujal slova PhDr. Vladimír Přibyl, který vzpomenul na nedávno zesnulého starostu města RNDr. Iva Rubíka (†25.11.2013), který mimo jiné také byl jedním z těch, kdo stáli u zrodu naší akademie a po celou dobu jejího dosavadního trvání jí vyjadřoval svou podporu. Poté nás již Dr. Bořivoj Nechvátal (na snímku vpravo), autor několika knih s vyšehradskou tématikou, stručně seznámil s celou historií Vyšehradu od nejstaršího pravěkého osídlení až do počátku 20. století.
   
Historie dnešního hradního areálu se podle archeologického výzkumu mimo jiné právě i našeho přednášejícího začala psát někdy v 10. století, i když již Kosmova kronika jeho počátky klade do pohanského dávnověku. Přemyslovské hradiště zde vzniklo patrně proto, aby chránilo přístup do pražské kotliny z jihu. Vedla tudy i kupecká stezka a s ní souvisí také prameny a mincovními nálezy doložená mincovna na Vyšehradě fungující na přelomu 10. a 11. století. Snad také již od počátku sloužil také jako duchovní centrum, čemuž by nasvědčovaly zbytky církevní stavby nalezené mimo jiné i pod základy baziliky sv. Vavřince. Vrcholné období pro Vyšehrad nastává od druhé poloviny 11. století až do 40. let 12. století, kdy je dočasně trvalým sídlem českých panovníků. Došlo k tomu tak, že se Vratislav II. dostal do sporu s pražským biskupem Jaromírem, a proto opouští Pražský hrad. Na Vyšehradě poté zakládá kolegiátní kapitulu (sbor kněží), jenž je vyňata z pravomoci biskupa a podřízena přímo papeži. Stavební činnost započatá zde Vratislavem pokračovala především za Soběslava I. (1125-1140), který však na sklonku života přesídlil zpět na Pražský hrad. Vyšehrad poté sloužil hlavně jako sídlo kapituly, jejíž proboštové jako kancléři zastávali významné místo na panovnickém dvoře. Za probošta Jana Volka, levobočka Václava II., se na nějaký čas uchýlila na Vyšehrad i královna Eliška Přemyslovna, matka Karla IV. Ten, aby navázal na tradice svých přemyslovských předků, rozhodl obnovit vyšehradský hrad, který za jeho předchůdců zchátral. Vybudoval nové opevnění Vyšehradu a vystavěl novou královskou rezidenci. Stavební činnost ukončily až husitské války. V roce 1420 husité oblehli vyšehradskou posádku a po vítězství nad Zikmundovým vojskem v bitvě pod Vyšehradem se hradu zmocnili a poničili, aby se nemohl znovu stát hrozbou pro vzbouřená pražská města. V předbělohorské době hradní objekty nadále chátrají, avšak současně zde vzniká městečko, které je příčinou sporu mezi královskou komorou a kapitulou o to, kdo nad ním bude vykonávat vrchnostenské právo. Další proměnou prochází Vyšehrad po třicetileté válce, kdy je rozhodnuto o jeho přestavbě na barokní pevnost. Vojenským objektem zůstává pak až do roku 1911, avšak již dávno předtím začal plnit novou funkci, která mu zůstala až dodnes. V období národního obrození se stal památníkem dávné české minulosti, jenž se stává námětem mnoha umělců. Mimo jiné i zásluhou vlastenecky smýšlejících kapitulních proboštů zde vzniká národní hřbitov - Slavín. Dochází také k novogotické přestavbě chrámu sv. Petra a Pavla, na níž se podílela řada českých umělců. 

Druhá část přednášky, kdy se ujal slova náš druhý host Mgr. Ladislav Varadzin, Ph.D., se

především věnovala raně středověkému Vyšehradu. Nejprve byly zmíněny archeologické výzkumy, které se zde provádějí již od 30. let minulého století. Poté byla pozornost zaměřena na objekty, které se alespoň zčásti zachovaly nebo byly při výzkumech odhaleny. Jedinou úplně zachovalou románskou památkou je rotunda sv. Martina, i ta se však nevyhnula historizujícím zásahům v 19. století. Mnohokrát v minulosti přestavěnou stavbou je bazilika sv. Petra a Pavla, která slouží po staletí jako kapitulní chrám. Jeho raně středověkou podobu známe pouze díky archeologickým vykopávkám. Byla to stavba podobná Spytihněvovu kostelu sv. Víta na Pražském hradě. K dalším objevům učiněným archeology patří románský most přes příkop, který odděloval panovníkův dvůr (curia regis) od církevního okrsku. Byl součástí ceremoniální cesty mezi palácem a chrámem. Náhodný nález dlaždice přivedl badatele na stopu další církevní stavby, kterou byla bazilika sv. Vavřince. Ta patří v rámci románských staveb k typu, jenž byl nazván podle kláštera v Hirsau, který náležel k reformnímu clunyjskému hnutí. O proti předchozím bazilikám se odlišovala mimo jiné tím, že neměla krypty. Zajímavá byla také její podlaha, kterou tvořili reliéfně zdobené dlaždice se čtyřmi motivy (lev, sfinga, gryf a císař Nero). Částečně na místě právě tohoto kostela stála předtím již zmíněná starší církevní stavba snad již z 10. století. Byla to asi centrála ve tvaru stejnoramenného kříže se třemi apsidami. Její přesnou podobu by měl upřesnit nový výzkum, jenž se má konat v příštím roce. 

Závěr byl poté věnován dotazům posluchačů. Nám nezbývá než poděkovat vyšehradským archeologům za zajímavou přednášku a doufat, že nás někdy v budoucnu seznámí s výsledky svých nových výzkumů vyšehradského areálu. (Pavel Zděnovec).

Další snímky ze setkání zde

Pražské památky (III.) - Rezidence pražského primátora

V sobotu 16. listopadu 2013 měli zájemci z řad posluchačů Slánské akademie ojedinělou možnost navštívit rezidenci primátora hlavního města Prahy, která se nachází v budově Ústřední knihovny města Prahy na Mariánském náměstí. Před její budovou jsme se sešli s PhDr. Helenou Čižinskou (Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště Praha), která nám byla opět zasvěcenou průvodkyni. Nejprve nás stručně seznámila s historickým vývojem zástavby na Mariánském náměstí, přičemž hlavní pozornost zaměřila na městskou knihovnu. Ta vznikla v letech 1925-1928 podle návrhu architekta Františka Roitha (1876-1942), jenž byl
projektantem také její umělecké výzdoby, a její výstavba byla financována Pražskou městskou spořitelnou. Jedná se o neoklasicistní stavbu, která má jako jediný ozdobný prvek pouze balkon se šesti alegorickými sochami od Ladislava Kofránka. Již od počátku bylo počítáno s jejím multifunkčním využitím, takže zde nalezly své místo, vedle knihovny, také Vlastenecká společnost přátel umění a loutkové divadlo Říše loutek. Pro rezidenci primátora bylo vyhrazeno celé první a druhé patro průčelního traktu knihovny. Plně využity byly tyto prostory, jejichž zařizování a výzdoba ve stylu art deca byla dokončena na počátku třicátých let 20. století, pouze za primátora Karla Baxy (primátorem 1919-1937). Jeho nástupci již rezidenci jako svou úřadovnu a své bydliště nepoužívají. Stále však slouží k reprezentačním a protokolárním účelům; zčásti také k ubytování významných zahraničních hostů. Poslední generální opravou prošla v devadesátých letech minulého století, kdy došlo také k nevyhnutelné modernizaci technického zázemí.

Po úvodním výkladu následovala samotná prohlídka rezidence. Vstoupili jsme do ní vlastním vchodem, jenž se nachází na nároží Platnéřské a Žatecké ulice. Naše kroky směřovaly nejdříve do bytu primátora, který se nachází ve druhém patře. Tvoří ho několik místností, které jsou zařízeni původním nábytkem nebo jeho věrnými kopiemi. Na stěnách jsou zavěšeny obrazy zejména od českých autorů a výzdobu doplňují další dekorativní předměty. Z původně dětských pokojů jsou dnes apartmány pro oficiální návštěvy. Poté jsme sešli do prvního patra, kde se nacházejí reprezentační sály rezidence. Na jejich výzdobě spolupracovali s Františkem Roithem významní umělci té doby: František Kysela, autor stropní výmalby, koberců, tapiserií, potahových látek a textilních tapet, malíř Josef Sejpka, jenž se podílel na dekorativní výmalbě, Emilie Paličková, která vytvořila záclony a krajkové doplňky, a sochař Karel Štipl, autor dekorativních doplňků. V těchto prostorách se nacházejí také umělecké předměty od dalších výtvarníků, např. keramické práce Heleny Johnové nebo obraz Cyrila Boudy. Jsou zde umístěny rovněž ukázky uměleckých knižních vazeb (např. děl od Aloise Jiráska či bratří Čapků) a mnohé cenné dekorativní předměty (vázy, drobné plastiky, porcelán), které byly pražským primátorům darovány.

Na závěr je nutno poděkovat jednak naší průvodkyni dr. Heleně Čižinské, jak za její fundovaný výklad, tak za zprostředkování této prohlídky, a zejména primátoru hlavního města Prahy RNDr. Tomáši Hudečkovi, Ph.D., bez jehož laskavého svolení, by se tato exkurze nemohla uskutečnit. Nám poté nezbývá než doufat, že se opět na jaře s paní doktorkou vydáme poznávat další pražskou památku, kterou by měl být kostel sv. Havla na Starém Městě pražském. (Pavel Zděnovec)
Další snímky zde 

Umění staré Číny III. – Příběhy o oddanosti rodičům

Zahajovací setkání podzimního semestru VIII. ročníku Slánské akademie volného času se uskutečnilo za hojné účasti posluchačstva v sobotu 12. října 2013 v salónku bývalého hotelu Grand. Nejprve všechny přítomné přivítal PhDr. Vladimír Přibyl a byly předány diplomy těm, kteří vypracovali ročníkovou práci.
Následoval vlastní program setkání – přednáška PhDr. Zlaty Černé (Česko-čínská společnost) o kultuře staré Číny, tentokrát o příbězích konfuciánské oddanosti rodičům a taoistických nesmrtelných.
Kultura staré Číny byla ovlivněna třemi duchovními směry, a to budhismem, konfucianismem a taoismem. První část přednášky byla věnována příběhům oddanosti rodičům, jež vycházejí z učení konfucianismu. To povstalo z myšlenek Konfucia, který se zabýval sociální situací člověka a jeho vztahem s přírodou. Z nich vychází také model společnosti vytvořený na vzoru patriarchální rodiny …známá Konfuciova věta … Ať vládce je vládcem, poddaný podaným, otec otcem a syn synem … Každý se chová tak, jak to přísluší jeho společenskému postavení. Na ten měl vliv také již předtím rozšířený kult předků. Důležitý byl vztah dětí k rodičům, siao. Především synové (případně snachy k rodičům manželů) měli povinnost nejen se o ně postarat, když zestárli, ale i po celý život jim prokazovat patřičnou úctu. O tom, jak má být správně projevena úcta k rodičům, nás informují spisy 100 příběhů oddanosti nebo 24 slavných příběhů synovské (dětské) oddanosti. Zlata Černá obrátila svou pozornost ke čtyřiadvaceti slavným příběhům, které nám převyprávěla z originálních textů (v překladu nebyly ještě vydány). Některé z nich se vážou k legendárním postavám minulosti, jiné mají třeba pohádkový nádech. Literární texty byly doprovázeny dřevoryty. Ty se pak staly vzorem pro výzdobu různých druhů textilií, paravány nebo sochařské znázornění na zdech chrámů. Po přestávce paní doktorka přesměrovala naší pozornost k dalšímu v Číně rozšířenému myšlenkovému směru, jímž je taoismus. Ten se začal dělit na dva proudy – filosofický a lidový (náboženský). V rámci toho druhého se ujalo také učení o tom, jak dosáhnout nesmrtelnosti, sien. Představa nesmrtelnosti patří mezi klasické rysy čínské kultury. Vychází z představ, že nesmrtelným se může stát každý člověk, jenž postoupí dlouhodobý proces proměny pod vedením již nesmrtelného. Ten se skládá z určitých cvičení a meditací, držení diety, dodržování daných sexuálních praktik a užívání léků. Přitom však také musí konat dobro. Ve výtvarném umění bývá zobrazována skupina osmi nesmrtelných, jejíž složení kopíruje skladbu tehdejší společnosti (poustevník, vysoký státní úředník, učenec, dívka, mág atd.); s jejich vyobrazením se setkáme třeba na blahopřání zaslaném k narozeninám. Nakonec Zlata Černá zodpověděla dotazy posluchačů a nám nezbylo než dlouhým potleskem jí poděkovat za zajímavou přednášku. (Pavel Zděnovec).
• Fotografie ze setkání zde
• K prvnímu seznámení s čínskou kulturou stále doporučujeme knihu, sborník textů – Hledání harmonie, Studie z čínské kultury, 2009. – ukázka z knihy zde
• Aktuální informace o dění v Česko-čínské společnosti naleznete zde. 

S Dr. Irenou Bukačovou za památkami Plzeňska - III. okruh

Úterý - náměstí

Osmý ročník Slánské akademie jsme zahájili v sobotu 21. září 2013 exkurzí po památkách severního Plzeňska. Odbornou průvodkyni nám na naší cestě dělala opět PhDr. Irena Bukačová z Muzea severního Plzeňska v Mariánské Týnici.
První zastávkou tohoto putování se stala Luková u Manětína, kde jsme si prohlédli kostel sv. Jiří. Ten nejen dominuje obci, ale i blízké krajině. Jeho nejstarší části, presbytář a sakristie, pocházejí ze středověku. Za husitských válek byl pobořen a opravy se dočkal až v 16. století. K další rekonstrukci bylo nutno přistoupit po požáru v r. 1796 a nakonec v 19. století došlo k jeho přestavbě v duchu tehdy módních historizujících slohů. Upravena byla také věž, která získala štíhlou a elegantní střechu. Presbytář je sklenut gotickou křížovou klenbou, loď kostela je plochostropá a sakristie má gotickou klenbu. Výzdoba kostela je v novorománském stylu a poničené oltáře jsou z doby baroka. Dnes se nachází i přes dílčí opravy v 90. letech minulého století v havarijním stavu. Přesto se stal zajímavým místem, poté co v minulém roce v rámci projektu Zaniklé a ohrožené kostely Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni zde byla instalována bakalářská práce Jakuba Hadravy „Věřící“. Kostel tak byl zaplněn sochami připomínajícími „duchy“, jež mají symbolizovat zesnulé a odsunuté obyvatele místní původně německy osídlené obce. Za možnost prohlédnout si tuto zajímavou instalaci je nutno poděkovat manželům Koukalovým, kteří se o tento svatostánek starají a snaží se o jeho obnovu.

Luková - bakalářská práce J. Hadravy - "Věřící"

Po krátké cestě následoval další bod našeho programu, kterým byly Nečtiny. Ty byly povýšeny Vladislavem II. Jagellonským na městečko s vlastním znakem, avšak dnes jsou již jen větší obcí s 650 obyvateli. Přesto se mají možnost chlubit řadou památek. My jsme nejprve navštívili nedávno otevřené malé Regionální muzeum Nečtinska s informačním a kulturním centrem, které se nachází v budově z 2. poloviny 17. století (původně jako hostinec a rychta). Zde nás přivítala vedoucí  Soňa Vašíčková, která nám představila stálou expozici věnovanou historii Nečtinska. Výstavní prostory jsou obohaceny o 9 "figurín", které jsou vytvořeny místní kamenicí paní Stoklasovou, mají podoby podle žijících obyvatel Nečtin a okolí. Čas se již nachýlil k poledni a my jsme se proto vydali na oběd do nedaleké restaurace, jenž se nachází v bývalé renesančně – barokní radnici. Před ní jsme obdivovali barokní sloup, na jehož vrcholu je socha sv. Archanděla Michaela. Kolem něho se dole v ohrazené ploše nacházejí na soklech čtyři malé sochy – sv. Václav, sv. Jan Nepomucký, sv. Josef a sv. Antonín Paduánský. Po občerstvení jsme se přesunuli ke kostelu sv. Jakuba Staršího, jenž přes pohnutou historii je dnes v poměrně dobrém stavu. Původní kostel z r. 1290 byl za husitů zničen a r. 1534 šlechtickým rodem Gryspeků opět postaven. I ten však pro svůj technický stav byl zbořen a nahrazen nynějším z let 1750 – 1752 postaveným v barokním slohu. Z výzdoby interieru lze připomenout např. oltářní sochy sv. Archanděla Michaela či sv. Šebestiána. Zajímavými prvky jsou také málokdy zachovalé svícny místních cechů nebo korouhve nošené při procesí. S dalších památek Nečtin a jeho okolí lze připomenout ještě poutní kostel sv. Anny se špitálem, židovský hřbitov, neogotický zámek Mensdorffů - Pouilly a jejich hrobku, či zříceninu hradu Preitenstein. Na ty však nám bohužel nezbýval čas…
Neméně zajímavá byla návštěva dalšího místa naší pouti, kterým se stal nový klášter trapistů v Novém Dvoře, který se nachází nedaleko Dobré Vody u Toužimi. Zde jsme se mohli účastnit spolu s řeholníky krátké odpolední pobožnosti – modlitba hodin. Měli jsme tak možnost si prohlédnout moderní kostel Matky Boží postavený v minimalistickém slohu dle návrhu britského architekta Johna Pavsona. Součástí kláštera, jenž byl založen v r. 2002, však nejsou jenom novostavby, ale i zrekonstruované budovy bývalého zemědělského barokního statku, který dříve patřil premonstrátům z Teplé. Po chvilce duchovního usebrání jsme si mohli nakoupit náboženskou literaturu a produkty vyráběné trapisty ve zdejším obchůdku.

Posledním navštíveným místem našeho výletu bylo malebné městečko Úterý. Zdejšímu náměstíčku s mnoha památkově chráněnými domy včetně radnice vévodí mariánský sloup. Na jeho vrcholu je socha Panny Marie a u jeho paty poté sochy tří světců – sv. Šebestiána, sv. Vojtěcha a sv. Floriána. Po malé procházce městem naše kroky směřovaly do kostela sv. Jana Křtitele. Jeho současná podoba vznikla v době baroka podle návrhu Kryštofa Dienzenhofera a zadavatelem díla byl tepelský klášter včele s opatem Raimundem Wilfertem. Charakteristickým prvkem výzdoby oltářů a kazatelny je bohaté uplatnění akátového ornamentu. Obrazy v kostele pocházejí převážně z 19. a 20. století. Klenotem kostela jsou však nedávno opravené vrcholně barokní varhany, jenž pravděpodobně vznikly v dílně loketského varhanáře J. L. Burkhardta. Patří k nejstarším dochovaným varhanám na Plzeňsku a nejcennějším svého druhu v republice. Po prohlídce chrámu nás již čekala zpáteční cesta do našich domovů.
Na závěr je nutno poděkovat dr. Ireně Bukačové, která nás svým zasvěcením výkladem prováděla tímto koutem Plzeňska a doufat, že se z ní v budoucnu znovu potkáme při některé další exkurzi. (Pavel Zděnovec)

Snímky Dany Přibylové, Dáši Šmolíkové a Jana Rybáře zde

8. 6. 2013 - Za památkami Českého středohoří (I.)

V sobotu 8. června 2013 se někteří z posluchačů Slánské akademie vydali na putování za památkami Českého středohoří. První zástavkou na naší cestě se stala obec Milešov u Lovosic, kde jsme se setkali se svými průvodci tímto regionem, pracovníky Národního památkového ústavu (odborné pracoviště Ústí nad Labem), PhDr. Vítem Honysem a PhDr. Kamilem Podroužkem, Ph.D. Na území obce se nachází několik pamětihodností. Naše kroky vedly nejprve do barokního kostela sv. Antonína Paduanského, který nechal postavit jeden ze zachránců Vídně z r. 1683 Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, jenž je v něm pochován. Na první etapě výstavby kostela v letech 1675 až 1680 se podílel italský architekt Antonio della Porta. Další stavební úpravy pak proběhly za dědiců Kaplíře ze Sulevic Hrzánů z Harasova. Po druhé světové válce započala devastace kostela a jeho okolí, které vyvrcholilo zničením dřevěné zvonice, vyloupením Kaplířovy krypty a proměnou přilehlého hřbitova ve smetiště. Před nedávnem však začala postupná oprava kostela, takže se snad blýská na lepší časy. Po prohlídce chrámu, jenž nás zaujal především bohatě zdobeným severním průčelím se sochami zemských patronů od Abraham Kitzingera, Kaplířovým erbem a rokokovými dřevěnými dveřmi z r. 1756, jsme se vydali k zámku. Ten dnes slouží jako léčebna dlouhodobě nemocných, přesto jsme se mohli podívat do vestibulu a zámecké kaple. Vestibulu vévodí velký mramorový krb s kaplířovským znakem, který sem byl přemístěn ze zrušeného rytířského sálu. Zde nám průvodci vyprávěli historii zámku, jenž stojí na místě původního gotického hradu ze 14. století. Ten nechali v 16. století přestavět Kaplířové ze Sulevic na menší renesanční zámek s věžemi a za Kašpara Zdeňka poté Porta přistavěl novou zámeckou budovu v barokním slohu. Za dalších majitelů Hrzánů z Harasova vznikla kaple Andělů strážných s klenutou zrcadlovou klenbou s kápěmi a páskovou ornamentikou na stěnách z doby kolem r. 1725. Oltářní obraz sv. Jana Kalasanského je dílem litoměřického malíře Josefa Czecha. Nejvíce však zaujme bohatá štuková výzdoba (asi z let 1740-1750), jenž zahrnuje zobrazení zemských patronů, svatých otců a sv. Dominika. Na stropě kaple jsou v bohatých štukových oválných rámech dvě fresky (Anděl strážný a Duch svatý). Po návštěvě zámeckého areálu jsme se vydali na malou procházku Milešovem a jeho okolím. Nejprve kolem bývalého vdoveckého zámku, jehož část později sloužila jako synagoga a na němž se zachovaly vzácné sluneční hodiny, které mimo času ukazovaly i postavení planet. Poté jsme se dostali do zámecké zahrady, kde se nachází v zuboženém stavu barokní pavilon typu italského casina od Augustina Potze. Jeho freskovou výzdobu s náměty z antické mytologie, která je dnes značně poškozena, vytvořil v r. 1739 Josef Czech. Zde jsme se museli rozloučit dr. Kamilem Podroužkem, jemuž další povinnosti nedovolily nás nadále doprovázet, a pokračovali jsme k dalšímu bodu našeho putování. Tím byla barokní Kalvarie se sochami Krista na kříži, P. Marie, Maří Magdalény a sv. Jana od neznámého sochaře z r. 1747, jež je uschována před nepřízní počasí do klasicistní kaple. Patrně z téže doby je i socha sv. Anny, jedna ze skulptur umístěných na cestách z Milešova, která se stala poslední zastávkou na výpravě po této obci. Po nezbytném občerstvení v místní hospůdce jsme se následně odebrali do Kostomlat pod Milešovkou, kde nás již očekával Ladislav Faigl z Občanského sdružení pro záchranu hradu Kostomlaty, jenž nám umožnil vstup do kostela sv. Vavřince. Původně románský kostel byl v baroku několikrát přestavován, přesto se zachovalo několik původních stavebních prvků, které byly při opravě v prvé polovině 20. století odkryty zrakům návštěvníků. Toho překvapí též bohatě vybavený interiér. Z něho nás zaujala např. freska anděla hrající na varhany (patrně původně součást iluzivního oltáře) nebo oltářní obraz s vyobrazením duší v očistci prosících o slitování Krista na kříži. Naše prohlídka končila před kostelem u západního průčelí s bohatě zdobeným portálem se znakem Clary – Aldringenů, jehož autorem je litoměřický stavitel Oktavián Broggio. Zde jsme se rozloučili i s druhým naším průvodcem a vydali se na zpáteční cestu domů. Tím také skončil sedmý ročník Slánské akedemie volného času a nám nezbývá jen doufat, že se opět na podzim setkáme. (Pavel Zděnovec) … další snímky z putování zde (foto: Dana a Vadimír Přibylovi, Vladimír Zahrádka)

Hanuš Nykl – Stříbrný věk / ruská kulturní renesance konce 19. a počátku 20. století

V sobotu 11. května 2013 se uskutečnila poslední přednáška 7. ročníku Slánské akademie volného času. Nejprve nás PhDr. Vladimír Přibyl seznámil se situací ohledně připravované exkurze a informoval o chystaných akcích na podzim. Den památek (7. září) by se měl věnovat osobnosti malíře Ludvíka Kuby a jubilejní X. Slánské rozhovory (8. října) by měly být zasvěceny především starému umění na Slánsku. Poté již předal slovo Mgr. Hanuši Nyklovi, Ph.D., který nás tentokrát seznámil s ruskou kulturní renesancí konce 19. a počátku 20. století, pro kterou se ujal název Stříbrný věk. Je to doba posledního vrcholu ruské kultury před I. světovou válkou a bolševickou revolucí. Je to věk, kdy se na vlně modernismu snoubí moderna s klasikou, kdy se spojují různé druhy umění a rozmanité obory lidské činnosti. Rusko tehdy zažívá nezvyklý ekonomický rozmach a po revoluci 1905 dochází také k postupné liberalizaci a je povolena náboženská svoboda.
Sám název epochy nás pak odkazuje do sféry literatury především k poezii, v níž je za zlatý věk považována doba Puškinova a vše, co po ní přijde, již tedy musí mít hodnotu kovu méně ušlechtilého. Přelom 19. a 20. století, kdy se básně vrací do módy, je proto označen stříbrným věkem poezie.
V ní se přechodně vlády ujímá symbolismus a je ohlašován návrat romantismus, záhy však svůj vznik hlásí neoklasický akmeismus a závěr epochy poté patří avantgardě. K symbolismu se v Rusku přihlásili dvě generace spisovatelů. Starší tvořil například Valerij Brjusov, jenž vydal sborník Ruští symbolisté (ve skutečnosti neexistující symbolistická škola), Dmitrij Merežkovskij, autor trilogie Kristus a antikrist, a jeho manželka Zinaida Gippius. K mladší se hlásili Anna Achmatovová, V. Ivanov, Konstantin Balmont, Andrej Bělyj a  Alexandr Blok. Achmatatovová je také spolu se svým manželem Nikolajem Gumiljovem zakladatelkou Cechu básníků, jehož členové se hlásili k akmeismu (řecky vrchol), jenž představoval opozici k symbolismu. Nejvýraznější postavou avantgardy byl poté Vladimír Majakovskij.
Stejně jako literatura tak i filozofie se nachází ve vrcholné formě. Symbolem doby se stává náboženský mystik a filozof Vladimir Solovjov. Dochází k nábožensko – filozofické revoluci, která je spojována se jmény Pavla Florenského a Sergeje Bulgakova. Ruská inteligence se sbližuje s duchovenstvem, jak výstižně vyjádřil na společném portrétu Florenského a Bulgakova Nesterov. V roce 1908 sborník Věchi (Milníky) varuje Rusko před novou revolucí.
Velký úspěch tehdy i v zahraničí měl ruský balet spojený se jménem Sergeje Ďagileva, vedoucím souboru Ruský balet, jenž hostoval především v Paříži.
Druhá polovina přednášky byla zaměřena na výtvarné umění. Největší pozornost byla věnována dílu Michaila Nesterova, který svoji tvorbu zaměřil na různé aspekty duchovního života. Naši pozornost zaujali především obrazy zobrazující legendární činy sv. Sergeje Radoněžského. Poté jsme se mohli seznámit s reprodukcemi děl i dalších malířů této epochy – V. Polenova, jehož Řeka v slunci je součástí sbírky Vlastivědného muzea ve Slaném, K. Korovina (Portrét F. I. Šaljapina), V. Musatova, S. Sudejkina a představitele avantgardy K. Maleviče. Závěr jako obvykle patřil ruským ikonám. Nedávno se slavili pravoslavné Velikonoce a tak jsme byli seznámeni s typem ikon k nim se vztahujícím, jež zobrazují sestoupení vzkříšeného Krista do pekel.
Než jsme se s Mgr. Hanušem Nyklem rozloučili, doporučil nám ještě dvě knihy k tématu této přednášky. Jsou to antologie sestavené Jiřím Honzíkem Ústa slunce - básnici ruského akmeismu  (nakl. Odeon, 1985) a Zlato v azuru (nakl. Odeon, 1980) - Antologie představuje básníky ruského symbolismu. (I. F. Anněnskij, K. D. Balmont, J. K. Baltrušaitis, A. Bělyj, A. A. Blok, V. J. Brjusov, Z. N. Gippiusová, S. M. Goroděckij, V. I. Ivanov, M. A. Kuzmin, D. S. Merežkovskij, F.Sologub, V. S. Solovjov, M. A. Vološin), kteří tvůrčím způsobem zasáhli do vývoje verše. Nezbývá nám tedy než si je někde vypůjčit a těšit se, že se snad na podzim s přednášejícím znovu setkáme a dozvíme se další zajímavosti o ruské kultuře. ( Pavel Zděnovec)
Několik snímků ze setkání zde

sobota 20. dubna / Za dílem Josipa Plečnika

V sobotu 20.dubna 2013 jsme se opět po čase setkali v Praze s PhDr. Helenou Čižinskou (Národní památkový ústav - Praha), která nás tentokrát provedla kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Za deštivého počasí jsme se časně ráno sešli v poměrně hojném počtu před západním průčelím tohoto svatostánku. Tady také započala naše průvodkyně svůj obsáhlý výklad.
Dověděli jsme se tak, že krátce poté, co byl na konci 19. století na tehdejších Královských Vinohradech postaven kostel sv. Ludmily, začalo se rozhodovat o vybudovaní dalšího chrámu, který by sloužil stále rostoucí obci. Nepříznivé okolnosti však způsobily, že přestože již r. 1908 došlo k zakoupení vhodného pozemku pro tuto stavbu, tak se s jeho výstavbou započalo až v r. 1928. Nebylo to ke škodě věci, protože po různých peripetií byl jeho realizací pověřen významný slovinský architekt Josip Plečnik, jehož jméno má většina z nás spojeno s přestavbou Pražského hradu za presidenta T. G. Masaryka. Ten pro značné pracovní vytížení později přizval ke spolupráci Otta Rothmayera, svého žáka z Uměleckoprůmyslové školy. Chrám byl dokončen v r. 1932, kdy byl vysvěcen pražským arcibiskupem Karlem Kašparem, avšak menší úpravy zde probíhaly až do nedávných let. Exteriéru stavby, který, jak zdůraznila průvodkyně, připomíná Kristův plášť, vévodí široká kostelní věž s dominantním prvkem kruhového okna – ciferníku. Věž vrcholí jablkem s křížem, dalšími insigniemi Krista Krále. Nad portály západního průčelí se nachází sochařská výzdoba (sochy Dobrý pastýř, Panna Marie s Ježíškem a Orantka) od Bedřicha Stefana.
Jedním z těchto tří portálů jsme vstoupili do chrámu, abychom byli seznámeni s výzdobou interiéru. Ten vychází z tradice starokřesťanských bazilik a inspiraci nacházel Plečnik v Římě. Vznikl tak jednolodní prostor s kazetovým stropem. Pozornost zde připoutá především sochařská výzdoba hlavního oltáře, jenž je dílem Plečnikova spolupracovníka Damiána Plešnika. Nad bílým oltářem z mramoru a zlacenými tepanými dvířky jakoby by se vznášela socha Krista doprovázena českými zemskými patrony (sv. Janem Nepomuckým, sv. Anežkou, sv. Vojtěchem, sv. Václavem, sv. Ludmilou a sv. Prokopem). Boční oltáře Panny Marie a sv. Josefa byly vytvořeny dle návrhu Otta Rothmayera. Okna s křesťanskými motivy jsou poté dílem Karla Svolinského. Exkurze poté pokračovala návštěvou krypty, pří jejíž výzdobě byly využity kameny ze III. nádvoří Pražského hradu, sakristie, v níž se nachází krásné lavabo (umyvadlo) z tmavého mramoru, a dále přes předsíň druhého patra až do věžní chodby, kde se nám otevřel nezvyklý pohled na unikátní rampu, která obíhající kolem stěn věže až nahoru tvoří spojnici k místnosti vlastní zvonice.
Na závěr než nezbývá poděkovat dr. Čižinské za seznámení s tímto úchvatným dílem Josipa Plečnika, které je od r. 2010 národní kulturní památkou a jenž by zasloužilo se dostat do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a snad se těšit na další putování po pražských památkách. (Pavel Zděnovec)
Několik snímků z putování zde

Sobota 6. dubna / Dr. Vladimír Vavřínek, Cyril a Metoděj – počátky slovanské vzdělanosti

Tento rok si připomínáme 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a sv. Metoděje na Velkou Moravu. Tomuto výročí bylo věnováno naše setkání v sobotu 6. 4. 2013 (den výročí úmrtí sv. Metoděje), kdy mezi nás zavítal náš přední byzantolog PhDr. Vladimír Vavřínek, CSc., Dr.h.c, emeritní ředitel Slovanského ústavu AV ČR, aby nám přiblížil osudy těchto slovanských věrozvěstů.

V prvé polovině své přednášky se zaměřil na vlastní byzantskou misii na Moravě. Na počátku 60. let 9. století n. l. vyslal velkomoravský kníže Rastislav poselstvo nejprve k papeži do Říma a poté k byzantskému císaři do Konstantinopole, aby pro svou zemi zajistil samostatnou církevní organizaci nezávislou na Východofranské říši, aby tak zamezil jejímu vměšování do vnitřních záležitostí velkomoravského státu. Jeho žádosti vyhověl císař Michal III., který rozhodl vyslat na Velkou Moravu misii. Do jejího čela byli postaveni dva bratři ze Soluně, v jejímž okolí tehdy žilo slovanské obyvatelstvo. Toho využil mladší z nich Konstantin (Cyril) k tomu, aby podle jejich jazyka vytvořil písmo (hlaholici), s jehož pomocí přeložil do této řeči (později zvané staroslověnština) i část bohoslužebných knih. Početná misie, která na Moravu přišla na podzim r. 863, neměla za úkol obracet obyvatelstvo na křesťanskou víru, to již učinili kněží z Frank a Itálie, ale vybudovat duchovní správu vytvořenou z vlastních zdrojů země. Proto došlo k vytvoření slovanské liturgie, která však z politických důvodů zachovala latinský rituál a ne původně zamýšlený byzantský, a Konstantin přeložil všechna čtyři evangelia, jež opatřil svým úvodem zvaným Proglas. Po čtyřech letech působení, kdy vychovali své nástupce z řad místního obyvatelstva, rozhodli se Byzantinci, že jejich poslání splněno a rozhodli se k návratu do vlasti. Při své cestě domů, se ještě zastavili u knížete Kocela u Blatenského jezera v Pannonii, kde pokračovali ve svém díle a poté putovali do Benátek. Tam došlo ke střetu s duchovenstvem, kterému vadilo, že vykonávali bohoslužby v jiném jazyce než latinském, řeckém nebo židovském. Z toho důvodu byli povoláni do Říma, aby se zodpovídali před papežem. V té době se však na papežský stolec nastoupil Hadrián II., který nakonec souhlasil se zavedením liturgie ve slovanském jazyce a vysvětil jejich žáky. Situace v Byzantské říši neumožnila věrozvěstům návrat do vlasti, a tak Konstantin vstoupil v Římě do kláštera, kde zakrátko zemřel. Jeho bratr Metoděj se poté na žádost Kocela, již jako římský legát a arcibiskup, vrátil do Pannonie a poté pokračoval zpátky na Velkou Moravu. Na cestě však byl zajat a uvězněn bavorskými biskupy. Na svobodu se dostal až r. 873 po papežském zásahu. Na Moravě se pak ujal svého úřadu a doba do jeho smrti je považována za období rozkvětu staroslověnského písemnictví. Avšak také doba sporů s novým velkomoravským knížetem Svatoplukem a jím protěžovaným nitranským biskupem Wichingem, které nakonec vedla k nové Metodějově cestě do Říma, kde se znovu obhájil před novým papežem. Po arcibiskupově smrti r. 885 jsou však jeho žáci z Moravy vyhnáni a musejí hledat své uplatnění v cizině.

Tomu byla věnována druhá polovina přednášky. Vyhnanci našli útočiště především v Bulharsku. Zdejší kníže Boris I., chtěl využít v boji s opozicí zdejší slovanské obyvatelstvo, a tak přivítal příchod Metodějových žáku; ti mu pomohli zavést v zemi liturgii v jejich jazyce. Jeho syn, car Simeon I., pak pokračoval v otcově díle a zasloužil se o rozkvět staroslověnské kultury, jež umožnila dokončit poslovanštění Bulharů. Z Bulharska se pak slovanská liturgie a písemnictví šířilo do Ruska. Odkaz Konstantina a Metoděje je tak zůstal zachován po další staletí.
Na závěr nás pan doktor Vavřínek seznámil s nedávno zahájenou výstavou o životě Cyrila a Metoděje, která se koná v Brně a na podzim by měla být přestěhována do Anežského kláštera v Praze. Doporučil zájemcům dvě knihy – F. Dvorníka, Byzantská misie u Slovanů (Praha 1970) a dále publikaci Josefa Vašici, Literární památky epochy velkomoravské (Praha 1966, 1996). Vladimír Vavřínek je autorem nové knihy – Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem, která by měla vyjít v červnu tohoto roku v pražském nakladatelství Vyšehrad, máme se na co těšit.
Po tomto zajímavém vyprávění nám nezbývalo než poděkovat za tuto milou návštěvu a těšit se, že se v budoucnu bude ještě opakovat. Setkání s naším předním byzantologem inicioval Ing. Efthimios Papadopulos, jemu paří také naše poděkování. 
Pro zájemce doporučujeme na iRadiu (regionální stanice Českého rozhlasu Brno) několik zvukových nahrávek s archeologem doc. Luďkem Galuškou, který je společně s Dr. Vladimírem Vavřínkem autorem zmíněné brněnské výstavy. Snímky Pavla Vychodila z návštěvy Dr. Vladimíra Vavřínka ve Slaném zde … (Pavel Zděnovec)

Petr Chotěbor – K sochařské výzdobě svatovítské katedrály

 V sobotu 9. března 2013 jsme měli možnost znovu mezi námi přivítat Ing. arch. Petra Chotěbora,CSc., který si připravil přednášku o sochařské výzdobě pražské svatovítské katedrály. Úvodní blok byl věnován chrličům, o kterých pan architekt připravil malou výstavu v Ústavu šlechtičen na Pražském hradě, k výstavě byl vydán také katalog. Těchto kamenných nestvůr, pitvorných lidských nebo zvířecích figur je na katedrále 133, z nichž většina pochází z 19. Století, a to jednak z Krannerovy opravy v 60. letech a následné Mockerovy dostavby chrámu. Výjimečně se i zachovaly na svých místech chrliče z doby stavby katedrály za Petra Parléře. Mnohé z nich dosud slouží svému účelu, některé však mají pouze dekorativní funkci. Dále byla věnována pozornost tomu, jak vlastně funguje odvod dešťové vody ze střech katedrál, zde vedle sv. Víta byl uváděn příklad kostelů v Řezně a Cáchách (ještě původní středověké chrliče). Zmíněno bylo také užití chrličů, a to jako jednoho ze symbolů gotické architektury na dílech středověkých umělců, jako je např. svatovítské pastoforium ve svatováclavské kapli. Tento blok byl pak ukončen představeným jednotlivých svatovítských chrličů, které jsou svébytnými sochařskými výtvory lidské fantazie, jež upomínají na svět démonů a monster, avšak také vtipně glosují dobu svého vzniku (připomínka prusko – rakouské války v roce 1866). Po krátké pauze začal druhý blok, který byl věnován méně známé sochařské výzdobě katedrály, která je většinou zraku jejích návštěvníků skryta a i odborník se k ní dostane pouze v případě nějaké opravy chrámu, kdy je přístupna pouze s pomocí lešení. Jedná se třeba o různé druhy konzol, jenž velice kvalifikovaný kameník upravil do podoby groteskních masek se zvířecími nebo rostlinnými rysy, které své místo nacházejí jak na vnější, tak i vnitřní výzdobě chrámu. Závěrečný blok pak byl věnován tomu, kde nacházeli svou inspiraci ti, kdo se podíleli na podobných sochařských dílech při dostavbě chrámu v 19. a na počátku 20. století. Vzorem byla přímo středověká část této stavby a um jejích tvůrců. Novodobá část se tak v detailech stala do určité míry kopii té staré. Na závěr je nutno poděkovat za tento nezvyklý pohled na svatovítskou katedrálu a doufat, že se k ní v budoucnu s architektem Petrem Chotěborem ze Správy Pražského hradu znovu vrátíme. Pár snímků ze setkání zde

Ing. Petr Chotěbor přednáší ve Slaném o sochařské výzdobě pražské katedrály

sobota 2. března – Dr. Zlata Černá – Umění staré Číny ( II.)

Plakát slánské výstavy z roku 1935

V sobotu 2. března 2013 započal jarní semestr VII. ročníku Slánské akademie další přednáškou naší přední sinoložky Dr. Zlaty Černé o čínském umění (sešlo se 61 posluchačů). Nejprve se krátce zmínila o významném sinologovi Vojtěchu Chytilovi a sběrateli čínského umění, malíři Ludvíku Kubovi, o kterých v souvislosti s výstavou Čína ve Slaném v r. 1935 psali v letošní březnové Slánské radnici Vladimír Přibyl s Olgou Černušákovou (i pro Dr. Michaelu Pejčochovou, která se soustavně zabývá osudy Vojtěcha Chytila, byla tato slánská významná výstava neznámá).
Poté se vrátila k obecnému úvodu do problematiky čínské kultury, která je hluboce spojena s náboženskými a filosofickými představami, z nichž některé jsou staré tisíce let. Prvá část přednášky byla věnována uctívání světových stran (zprvu čtyř, později pěti - střed) a pěti základních prvků – dřeva, ohně, kovu, vody a země. Poté naznačila princip působení dvou složek jin a jang, které jsou sice protikladné, ale zároveň vzájemně spojené; setkáváme se s nimi také v tradičním čínském lékařství. Tato část jejího vyprávění pak byla zakončena stručným přiblížením Knihy proměn I-ťing , která byla také již několikrát přeložena do českého jazyka (v auditoriu koloval překlad z nakladatelství Portál, 2003). Po krátké přestávce se přednášející věnovala čínskému kalendáři, svátkům a zejména zvěrokruhu (symbolická zvířata – myš, buvol, tygr, zajíc, drak, had, kůň, ovce, opice, kohout, pes a prase). Připomněla také, že letos začal nový rok v Číně 10. února, který je ve znamení Hada. Všichni jsme si vědomi toho, že toto setkání je pouhým obecným úvodem k čínské kultuře, jak upzornila přednášející, dnes je k dispozici poměrně rozsáhlá studijní literatura o čínské kultuře (je z čeho studovat!), v tomto smyslu doporučila sledovat stránky Česko – čínské společnosti. Na závěr je nutno poděkovat Dr. Zlatě Černé za další poutavé setkání nad čínským uměním a kulturou; všichni se již těšíme na další. (Pavel Zděnovec )

Dr. Zlata Černá na letošní valné hromadě Česko - čínské společnosti (převzato z webu společnosti)

Dr. Zlata Černá (* 1932), v roce 1957 úspěšně zakončila studium sinologie a dějin Dálného východu (UK Praha), přičemž se zaměřila hlavně na studium klasické čínštiny, především poezie a estetiky. Pracovala v orientálním oddělení Národní galerie a poté v Orientálním ústavu. Později učila klasickou a moderní čínštinu na Jazykové škole v Praze a v letech 1977 až 2005 působila v Náprstkově muzeu, oddělení Národního muzea jako kurátorka čínské, vietnamské a lámaistické sbírky. Až po roce 1989 jí bylo umožněno přednášet na Ústavu Dálného východu Filosofické fakulty UK v Praze.

• Poslechněte si pořad s Dr. Zlatou Černou na stanici Čs. rozhlasu Leonardo 
• Ukázka (PDF) z knihy, Olga Lomová, Zlata Černá, Hledání harmonie. Studie z čínské kultury, vydala v roce 2009 Masarykova univerzita v Brně 
• Sledujte stránky Česko - čínské společnosti 
• 1. 3. 2013 byla uzavřena expozice asijského umění v NG, pár snímků zde
• Článek o výstavě čínského umění ve Slaném v roce 1935 zde

Letos si připomínáme 150 let od narození Ludvíka Kuby

Letos – 19. dubna – si připomínáme 150. výročí narození malíře, folkloristy a etnografa Ludvíka Kuby (*1863, † 1956), proběhne řada akcí a na sklonku roku se připravuje v Národní galerii velká výstava. I ve Slaném měl Ludvík Kuba mnoho přátel, chtěl se tu usadit, zakoupil si zde dokonce parcelu pro stavbu domu. Ze všeho nakonec sešlo. Jeho památku si chceme připomenout v podzimním bloku Slánské akademie. Zatím společně s Olgou Černušákovou dáváme dohromady střípky jeho četných a vřelých setkání se slánskými Trhlináři, zejména s Josefem Kyliesem; ostatně všechny Ludvík Kuba portrétoval. Pro zajímavost přikládám jeden snímek obrazu z početné kolekce slánských Kubových pláten … o jeho malířské pohotovosti vypovídá toto zátiší s dortem a hyacintem, které namaloval slánské hospodyni jako poděkování … byla bída války; dort z piškotů, místo máslové polevy - ušlehaný sníh … i takto v těžké době umělci projevovali vděčnost … Aktuálně je třeba zmínit aktivitu Společnosti přátel Lužice, která si připomene výročí narození Ludvíka Kuby v sobotu 23. února (budova Lužického semináře, U Lužického semináře 90/13, Praha 1 – Malá Strana) od 14 hodin. Součástí programu bude prezentace nové knihy: Ludvík Kuba: Čtení o Polabských Slovanech (Praha 2012), kterou připravil doc. Petr Kaleta a  Jiří Žůrek. I tato kniha má svůj vztah ke Slanému, je tam kapitola věnovaná památce Josefa Čížka … k nahlédnutí zde.

Zahajujeme přednáškou o čínském umění v sobotu 2. března

Slánská akademie volného času zahajuje letošní jarní cyklus v sobotu 2. března přednáškou naší přední sinoložky Dr. Zlaty Černé; týden nato 9. března přivítáme Ing. arch. Petra Chotěbora, který promluví o sochařské výzdobě pražské svatovítské katedrály.
V sobotu 13. dubna nás navštíví přední evropský byzantolog Dr. Vladimír Vavřínek, CSc., dr.h.c., aby přiblížil slánským posluchačům letošní výročí 1150 let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.
Náš přední rusista Mgr. Hanuš Nykl, Ph.D. ze Slovanského ústavu AV ČR by měl v květnu v dalším pokračování o dějinách ruské literatury představit novou knihu, kterou vydává nakladatelství Pavla Mervarta v edici Russia altera. Datum přednášky upřesníme. Připravujeme rovněž dvě exkurze – první s pracovnicí pražského památkového ústavu PhDr. Helenou Čižinskou za uměním Josipa Plečnika – do kostela Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze (20. dubna) a druhou na sever Plzeňska za barokem s PhDr. Irenou Bukačovou (již třetí pokračování – termín upřesníme, patrně konec května).
Časopis Vesmír nese v záhlaví toto heslo knowledge is power … vědění je síla, za jehož autora bývá označen Francis Bacon. Naším skromným cílem je přispět v tomto městě, a to v duchu uvedené citace, nabídkou zajímavých setkání, která mohou vést k zamyšlení, obohacení vědomostí a posílení rozumné orientace v dnešní době, která se vyznačuje záplavou různých pokleslých a módních informací … prostě, aby vedle dnešního preferovaného cíle mít, si lidé mohli uvědomit, že je také důležité být … Slánská akademie volného času rozhodně netrpí nedostatkem posluchačů, ale určitě uvítá další zájemce, které pomohou vytvořit společenství lidí, kteří se rádi setkávají nejen s osobnostmi naší vědy, ale i společně navzájem … neboť to vzájemně obohacuje všechny, jak přednášející, tak posluchače.

• Přednášky se uskuteční již tradičně v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném od 9 hodin. 
• Přihlášky a informace k platbě poplatku rozešleme koncem ledna. 

• Další informace – odbor kultury MěÚ Slaný – Alena Urbanová tel.: 312 511 274, e-mail: urbanova@meuslany.cz.