O náboženství v Rusku s Hanušem Nyklem – sobota 29. 3. 2014

V sobotu 29. března jsme se opět sešli v prostorách bývalého hotelu Grand ve Slaném již na 99. přednášce Slánské akademie. Tentokrát přijel PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), aby nám představil svou nedávno vydanou knihu Náboženství v ruské kultuře … byla to první prezentace knihy vůbec a ve Slaném si toho vážíme.
V úvodu autor připomněl, že Rusko je zemí mnoha národů a také státem mnoha náboženských vyznání. Ta v postsovětské éře pomáhají znovu vytvářet identitu jednotlivých národností. V knize se logicky dostalo nejvíce pozornosti pravoslaví, které si každý z nás s touto zemí spojuje. Dozvíme se tak v jednotlivých oddílech o čase v pravoslaví (kalendář, letopočet, církevní rok a svátky), o byzantském ritu (cyklus bohoslužeb, bohoslužebná roucha a oděvy duchovních, liturgický jazyk a základní uspořádání chrámu), o svátostech a obřadech (křest, biřmování, pokání atd.) a velká část je věnována také ikonám a jejich tvorbě. Prostor dostalo také s pravoslavím spjatému starověrectví, které vzniklo jako reakce na reformy moskevského patriarchy Nikona v 17. století. Pozornost je též věnována dalším křesťanským církvím. Své místo zde však našly i kapitoly věnované náboženskému vyznání většinou neruského obyvatelstva, jako je zejména islám, judaismus, budhismus a pohanství (šamanismus). Autor se také ve své knize zmínil o nových náboženských směrech a hnutí, které se začali podobně jako u nás v Rusku šířit v 90. letech minulého století. Přednášku doprovodil dr. Hanuš Nykl promítáním obrázků pravoslavných kostelů, synagog a mešit, které z velké části vznikly v Rusku v nedávné době a symbolizují tak duchovní obrodu této země po letech komunistické totality. O přestávce si mohli zájemci nechat tuto knihu podepsat.
Po ní poté přednášející aktuálně obrátil svou pozornost na Ukrajinu, kde tamní politické události přitahují zájem celého světa. Pokusil se nastínit problémy, s kterými se tato země potýká, a které jsou zčásti dány jejím historickým vývojem.
Nezbývá nám než poděkovat dr. Nyklovi za představení jeho nové knihy, která přináší informace nám jinak jen obtížně dostupné, a popřát mu, aby si našla své čtenáře. Všem poté doporučit její přečtení a návštěvu nedávno zahájené výstavy ruských ikon Na počátku bylo slovo ve Strahovském klášteře v Praze. (Pavel Zděnovec)
Snímky ze setkání zde

Sobota 22.3.2014 – S Veronikou Hulíkovou o Ludvíku Kubovi

V sobotu 22. března 2014 se uskutečnilo další setkání Slánské akademie, jenž proběhlo netradičně v prostorách slánského Dividýlka v hotelu Hejtmanský dvůr na Masarykově náměstí. Tentokrát k nám zavítala Mgr. Veronika Hulíková (NG Praha), aby pohovořila o životě a díle malíře, folkloristy, hudebního vědce a spisovatele Ludvíka Kuby.
Ten se narodil 16. dubna 1863 v Poděbradech do řemeslnické rodiny zámečníka Ludvíka Kuby a jeho manželky Anny, roz. Mikšovské. Přestože se jednalo o početnou, nezámožnou rodinu, rodiče podporovali umělecké sklony svého druhorozeného syna. Záhy u něho byl rozpoznán jak talent malířský, tak hudební. Protože však se jim povolání malíře zdálo nejisté, rozhodli, že Ludvík nebude studovat na Akademii výtvarných umění, ale nejprve na varhanické škole v Praze a poté na učitelském ústavu v Kutné Hoře. Tak se stal učitelem a dokonce dva roky tuto činnost vykonával. Avšak jeho zájem o slovanské jazyky jej přivedl na cestu folkloristy a spisovatele. Začal jezdit na Slovensko, srbskou Lužici, do Haliče a na Balkán, aby studoval tradice zdejšího slovanského obyvatelstva a především sbíral jejich zpěvy. V roce 1883 vydává první sešit sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech. Při svých cestách využíval svou zálibu v malířství, aby zachytil v podobě kreseb a akvarelů to, co ho zaujalo (krajiny, stavby, kroje, výšivky). Ty poté využil jako ilustrace svých články v tisku. Po čase se však rozhodl, že se chce stát také profesionálním malířem a byl tedy nucen si doplnit své výtvarné vzdělání. Nejprve začal navštěvovat soukromý ateliér Karla Liebschera v Praze a o tři roky později ateliér Maxe Pirnera na pražské Akademii. Pirner doporučoval svému žáku, aby jestliže se chce stát skutečným malířem, zanechal svých dalších činností a věnoval se pouze malbě. Kuba se však rozhodl opustit i tento ateliér a vydal se dokončit vzdělání do světa. V roce 1893 odjel do Paříže, kde se učil na soukromé Academie Julian a také poznal svou budoucí ženu Olgu Joujovou. V

Osobité Kubovo poděkování za zaslání
dortu k narozeninám (1943)

dalším roce opět cestuje a navštěvuje Bulharsko a Srbsko. Záhy na to se žení a se svou manželkou se stěhuje do Mostaru a poté do Mnichova. Zde navštěvuje soukromou školu slovinského malíře Antona Ažbeho, kde mezi jeho spolužáky patří pozdější slavní ruští avantgardní malíři Vasilij Kandinskij a Alexandr Javlensjkij. Na živobytí si tou dobou vydělával návrhy reklamních plakátů. Manželé se poté odstěhovali k příbuzným do Vídně, kde se jim narodil syn Ludvík Mario a kde zůstali až do roku 1910. Kuba se začlenil do zdejšího uměleckého světa a i jeho díla se zde dobře prodávala. Avšak na jaře roku 1911 se rozhodl natrvalo přesídlit do Čech. Často pobýval u rodičů své manželky v Březnici, kde vznikl bezpočet jeho děl. Dnes je v tomto městě v bývalé jezuitské koleji Galerie Ludvíka Kuby, která vlastní část jeho tvorby a mobiliář z jeho pozůstalosti. Po vzniku nové Československé republiky se Kuba mohl znovu věnovat sběru slovanských písní a tento svůj projekt dokončil v roce 1929. Poté se již do konce života zaměřil především na malířskou tvorbu, i když poznatky získané při svých cestách využil na řadě přednáškových a koncertních vystoupení a zpracoval ve své literární činnosti. V jeho výtvarném díle je zastoupena jak malba krajinářská, tak portrétní. Vedle folklorních námětů tvoří podstatnou část jeho portrétní tvorby obrazy zachycující jeho rodinu a přátele. Portrétoval také členy České filharmonie. V hojném počtu vytvořil též mnoho autoportrétů. V r. 1937 se jako oficiální člen výpravy umělců účastnil výstavy československého umění v Moskvě. Mohl si tak udělat vlastní úsudek o stalinském režimu v Sovětském svazu. Ve 40. letech navštívil na pozvání zdejších přátel několikrát naše město a dokonce plánoval si zde postavit svůj dům. O jeho pobytu ve Slaném se již na našich setkáních několikrát zmínil PhDr. Vladimír Přibyl. V roce 1945 byl jako jeden z prvních jmenován národním umělcům. V padesátých letech byla jeho tvorba se zemědělskou tématikou zneužita komunistickou propagandou a dávaná za vzor jako díla vytvořená v duchu tehdy prosazovaného socialistického realismu. Malíř sám se však tehdejšího dění aktivně neúčastnil, i když byl režimem zahrnován poctami. Přes všechno, co se kolem něho dělo, si zachoval až do vysokého věku čilého ducha, učil se čínský jazyk, sbíral orientální umění a dále se i přes zhoršující zdraví věnoval své malířské a spisovatelské činnosti. Zemřel v Praze 30. listopadu 1956 v požehnaném věku 93.let, zanechávaje po sobě v oblasti malířství nespočet překrásných děl, jenž jsou dnes zastoupena jak ve sbírkách státních institucí, tak i soukromých sběratelů.
Na závěr nás přednášející pozvala na výstavu Ludvík Kuba – Poslední impresionista, ona je kurátorkou této výstavy. Výstavu pořádá Národní galerie v Salmovském paláci na Hradčanech a trvá do 6. dubna. Doporučila nám také k výstavě vydaný rozsáhlý katalog, mezi jejíž autory také patří. Nakonec nám nezbývá než sympatické Mgr. Hulíkové popřát mnoho úspěchů v další badatelské práci a těm, kdo výstavu ještě neviděli, určitě doporučit, aby její návštěvu jistě nevynechali. Všem jako tip na jarní výlet poté navrhnout výpravu za dílem Ludvíka Kuby do Březnice. (Pavel Zděnovec )
Snímky ze setkání zde

Kuba maluje ve Slaném