pondělí 14. prosince 2015

Sobota 12.12.2015 / U sv. Ignáce na Karlově náměstí s Helenou Čižinskou

   V sobotu 12. prosince 2015 se posluchači Slánské akademie volného času již po sedmé vydali na exkurzi po památkách stověžaté matičky Prahy. Tentokrát naše kroky směřovaly ke kostelu sv. Ignáce na Karlově náměstí, kde jsme se setkali s naší milou pražskou památkářkou PhDr. Helenou Čižinskou. Poté, co jsme vstoupili do chrámu a usadili se do bohatě vyřezávaných kostelních lavic, vyslechli jsme její výklad o historii kostela.
   Nejprve se však krátce zmínila o osudu předchozích sakrálních staveb na tomto náměstí. To bylo podle svého původního účelu až do r. 1848 nazýváno Dobytčí trh a jeho vznik souvisel s výstavbou Nového Města pražského založeného v r. 1348 Karlem IV. Za něho zde vyrostla dřevěná stavba zvaná věž zázraků, z níž se v první pátek po Velikonocích ukazovali davům poutníků svaté ostatky patřící především k říšskému korunovačnímu pokladu. Tato slavnost se podle nejcennějších relikvií nazývala svátkem sv. Kopí a Hřebů Páně a konala se až na přerušení v době husitských válek do roku 1437. V letech 1382 až 1393 byla ve středu náměstí postavena bratrstvem Obruče a kladiva kaple Těla a Krve Páně, sv. Felixovi a Adauktovi. Ti měli jako patroni štěstí a bohatství zajistit novoměstským měšťanům prosperitu. Tehdy patrně vznikla také nová kamenná věž, která nahradila dřevěnou konstrukci. Z ní byla též vyhlašována důležitá nařízení, tak došlo třeba k zveřejnění textu basilejských kompaktát. R. 1404 byla kaple předána Karlově univerzitě a stala se místem pohřbů univerzitních mistrů. Po Bílé hoře se dostala do správy jezuitů, kteří se rozhodli u ní vybudovat svoji novoměstskou kolej. Za Josefa II. došlo v r. 1784 k jejímu uzavření a krátce poté byla r. 1789 zbořena. Zachovali se pouze desky se zněním kompaktát, které jsou dnes vlastnictvím Národního muzea.
   Následně ve svém výkladu pokračovala průvodkyně krátkým shrnutým dějin řádu jezuitů a poté přikročila již k historii „sv. Ignáce“. Jezuitská novoměstská kolej, která měla původně stát ve středu náměstí u kaple Božího Těla, ale pro zákaz městské rady k tomu nedošlo, byla vystavěna v letech 1658-1702 zpočátku patrně podle návrhu architekta Carla Luraga. Ten je také tvůrcem raně barokního kostela sv. Ignáce, který byl budován v letech 1655-1677. Od r. 1671 se na stavbě podílel stavitel Martin Reinner a dokončení kostela (vstupní portikus, hudební portikus a věž) je dílem Pavla Ignáce Bayera z konce 17. století. Tvůrci pozoruhodné štukové výzdoby fasády a interiéru se stali italští sochaři Antonio a Tomasso Soldatiové. Většinu obrazů pro kostel vytvořili malíři raného baroku Jan Jiří Heinsch a závěru „copové ho slohu“ jezuita Ignác Raab;  plastiky pocházejí převážně z dílen Richarda Jiřího Prachnera, Matouše Václava Jäckela, Jana Jiřího Bendla a Františka Ignáce Weisse. Zobrazují jezuitské světce (sv. Ignáce, sv. Františka Xaverského, sv. Františka Borgiáše, sv. Aloise Gonzagu), křesťanské prvomučedníky (sv. Libora a sv. Barboru), české zemské patrony (sv. Václava). Na výzdobě chrámu se však podíleli také další umělci, a to až do poloviny minulého století. Po zrušení jezuitského řádu se stal kostelem farním, ale po obnovení Tovaryšstva se sem v druhé polovině 19. století opět jezuité vrátili, i když už ne jako vlastníci, s přestávkou komunistického režimu v něm působí dosud.
   Poté následovala vlastní prohlídka kostela, který je jednolodní s bočnými kaplemi a tribunami, jak je pro jezuity typické. K lodi je připojen mělký pravoúhlý presbytář, za kterým se nachází rozlehlá sakristie. Průvodkyně nejprve popsala hlavní oltář, který svou mohutností vyplňuje celý závěr kněžiště. Nachází se na něm velký obraz Sv. Ignác vstupující do slávy nebeské z r. 1688 od J. J. Heinsche. Před ním jsou dva novobarokní oltáře Srdce Kristova a Srdce Panny Marie. Za pozornost stojí také bohatě zdobená kazatelna, ve spodní části řešená do tvaru lastury. Po té jsme si prohlédli jednotlivé postranní kaple. Ty mají bohatou štukovou i freskovou výzdobu a jsou plné obrazů a soch. Snad nejvíce nás zaujala Dušičková kaple, kde se nachází obrazový cyklus Podobenství o marnotratném synu od J. Umlaufa z r. 1875, barokní nástropní freska s námětem Posledního soudu; na oltáři je Heinschův obraz Ukřižovaní s dušemi očistci. Z kaple sv. Františka Borgiáše jsme vstoupili do velké sakristie, jejíž strop je zdobený jemnou štukaturou. Po schodišti jsme poté vystoupali na tribuny, z nichž jsme si mohli pořádně prohlédnout štukatérskou výzdobu stropu kostela. Tu tvoří vedle všude přítomných andělů postavy jezuitských světců a bysty zemských patronů. Viděli jsme také nově zrekonstruované varhany. Na závěr jsme sestoupili do tzv.  Družinské
kaple, kde se scházeli členové jezuitských náboženských bratrstev. Její výzdoba je převážně z 19. století; za pozornost jistě stojí prosklená skříň, ve které jsou vystaveny prapory a korouhve. Zde naše exkurze skončila. Rozloučili jsme se s Dr. Čižinskou a poděkovali jí za poutavý výklad a za organizaci této exkurze. 
   Toto byla poslední akce Slánské akademie v tomto roce, a proto nezbývá než popřát všem krásně prožité vánoční svátky a mnoho zdraví i štěstí v novém roce. Doufejme, že se opět všichni sejdeme v jarním semestru tohoto jubilejního ročníku. (Pavel Zděnovec)

Další snímky z exkurze zde.

pondělí 7. prosince 2015

Sobota 5. 12. 2015 / S Hanušem Nyklem o české emigraci v Ruské říši

   V sobotu 5. prosince 2015 se v salonku bývalého hotelu Grand uskutečnila letošní poslední přednáška Slánské akademie volného času. Již poněkolikáté uzavřel její podzimní cyklus svým vystoupením PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), který tentokrát pohovořil o české emigraci v ruské říši.
Emigrace představuje v českých dějinách významný fenomén. Lidé v průběhu času odcházeli z vlasti z náboženských, politických, ale výraznou měrou také ekonomických důvodů, i když hospodářská situace v českých zemích nebyla v novověku nikdy tak hrozivá jako například v hladomory sužovaném Irsku. Za vidinou lepšího živobytí se v 19. století nejčastěji stěhovali v rámci habsburské monarchie do rakouských zemí (Vídeň), poté do Německa a významná kolonie emigrantů se také vytvořila v USA (Chicago). Kulturní význam měla migrace do zemí východní a jižní části Evropy, kde zanechala výraznou stopu (Balkán, třeba Bulharsko). Cílem vystěhovalců se stalo také carské Rusko.
Zde od časů Petra Velikého byla snaha oprostit se od zaostalosti a izolovanosti staré Rusi a přiblížit se ve všech směrech vyspělejšímu Západu. To však vyžadovalo působení odborníků z různých oborů (inženýrů, učitelů, umělců apod.), kterých bylo v zemi minimum (především z řad pobaltských Němců) a nezbylo tedy než je získat z ciziny. Bylo také nutno opustit praxi, která nutila cizince, aby ve městech žili v oddělených čtvrtí, které byly označovány jako německé. Z Ruska se měla stát konfesijně různorodá mnohonárodnostní říše. Jedním způsobem, jak toho dosáhnout bylo usazování nových kolonistů především německé národnosti na dosud neobdělávané půdě (Povolží). Roku 1815 došlo k uzavření rusko-rakouské smlouvy, která umožnila přísun nových poddaných. Nově založené vysoké školy a gymnázia potřebovala nové vyučující především latinského a řeckého jazyka, které mělo přilákat do země stipendium pro zahraniční studenty a lepší platové podmínky. Dalšími příchozími byli také učitelé tělocviku, kteří pocházeli také z Čech, kde se tělovýchova rozvíjela zásluhou Sokola. Významnými skupinami přistěhovalců byli podnikatelé, řemeslníci a zemědělci.
   Češi se měli podílet na osidlování míst, které byli málo zalidněné, anebo zdejší obyvatelstvo nebylo zcela loajální k monarchii (Kavkaz, Volyň, Krym, Dálný východ atd.). Jednalo se o oblasti, které byly k Rusku připojeny poměrně nedávné době, a jehož obyvatelé byli jiného etnického původu (tzv. Nové Rusko, Besárabie a území bývalé Polsko-litevské unie). Za cara Alexandra II. začaly vznikat na Krymu české vesnice (Bohemka, Tábor, Alexandrovka) a městečko Čechohrad. Pokusy o usídlení Čechů na Kavkazu a Dálném východě nebyli moc úspěšné. Na Sibiři se uchytili v Tomské gubernii (Sosnovka, Biltuš). Nacházíme je však také třeba i na území dnešního Běloruska v Minské gubernii. Nejvíce českých emigrantů se však usídlilo na Volyni, která byla po porážce polského povstání v r. 1863 vylidněná a byla proto z rozhodnutí carské vlády znovu kolonizovaná a obsazená k říši loajálními. V letech 1868-1880 se sem rozhodlo odejít za lepší budoucností téměř 16 000 Čechů, kteří se zde vedle zemědělství začali živit také obchodem a řemeslem. Počali zde budovat průmysl a s pomocí českého kapitálu tak vznikaly strojírny, pivovary, mlýny, cementárny, apod. V jimi založených obcích (Český Malín, Český Boratín a další) vznikaly kostely, školy, knihovny a rozvinul se bohatý spolkový a kulturní život. Čeští přistěhovalci tak významně zasáhli do hospodářského a kulturního rozkvětu jimi osazených míst. Aby se však mohli také podílet na jejich správě a vstoupit do politiky, museli přestoupit na pravoslavnou víru. V r. 1897 žilo ve Volyňské gubernii 27 000 Čechů a dalších 23 000 se jich k české národnosti hlásilo v dalších oblastech ruského impéria (např. také čeští podnikatelé v Moskvě, Kyjevě, Charkově a v dalších městech).
   Po vypuknutí I. světové války zachovali zdejší Češi věrnost carské říši a dobrovolně se hlásili do armády. Vstupovali nejprve do tzv. České družiny, později byli vedle válečných zajatců součástí Československých legií v Rusku, které byly v r. 1919 přejmenovány na Československé vojsko na Rusi, které bylo již částí Československé armády. Po vítězství bolševické revoluce a uzavření míru v Brestu Litevském se jejich situace v zemi podstatně zhoršila. Legie si musely vynutit svobodný odchod ze země obsazením Transsibiřské magistrály. Jejich anabáze zemí zmítanou občanskou válkou skončila ve Vladivostoku, kde se nalodily a téměř přes půlku světa se dostaly do nově vzniklého Československa. S nimi do své dávné vlasti odešla také česká diaspora na Sibiři. Z bolševického Ruska odcházeli také mnozí další, tak jako třeba podnikatel Václav Hrabě, který se vrátil do rodného Slaného. Někteří však zůstali, což byl příklad obyvatel Volyně. Ta byla po válce rozdělena mezi Polsko a Sovětský svaz. Ani na jedné z půlek se však Čechům nežilo dobře. Horší situace ovšem byla v SSSR, kde nastala kolektivizace a stalinistický teror. Všechno završily hrůzy II. světové války, a tak se po jejím konci v r. 1945 rozhodla většina obyvatel hlásící se k české národnosti přesídlit do Československa. Přesto jich část nechtěla odejít a jejich potomci tam, dnes již na Ukrajině, žijí dosud. V dnešním Rusku již žije pouze asi 3000 lidí českého původu.
   Na závěr Dr. Nykl zodpověděl dotazy z publika a doporučil několik knih k tomuto tématu. Představil také nové dílo Doc. PhDr. Petra Kalety, Ph.D. Tajemné etnikum z Krymu o karaimské emigraci do meziválečného Československa. Nám nezbylo než poděkovat našemu pravidelnému hostu za zajímavé vyprávění a těšit se, že s ním v budoucnu opět někdy uvidíme.
(Pavel Zděnovec)



Další fotografie ze setkání zde.

pondělí 23. listopadu 2015

Sobota 21.11.2015 / S literární historičkou PhDr. Věrou Brožovou, Ph.D.

   V sobotu 21. 11. 2015 jsme mezi námi přivítali literární historičku Věru Brožovou z Památníku národního písemnictví. Někteří z nás měli možnost si vyslechnout její úvahu věnovanou ohlasu husitství v díle V. B. Třebízského na letošních Slánských rozhovorech. Přednáška ve Slánské akademii volného času svým obsahem na ni tak trochu navazovala, byla věnována dvěma autorům historické prózy z 19. století, Václavu Beneši Třebízskému a Zikmundu Wintrovi.
Nejprve však nás obecně seznámila s problematikou tvorby beletristických děl s náměty z historie v 2. polovině 19. století a na počátku 20. století. Připomněla, za co vděčili její autoři Janu Nerudovi; zmínila se o krizi, kterou byl tento žánr poznamenán na přelomu těchto století, a to poté, co v roce 1895 vyšel Manifest české moderny.
   Následně se již zaměřila na prvního vybraného autora. Václav Beneš Třebízský se narodil 27. února 1849 v Třebízi nedaleko Slaného v rodině chudého, vlastenecky založeného krejčího. Po studiích na gymnáziu ve Slaném a v Praze dokončil své vzdělání na bohoslovecké fakultě a byl vysvěcen na kněze v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Od mládí však byl nevyléčitelně nemocný plicní a kostní tuberkulózou, která postihla celou rodinu, a on se jako jediný z pěti dětí dožil dospělosti. V roce 1875, poté, co dosáhl kněžského svěcení, působil jako kaplan v Litni u Berouna a o rok později se místem jeho pobytu staly Klecany u Prahy;  tam vzniká podstatná část jeho literární tvorby. Často je však nemocný, a tak se také léčí v lázních. R. 1882 mu umírá matka, která se o něj, když onemocněl, starala. O rok později podniká výlet do Vídně a Alp a při zpáteční cestě se zastavuje v Jižních Čechách v Mladošovicích u faráře Fischmeistera, kde je vesničany vřele přijat. V následujícím roce – 20. června 1884 – umírá v Mariánských Lázních, jeho pohřeb se koná v Praze v Týnském chrámu, kde před lety sloužil svou první mši, je pochován na Vyšehradě. Přes jeho krátký život byla jeho literární činnost bohatá. Vytvořil několik románů (Královna Dagmar, Anežka Přemyslovna, V podvečer pětilisté růže, Bludné duše a Trnová koruna) a řadu povídkových souborů (V červáncích kalicha, V záři kalicha, Pod doškovými střechami a dalších), které zprvu vycházejí v časopisech, jako je třeba Lumír. V jeho díle je znát citový a do jisté míry romantický vztah k historii a krajině, kde se děj jeho příběhů odehrává. Ty jsou většinou zasazeny do míst, kde se autor narodil nebo působil; dnes je považován především za regionálního autora. Jako vlastenecky založený katolický kněz se snaží, aby jeho dílo působilo také výchovně na venkovský lid. Závěr části, který byl věnován Třebízskému, patřil promítání černobílých fotografií z akcí ve Slaném a okolí, kterým si v roce 1999 město připomnělo 150. výročí narození spisovatele (byla připomenuta památka Antonína Leopolda a básníka Ivana Slavíka).
   Po přestávce se naše pozornost obrátila k druhému z autorů – Zikmundu Winterovi, svým způsobem městskému racionálnímu člověku, který měl rád břitký ironický humor. Jeho literární dílo bylo určeno především pro intelektuálně založeného čtenáře, i tak však dosáhlo obecné oblíbenosti. Zikmund Winter spatřil světlo světa 27. prosince 1846 v rodině kostelníka na Starém Městě pražském. Studoval prestižní Akademické gymnázium a poté byl nucen s finančních důvodů studovat teologii u křížovníků s červenou hvězdou. Po roce studia však zjistil, že se pro kněžský stav nehodí, a přestoupil na Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde ho mimo jiných vyučoval historik Václav Vladivoj Tomek nebo Josef Emler, s kterým se spřátelil. Po absolvování studia historie na Filosofické fakultě si zvolil dráhu středoškolského profesora, kterou započal v Pardubicích. Dlouhou dobu poté působil v Rakovníku, kde organizoval také kulturní život města a seznámil se s budoucí manželkou. Pro jeho vědeckou dráhu a literární činnost měl velký význam zdejší městský archiv. Jeho učitelská činnost vyvrcholila v r. 1884, kdy byl jmenován c. k. školní radou a začal vyučovat na Akademickém gymnáziu v Praze. Vedle pedagogické činnosti však byl také neúnavným badatelem na poli kulturní historie. Své znalosti zúročil i při psaní svých beletristických děl, jejichž děj se odehrává v době, kterou se zabýval i ve svých vědeckých dílech. Zemřel 12. června 1912 při svém pobytu v Bad Reichenhallu. Na jeho zdravotním stavu se nepříznivě projevil jeho častý pobyt v prašném prostředí starých archivů. Z jeho odborných děl si lze připomenout Kulturní obraz českých měst, Život církevní v Čechách nebo Dějiny řemesel a obchodu v XIV. a XV. věku. Tyto práce, které jsou napsány čtivou formou a obsahují výpisy z dnes již leckdy neexistujících pramenů, zaujmou jistě i současného čtenáře zajímajícího se o dějiny každodennosti. Stejně tak i Winterova beletristická tvorba, z níž nejznámější jsou díla Mistr Kampanus, Rozina Sebranec a Nezbedný bakalář, má co říci i dnešnímu čtenářstvu. Podobně jako Třebízský uveřejňoval své literární práce nejprve časopisecky, a to mimo jiné ve Zvonu, který vydávalo družstvo spisovatelů a v jehož redakci spolu s Aloisem Jiráskem zasedal.
   V závěru svého vyprávění již opustila Dr. Brožová historickou prózu a upozornila nás na méně známou báseň Věštkyně z Erbenovy Kytice, kterou tato sbírka vrcholí. Ta pojednává o věštkyni, která odhaluje budoucnost českého národa.
   Nakonec byl čas na dotazy a nám následně nezbylo než poděkovat Věře Brožové za milou návštěvu a těšit se, že se s ní opět setkáme u jejích oblíbených autorů 19. století. (Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.

pondělí 16. listopadu 2015

Sobota 14.11.2015 / O moderní architektuře s Doc. Ing. arch. Zdeňkem Lukešem

V sobotu 14. listopadu jsme se v hojném počtu opět sešli v bývalém hotelu Grand ve Slaném, abychom si tentokrát vyslechli přednášku významného historika architektury Doc. Ing. arch. Zdeňka Lukeše (České vysoké učení technické Praha), který nás seznámil s výběrem jeho nejoblíbenějších staveb moderní doby.
Absolvovali jsme tak imaginární cestu letem světem za neobvyklými stavbami, které byly vybudovány od konce 19. st. minulého tisíciletí až po nedávnou současnost. Byly postaveny v různých uměleckých slozích. Některé z nich jsou známé, zapsané v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, avšak další na objevení širší veřejností teprve čekají.
Putování jsme začali v Opavě, kde byl v letech 1927–1928 postaven firmou Breda & Weinstein Obchodní dům Breda. Dílo vídeňského architekta Leopolda Bauera, rodáka z Krnova, v sobě snoubí německý expresionismus se stylem amerického architekta Louise Sullivana. České republika byla ve výběru zastoupena také zaniklou funkcionalistickou věží plynojemu od arch. Josefa Kalouse postavenou před II. světovou válkou v areálu plynárny Praha – Michle.

Poté jsme se přesunuli do Německa. Nejprve jsme se zastavili v Postupimi, kde na začátku 20. let 20. st. byla postavena observatoř nazvaná Einsteinova věž německým architektem židovského původu Erichem Mendelsohnem. Následoval Darmstadt, kde na popud hessenského velkovévody Ernsta Ludvíka Hessensko - Darmstadtského začal na počátku 20. st. budovat představitel vídeňské secese arch. Josef Maria Olbrich, rodák z Opavy, stavby umělecké kolonie v Mathildenhöhe, která však nebyla do konce jeho života dokončena. Jeho dílem je také centrální pavilon kolonie Ernst – Ludwig – Haus postavený v letech 1900–1901. Dalším místem byla Desava (Dessau), kde v letech 1925–1926 vznikl komplex budov výtvarné školy Bauhaus podle plánů Waltera Gropia. Ve stylu této školy byla postavena v r. 1933 vila známá jako Haus Schminke v Löbau nedaleko Liberce architektem Hansem Scharounem. Současnost zastupovala knihovna IKMZ v univerzitním kampusu BTU v Chotěbuzi (Cottbus) vytvořenou švýcarskou architektonickou kanceláří Herzog & de Meuron a kopule budovy Říšského sněmu (Reichstagu), dnes sídla německého spolkového sněmu, která je dílem britského architekta Normana Fostera.

Velkou zastávku jsme také udělali v Dánsku, kde jsme navštívili jeho hlavní město Kodaň. Viděli jsme novou přístavbu muzea Ordrupgaard od britské architekty iráckého původu Zahy Hadid. Navštívili jsme předměstí Bispebjerg, kde na počátku 20. st. započal dánský architekt Peder Vilhelm Jensen – Klint, inspirovaný cihlovou skandinávskou gotikou, budovat luteránský kostel Grundtvigs Kirke, který v r. 1940 dokončil jeho syn Kaare Klint a podoba kostelních varhan je poté dílem jeho vnuka Esbena Klinta. Dalším bodem naší cesty byla funkcionalistická benzínová pumpa obložená českou keramikou Rako z 30. let. 20. st., která dnes slouží jako cukrárna. Mohli jsme si také prohlédnout současnou sociální výstavbu navrženou ateliérem architektů BIG (Bjarke Ingels Group) a také jím vytvořenou dřevěnou plovárnu ve tvaru spirály nedaleko pobřeží.

Dále jsme navštívili Japonsko, kde jsme v Tokiu obdivovali jako příklad organické architektury novou, tzv. americkou knihovnu Tama Art University od japonského architekta Toyo Yto), která byla dokončená v r. 2007. Poté jsme byli v Holandsku, kde naši pozornost upoutala malá kavárna Unie (Café De Unie) v Rotterdamu. Ta původní vznikla v r. 1925 podle návrhu J. J. P. Ouda a byla zničena za II. světové války. V r. 1986 byla postavena její replika, ale na jiném místě než originál. Zvláštní stavbu najdeme také ve městě Cascais, které se nachází blízko Lisabonu v Portugalsku. Je to památník portugalské malířky Pauly Rego (Casa das Historias Paula Rego), jehož podoba připomíná tvary komínů zdejšího hradu, a je dílem Eduarda Souta de Moury. Připomněli jsme si také světovou výstavu Expo 2010, která proběhla v čínské Šanghaji. Zde nás zaujaly britský a dánský pavilon.

Závěr patřil černobílým fotografiím Ester Havlové zachycující kubistickou architekturu, kterými prezentuje Doc. Lukeš český příspěvek do světové moderní architektury na svých zahraničních přednáškách. Nám nezbývalo než přednášejícímu poděkovat za zajímavé vyprávění a těšit se, že se s ním opět setkáme u dalšího výběru jeho oblíbených staveb. Kdo by chtěl se o panu docentu dovědět více, může si prohlédnout jeho osobní stránky (Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.

pondělí 26. října 2015

Sobota 24.10.2015 / PhDr. Julie Jančárková, Ph.D.: Nad obrazem Krajina ve slunci / Malířské dílo V. D. Polenova

Další sobotní setkání Slánské akademie volného času se uskutečnilo 24. 10. 2015 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. Tentokrát mezi nás zavítala PhDr. Julie Jančárková, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), která nás seznámila se životem a dílem ruského malíře V. D. Polenova a zvláště s jeho obrazem Krajina ve slunci.
Tento obraz spolu s několika díly dalších malířů z Ruska se dostal prostřednictvím Antonína Hraběte do sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném. O tomto slánském rodáku, který velkou část života strávil v Moskvě, kde podnikal jako pozlacovač a výrobce malířských rámů a jenž poté, co musel Rusko po revoluci opustit, přivezl do Čech spoustu obrazů, které jsou dnes ve sbírkách zdejších galerií, nám nejprve krátce vyprávěl PhDr. Vladimír Přibyl. Poté vzpomenula na pana Hraběte pamětnice paní Matylda Klapalová, která nám přinesla ukázat jeden obraz z jeho bývalé sbírky. Následně se již slova ujala přednášející.Vasilij Dmitrijevič Polenov se narodil 20. 5. / 1. 6. / 1844 do bohaté aristokratické rodiny v Petrohradě. Jeho otec Dmitrij Vasilejivič Polenov (1806–1878) byl diplomat, který se zabýval také archeologií a historií. Matka Marija Alexejevna, roz. Vojekovová (1816–1895) vnučka architekta N. A. Lvova, se věnovala psaní knih pro děti a malování. Po ní zdědili Vasilij a jeho sestra Elena umělecké sklony a ona byla tou, která začala jejich malířskou výuku. Budoucí umělec nejprve absolvoval gymnázium v Petrozavodsku a soukromé hodiny malířství u P. P. Čistjakova. Následovalo jeho vysokoškolské studium, které probíhalo současně na Petrohradské univerzitě, kde se věnoval matematice, fyzice a právu, a na carské (imperátorské) Akademii umění v Petrohradě. Zde také vzniklo jeho celoživotní přátelství s dalším slavným ruským malířem Iljou Jefimovičem Repinem. Obě školy úspěšně dokončil v r. 1871, a protože na Akademii obdržel za obraz
Vzkříšení dcery Jairovy zlatou medaili, mohl se jako absolvent oboru historické malby vydat na šestiletou stipendijní cestu do Evropy. Procestuje několik zemí (Německo, Švýcarsko, Itálii), než se na delší dobu usadí ve Francii, kde se seznamuje s díly francouzských krajinářů tzv. Barbizonské školy. V. r. 1876 se vrací zpátky do vlasti a získává titul akademika. V letech 1876–1877 se jako dobrovolník účastní srbsko–černohorsko–turecké války, kde maluje válečné kresby, které potom publikuje v časopisech. Poté se usazuje v Moskvě, kde se stává tvůrcem nového uměleckého žánru, tzv. intimní krajiny (např. obrazy Babiččina zahrada a Moskevský dvoreček). Živí se také jako malíř divadelních kulis a vytváří další podobné dekorativní zakázky. V r. 1879 vstupuje do spolku Peredvižniků, který pořádal putovní výstavy obrazů po ruských městech. Ty Polenova proslavily jako významného krajináře a zisk z prodeje obrazů mu umožnil jeho další cestovatelské plány. Mohl se tak vydat na cestu do míst, kde vzniklo křesťanství. Jedním z výsledků tohoto putování je obraz Kristus a hříšnice z r. 1882. V letech 1882–1895 působí také jako pedagog na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury, kde mezi jeho žáky byli pozdější významní ruští umělci. V roce 1890 kupuje v Tulské gubernii nedaleko Bjochova malý statek na vysokém břehu řeky Oky. V blízkosti vesnice si poté dle svého návrhu nechal postavit komplex budov, který vedle malířova domu zahrnoval také umělecké dílny. Tato usedlost byla nazvána Borok a dnes je z ní muzeum – památník V. D. Polenova. Jako bohatý filantrop nechal na své náklady postavit ve vsi školu, vybudoval Lidové divadlo a vystavěl kostel Nejsvětější
Trojice. V letech 1899–1909 vzniká soubor obrazů nazvaný Život Krista, který je spojen s jeho další cestou na Blízký východ, kde k němu vznikají přípravné kresby. V. r. 1910 vystavuje také v Praze. Revoluční dobu prožil v pořádku na venkově. R. 1926 je prohlášen za Národního umělce RSFSR. O rok později tento umělec téměř renesančních rozměrů, který byl nejen malířem, ale i architektem, hudebním skladatelem, teoretikem umění, divadelníkem a literátem, v požehnaném věku umírá.Poté obrátila Dr. Jančárková svoji pozornost na obraz Krajina ve slunci. Ten patrně vznikl v 90. letech 19. století v okolí Bjochova někdy v letních měsících, snad v srpnu, kdy malíř hledal místo, kde by se natrvalo usadil. Na závěr velice poutavé přednášky zodpověděla Dr. Jančárková  dotazy posluchačů. Nám poté nezbývalo než jí poděkovat za zajímavé povídání o ruském malířství a doufat, že se s ní v budoucnu opět někdy setkáme, třeba nad díly Ilji Repina. (Pavel Zděnovec) 

Další snímky ze setkání zde.


pondělí 12. října 2015

Sobota 10.10.2015 / Mgr. Miroslav Herold, SI, Lic., Jezuité a Slánsko

Podzimní semestr 10. ročníku Slánské akademie volného času započala přednáška jezuitského kněze,
historika a publicisty Mgr. Miroslav Herolda, SI, Lic. z Tovaryšstva Ježíšova nazvaná Jezuité a Slánsko. Ještě než však začala, pronesl PhDr. Vladimír Přibyl několik poznámek k dalšímu fungování akademie a pozval přítomné na zahájení výstavy Ludvíka Kuby ve slánském muzeu. Poté byli oceněni posluchači minulého přednáškového cyklu, kteří v jeho závěru vypracovali ročníkovou práci, a slova se ujal přednášející.
   Řád jezuitů (Societas Iesu) založil r. 1534 v Paříži sv. Ignác z Loyoly. Ti, kdo do něj jako první vstoupily, se zavázali ke slibu chudoby a naprosté podřízenosti římskému papeži, který v osobě Pavla III. jeho existenci potvrdil bulou Regimini militantis ecclesiae o šest let později. Jeho posláním se stalo především vyučování na všech typech škol, členové však vykonávali také misijní činnost, dávali exercie a konali kázání, vypomáhali v duchovní správě nebo výjimečně vedli vlastní fary. Významnou roli sehrál v období protireformace, kdy mimo jiné také výrazně obohatil barokní kulturu ve všech jejích oblastech. Někteří jeho příslušníci také působily na poli vědy. Soumrak řádu nastal v době nástupu osvícenství, kdy byl nakonec pod nátlakem některých evropských vladařů papežem Klementem XIV. v r. 1773 dočasně zrušen. Zachován zůstal pouze v Prusku a Rusku, kde byl oficiálně znovu potvrzen v r. 1801 a jeho celosvětová působnost byla obnovena o třináct let později. Dnes je nejpočetnější katolickou mužskou řeholní kongregací na světě.
   Do českých zemích vstupují jezuité v r. 1556, kdy se skupina 12 členů řádu usazuje ve zpustlém klášteře dominikánů u kostela sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Zde založená kolej nazvaná Klementinum se postupem času proměňuje do podoby, kterou známe dnes. Přicházejí na pozvání krále Ferdinanda I. a hrstky katolické šlechty do země, jejíž obyvatelstvo je převážně nekatolického vyznání. Jejích posláním je výuka, misijní a kazatelská činnost, jenž má přivést věřící zpět do lůna katolické církve. Později tato kolej získává postavení na úrovni univerzity. Ještě během 16. st vznikají řádové domy v Plzni, Třeboni, Borovanech, Českém Krumlově, Krupce, Chomutově a Jindřichově Hradci, na Moravě v Olomouci a v Brně. Po vypuknutí stavovského povstání je řád vyhnán ze země. Vítězství katolíků nad protestanty na Bílé hoře však umožní jejich návrat zpět. V době protireformace nastává rozkvět Tovaryšstva, které své působení prostřednictvím nově zakládaných kolejí a rezidencí rozšiřuje do dalších míst Čech, Moravy a Slezska. R. 1623 vzniká oddělením od rakouské samostatná česká provincie jezuitů. V letech 1622 – 1638 je jim panovníkem svěřena i Univerzita Karlova. Významně se podíleli na opětném pokatoličtění Čech a dobové cenzuře, což do současnosti vyvolává negativní vztah částí české společnosti k tomuto řádu. Za vlády Marie Terezie byl řád zrušen, přestože sama panovnice byla Tovaryšstvu příznivě nakloněna a obyvatelstvo měst, v nichž působily, se tomu bránilo. Do českých zemích se jezuité vrátily až v druhé polovině 19. století. Dnes působí v těchto komunitách: Praha, Brno, Olomouc, na Svatém Hostýně a do nedávna v Českém Těšíně. Jejich současným posláním je pastorační práce mezi studenty a ve farnostech, vyučují, pořádají duchovní cvičení, tak jak je zavedl sv. Ignác z Loyoly a působí v médiích.

   Jelikož v samotném městě Slaný a ani v jeho přímém okolí nevznikl žádný jezuitský řádový dům, vymezil přednášející pro svoji přednášku pojem Slánsko šířeji a zahrnul pod něj prostor tvořící kdysi Slánský kraj. Záhy poté, co přišli jezuité do Prahy, začali vykonávat misijní činnost na panstvích, kam je jejich majitelé pozvali. Vykonávali ji ve dvojicích – kněz a jeho fámulus. Místem, kde takto působily, bylo také Smečno, jehož tehdejší majitel Jaroslav Bořita z Martinic se rozhodl provést na svém panství rekatolizaci. První statek, který jezuité získaly před Bílou Horou, byla Přední Kopanina, kde se nachází románský kostel sv. Máří Magdaleny, a v r. 1573 si jej nechali zapsat do zemských desek. V pobělohorské době r. 1623 kupuje jezuitská kolej u sv. Klimenta od Otty Jindřicha z Vartenberka panství Tuchoměřice a zdejší šlechtické sídlo se proměňuje na řádovou rezidenci. R. 1645 kolej kupuje pro seminář sv. Václava Středokluky a o čtyři roky později získává z dědictví Jaroslava Bořity z Martinic Okoř s podmínkou, že z výnosu tohoto statku budou v semináři studovat bohosloví tři mladí muži ze smečenského panství. Všechen tento majetek zůstal v držení řádu až do jeho zrušení v 18. století.

   Na závěr zodpověděl Mgr. Herold četné dotazy nejen na historii a současnost řádu, ale i na jeho působení v něm. Zmínil se přitom také o své spolupráci s Českou televizí, pro kterou ve spolupráci s režisérem Otakárem M. Schmidtem připravil několik dokumentárních filmů s náboženskou tématikou. Poté nám nezbylo než milému hostu poděkovat za velice zajímavé vyprávění, popřát mu mnoho úspěchu v jeho doktorském studiu a těšit se, že snad někdy v budoucnu opět mezi nás zase zavítá. (Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.



neděle 4. října 2015

Sobota 3.10.2015 / Památky severního Plzeňska – Kožlansko / exkurze

Jubilejní desátý ročník Slánské akademie volného času zahájila v sobotu 3. října 2015 tradiční exkurze po památkách západních Čech. Role průvodkyně se opět zhostila PhDr. Irena Bukačová z Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici.
   První naší zastávkou byly Břežany, které ještě patří pod okres rakovnický a nacházejí se na pomezí středních Čech a Plzeňska. V této obci díky úsilí zdejších občanů panuje čilý kulturní život a vesnice se zvelebuje. My jsme měli možnost navštívit dvě místní památky, které se podařilo s pomocí dotací obnovit. První z nich je špýchar, který stojí v horní části návsi.Vznikl na sklonku 18. století jako tzv. kontribuční sýpka, čili společná selská obilí záložna. Z císařského nařízení do ní sedláci ukládali v podobě naturálních kontribucí část sklizeného obilí jako povinnou rezervu pro případ neúrody. Sloužil také jako hasičská zbrojnice a zde uchovávaná stříkačka z 1.pol. 19. století je dnes vystavena v Mariánské Týnici. V sýpce nás uvítal starosta obce Mgr. Pavel Škrle, který nás seznámil s její přestavbou na kulturní centrum a obecní muzeum. Ta se podařila s pomocí Evropského fondu pro rozvoj venkova.
Druhým navštíveným místem byl kostel sv. Markéty. Ten zde stával již ve středověku, avšak jeho dnešní barokní podoba pochází až doby renovace, kterou v r. 1727 nechala udělat majitelka panství Marie Gabriela z Lažan. Poté byl ještě restaurován na konci 19. století a poslední obnova kostela, která je již z podstatné části hotova, probíhá v režii obce v současné době. Patrně nejhodnotnějším dílem v kostele je barokní socha sv. Markéty na draku z hlavního oltáře. Se svatostánkem a jeho opravou nás seznámil bývalý starosta obce.
   Naše putování dále pokračovalo do Kožlan, rodiště prezidenta Eduarda Beneše. V tomto městě, které spíše připomíná vesnici, jsme se vydali nejprve do gotického, barokně přestavěného, jednolodního kostela sv. Vavřince.
Jeho návštěvníka zaujmou především gotické nástěnné malby z konce 14. století v presbytáři. Část jeho zařízení tvoří sochy a oltáře s obrazy rokokového malíře Františka Julia Luxe ze zrušeného dominikánského kláštera v Plzni. V blízkosti chrámu stojí bývalá škola, do které chodili druhý prezident Československa a sochař František Levý. Dnes se zde nachází městské muzeum a informační centrum. Proto další naše kroky vedly právě sem. Ve výstavních sálech jsme mohli mimo jiné vidět vybavení školní třídy z počátku minulého století nebo památky na prezidenta Beneše, jako třeba jeho klobouk nebo tenisovou raketu.
Závěr návštěvy v tomto městě patřil neobvyklé expozici v budově městské knihovny, jenž je věnovaná troskám sestřelené německé stíhačky z II. sv. války Focke – Wulf Fw 190, které před časem vyzdvihly ze dna zdejšího rybníka.
Cestou na oběd do Kralovic jsme se zastavili ještě na místním židovském hřbitově. Ten se nachází daleko za městem v blízkosti zdejšího lomu. Počátek této kulturní památky je datován na konec 17. nebo počátek 18. století a vedle mnoha náhrobků se tu zachovala také márnice s kamennou deskou obřadního stolu, který sloužil k omývání těla zemřelého.
   Po dobrém jídle v hotelu Bílý beránek jsme se opět vydali poznávat zajímavosti mikroregionu Kralovicko. Zamířili jsme do vesnice Hlince, která byla v r. 1995 prohlášena Ministerstvem kultury ČR Památkovou zónou lidové architektury. Nacházejí se zde menší statky se širokými dvory. Stavby jsou často roubené. Na návsi je kaplička z 19. století. Úsilím zdejších lidí se obec umístila v r. 2000 v soutěži Vesnice roku na 1. místě v Plzeňském kraji. V obci nás uvítal její starosta Ing. Petr Jirásek a my jsme si na obecním úřadě prohlédli fotografie zachycující život v této vesnici. Starosta s námi poté pokračoval do osady Dolany, která spadá pod Hlince. Tu v současnosti tvoří pouze pár stavení ve stráni. Avšak v údolí, kde kdysi stávala celá ves s tvrzí, se do dnešní doby zachoval jen kostel sv. Petra a Pavla.
I on však měl v nedávné minulosti namále, když z něho zůstalo pouze obvodové zdivo bez střechy. Díky práci nadšenců a grantům se však tento raně gotický kostel asi z poloviny 13. století, jehož počátky však sahají až do doby románské, podařilo zachránit. Významný podíl na zachování jednoho z nejstarších kostelů Čech má také nynější hlincký starosta, který nás seznámil s jeho historií a provedl nás jím. Přejeme jemu a všem kdo, se na záchraně této památky podílejí, aby se jim jejich dílo podařilo dokončit a aby tak tento svatostánek zůstal zachován i budoucím generacím.
   Poslední zastávkou na našem výletu se stala obec Chříč. Té vévodí místní zámek a k němu přilehlý kostel sv. Jana Nepomuckého. Panství měnilo často svého majitele a mezi významné držitele obce tak patřily rody Lažanských z Bukové a Týřovských. Dnešní barokní podoba zámku vznikla v době, kdy se Chříč stala majetkem novoměstského ústavu u sv. Andělů v Praze. Naše kroky však vedly jinam, a to do bývalého panského pivovaru.
Ten dnes provozuje nezisková organizace Propolis a zaměstnává lidi s handicapem – zdravotním i sociálním. V jeho prostorách vybudovala také muzeum každodennosti, které schraňuje všemožné exponáty, které byly spojeny ze životem lidí na vesnici v minulých staletích. Závěr prohlídky samozřejmě patřil ochutnávce zde vařeného piva a někteří z nás si jej jako suvenýr odváželi do svých domovů.
Nakonec nezbývalo než se rozloučit s naší průvodkyni Dr. Bukačovou a poděkovat jí za zajímavý a rozmanitý program, který pro nás připravila. Těšíme se, že se s ní opět za rok setkáme. Všichni pak jistě budeme na tuto exkurzi, kdy nám i počasí přálo, v dobrém dlouho vzpomínat. (Pavel Zděnovec)


Další fotografie zde.

úterý 2. června 2015

Sobota 23.5.2015 / Za památkami Českého středohoří III.

   V sobotu 23. sobotu 2015 byl ukončen 9. ročník Slánské akademie volného času tradiční exkurzí. Již po několikáté jsme se vydali do severních Čech, tentokrát na rozhraní tří okresů – litoměřického, děčínského a českolipského. Našimi průvodci byli opět PhDr. Vít Honys a PhDr. Kamil Podroužek, Ph.D., z Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště Ústí nad Labem.
První zastávkou na naší cestě byla vesnice Konojedy, kde se nachází rozsáhlý areál bývalého kláštera servitů s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Ještě před jeho prohlídkou jsme se setkali s Dr. Honysem, který krátce pohovořil o dějinách tohoto místa a o servitském řádu. Obec je poprvé zmiňovaná jako majetek litoměřické kapituly. Byla v té době patrně farní vsí se sídlem vladyků z Konojed. V 15. století je zde přímo doložena tvrz a stál tu gotický kostel. Patrně za Viléma Konojedského z Pojetic v šestnáctém století došlo k jeho přestavbě na renesanční zámek. Jeho rodu náležel až do Bílé hory, kdy byl Albrechtu Konojedskému za jeho účast ve stavovském povstání zkonfiskován a prodán. Na sklonku sedmnáctého století se dostává do držení císařského generála jízdy Jana Antonína Šporka, jehož syn proslavený František Antonín nechává r. 1699 přeměnit zámek na špitál a kostel přestavět v barokním slohu. Jak vypadal tento svatostánek, jsme mohli vidět na reprodukci dvou dobových vedut, které nechal pan doktor kolovat. Jelikož neměl Špork mužského dědice, zdědila panství jeho druhá dcera Anna Kateřina, která musela vyměnit duchovní stav za světský, a její manžel František Karel Swéerts. Ten začal užívat též erb a jméno Šporků a vznikl tak podobně jako v případě Clam–Martiniců nový rod Swéerts–Šporků. Manželé jako projev díků za uzdravení jediného syna se rozhodli v Konojedech vybudovat klášter servitů. Tomuto plánu musel ustoupit původní zámek a také starý kostel vzal za své. V r. 1752 se začal budovat nový klášterní kostel a celý areál byl dokončen v r. 1762, kdy byl vysvěcen. Svému původnímu účelu však sloužil pouze krátce, protože byl rámci josefínských reforem r. 1786 jako klášter zrušen. Kostel se stal farním a klášterní budovu koupil od státu syn zakladatelů Jan František Kristián Swéerts–Špork, aby ho proměnil v nový zámek. Ten v průběhu času opět několikrát měnil majitele, až posledním majitelům Delhasům, byl po r. 1945 zkonfiskován dle Benešových dekretů. Byl poté využíván armádou, což jeho stavu moc neprospělo, a v po revoluci ve značně zchátralém stavu přešel znovu do soukromých rukou.

   Řád služebníků Mariiných zvaný též servité byl založen v třináctém století v Itálii, kdy sedm bohatých florentských kupců zanechalo svého dosavadního života, aby se naplno oddali svému duchovnímu poslání, službě P. Marii, a založili nedaleko Florencie svůj klášter na hoře Monte Senario, který se stal později centrem řádu, jenž se řídí regulí sv. Augustina. Do Čech se dostali poprvé za Karla IV., avšak další doba jejich působení zde nepřála a jejich řeholní dům na Novém Městě pražském v 16. století zanikl. Nástup rekatolizace po bělohorské porážce však umožnil také rozkvět tohoto řádu, a tak vznikají postupně např. konventy v Rabštejně nad Střelou, v Nových Hradech nebo na Hoře Matky Boží u Králík. Postupem času se však česká servitská provincie zmenšuje v důsledku nepříznivých vnějších okolností, až nakonec zbývají řádu u nás pouze Nové Hrady, kde se i po komunismem vynucené přestávce v r. 1991 znovu obnovuje řeholní život, avšak ani tam dnes již žádný člen této řehole nežije.
   Poté jsme se vydali již do kostela, kde nás přivítal Dr. Podroužek, který zde byl pracovně. Nejprve podal uměleckohistorický výklad Dr. Honys, který se s námi podělil, také o své zážitky, jak se jako mladý student podílel na opravě kostela za působení faráře Otce Křížka. Na něj navázal Dr. Podroužek, který nás seznámil s výsledky stavebně historického průzkumu a zájemce poté doprovodil na prohlídku vzácných barokních krovů. Kostel je staticky narušen důsledkem dlouholeté činnosti v nedalekém lomu a postupně se opravuje. Jeho vybavení, aby nebylo odcizeno zloději, bylo odvezeno do Varnsdorfu. Vedle hlavního oltáře zasvěceného Nanebevzetí Panny Marie a sedmi servitským světcům, zakladatelům řádu, zde byly dva boční oltáře po stranách toho hlavního a čtyři boční v lodi. Ze všech dnes zde zůstaly pouze odstrojené mramorové oltářní architektury, které svědčí o štědrosti donátora, jenž se nespokojil pouze s napodobením mramoru, jak je tomu u podobných chrámů zvykem. Pozornost zasloužily také rokokové varhany, které jsou dnes ve Varnsdorfu a jejichž podobu jsme mohli vidět na fotografii. To, co však v interiéru v současnosti nejvíce upoutá návštěvníkovu pozornost, jsou štukové erby: litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna, alianční Swéert–Šporků / Bubnů z Litic a Swéert–Šporků / Kouniců. Po prohlídce kostela jsme se rozloučili s Dr. Podroužkem, kterého zde vázaly jeho povinnosti, a my jsme pokračovali ve svém putování.
   Další zastávkou se stal Bílý Kostelec, který je jako ves doložen již v třináctém století, která náležela litoměřické kapitule. Po druhé světové válce bylo zdejší německé obyvatelstvo odsunuto a vesnice se stala místem duchů. Před úplným zánikem jí zachránil až chatařský boom v 60. letech minulého století, a tak dodnes slouží jako chalupářská osada. Její poválečné osudy se však hrubě zasáhly zdejší kostel sv. Havla. Z něho se dodnes zachovalo pouze obvodové zdivo, na kterém lze ještě spatřit zbytky barokní freskové výzdoby. Památka chráněná státem je zarostlá křovím i přes snahu tyto nálety odstranit a její existence je do budoucna nejistá.
   O nic méně „smutnějším“ místem našeho dalšího zastavení byl Boží vrch (Gottersberg) u Verneřic. Poutní kostel Nejsvětější Trojice odstřelený v roce 1975 tu již připomínají pouze základy a povalená a poničená socha Krista. Přitom až do počátku dvacátého století zde panoval čilý poutnický ruch, který započal na počátku století osmnáctého, kdy zde byl nejprve vztyčen kříž, poté kaple a nakonec malý centrální kostel. Jak vypadal, jsme mohli vidět na obrázku v malé brožurce. Poutní areál se postupně rozrostl o poustevnu, v níž žijící poustevník se staral o kostel, a budovu pro ubytování poutníků. Odsun místního obyvatelstva po válce zavinil postupný zánik budov a chátrající kostel bylo nakonec rozhodnuto vymazat z povrchu zemského v akci nazývané „verneřický případ“, kdy současně došlo k definitivnímu zániku několika církevních památek v okolí městečka Verneřice.
Poté již nás čekal oběd v restauraci hotelu Racek na kraji Úštěku. Kdo neměl zájem o společné stravování, mohl si prohlédnout památkovou rezervaci tohoto malebného města a vidět např. zdejší synagogu, Ptačí domky či Pikhartskou věž.
   Odpoledne patřilo baroknímu morovému sloupu Nejsvětější Trojice v Blíževedlech. Za jeho autora je považován sochař František Tollinger, který vytvořil také podobné dílo ve Velvarech. Byl vztyčen v r. 1714, aby připomínal oběti moru z předchozího roku a byl financován z odkazu Mathese Scholtze. Pískovcový sloup náleží tzv. obláčkovému typu (znázornění oblak s hlavičkami andělů), který se do Čech rozšířil z Vídně (sloup Nejsvětější Trojice, ulice Graben, 1679). Na vrcholu je Nejsvětější Trojice (Otec, Syn a holubice Ducha svatého) sedící na zeměkouli a na nárožích podstavce poté sochy zemských patronů (sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Vít a sv. Jan Nepomucký). Sloup je obehnán balustrádou se sochami světců – v rozích evangelisté, sousoší sv. Josef a P. Marie držící zkřížené zlaté vavřínové listy před veleknězem, sv. Jáchym, sv. Anna, sv. Alžběta, sv. Zachariáš, sv. Antonín Paduánský a sv. František z Asissi. Podrobný výklad o této památce podobně jako při předchozích zastavení nám podal Dr. Honys, s kterým jsme se zde rozloučili a poděkovali mu za to, že nás naším putováním za pamětihodnosti této oblasti doprovázel.
   My jsme se poté vydali na zpáteční cestu domů, ale ještě nás čekalo jedno zastavení v nedalekých Zlonicích. Vlastivědný kroužek Zlonicka uspořádal v těchto dnech výstavu Ivan a Libuše Teršovi (keramika, porcelán a restaurátorské práce) na zdejší faře, a tak jsme měli možnost si vedle vystavených předmětů také zevnitř prohlédnout tuto barokní stavbu Kiliána Ignáce Dientzenhofera z let 1750-1753. To byla závěrečná tečka našeho výletu, který se přes malé zádrhele vydařil a i počasí nám tentokrát přálo.
   Nakonec nezbývá než poděkovat všem těm, kteří se na letošním ročníku Slánské akademie včele s PhDr. Vladimíru Přibylem a Alenou Urbanovou podíleli a přát si, abychom se mohli na podzim setkat na tom desátém jubilejním. Všem poté nezbývá než popřát krásně strávenou dobu dovolených a prázdnin, která nás vybízí k poznávání krás naší vlasti i zahraničí. (Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.



pondělí 18. května 2015

Sobota 16. 5. 2015 / PhDr. Michaela Selmi Wallisová; Vývoj středověké Prahy očima archeologa

V sobotu 16. května 2015 se v salónku bývalého hotelu Grand uskutečnila poslední
přednáška jarního semestru Slánské akademie volného času. Archeoložka PhDr. Michaela Selmi Wallisová, Ph.D. (Česká společnost archeologická) nám přišla naznačit proměny sídelní struktury na území středověkého pražského souměstí.
Nejdříve se zmínila o počátcích Prahy. Mezi archeology se vedou spory, zda nejprve vznikl Pražský hrad a poté k němu přiléhající podhradí, nebo zda kníže Bořivoj I. vybudoval své nové sídlo již nad existujícím osídlením na území dnešní Malé Strany. V podhradí se soustředila výroba železa a probíhal zde čilý obchodní ruch (nález kupeckých vah v Josefské ulici). Výroba zbraní a zemědělského nářadí bylo strategickou činností, kterou chtěl mít panovník pod svou kontrolou. Avšak nebezpečí vzniku požárů a znečištění ovzduší jí vykazovaly na okraj osídlení. Proto došlo k jejímu přemístění na druhý břeh řeky. S tím souvisí také stavba dřevěného mostu a cesty k němu vedoucí. Její pozůstatky (dřevěné rošty) byly po několikaletém výzkumu zdokumentovány ve sklepech malostranských domů.
Pravý břeh Vltavy sloužil zprvu jako místo pro pohřby. Nalezlo se zde několik raně středověkých pohřebišť. Záhy však sem svou činnost přenesli výrobci železa. Osídlovaní však nezačalo, jak se předpokládalo v místech dnešního Staroměstského náměstí, ale blíže k řece (nálezy v Žatecké ulici). Po výstavbě jezů na řece se však tato oblast stala místem záplav, a proto se lidé začali stěhovat dál od řeky. Během 12. století je přesunuta metalurgická činnost na území pozdějšího Nového Města. Za vlády krále Václava I. (†1253) poté vzniká Staré Město pražské, které je obehnáno kamennou hradbou.
V prostoru budoucího Nového Města pražského vznikají sídliště především podél cesty z Pražského hradu na Vyšehrad a v jeho podhradí. Některá z nich jako např. Opatovice měla možnost PhDr. Selmi Walisová archeologicky prozkoumat. Typickou zástavbou těchto osad byly zemnice a polozemnice. Velkým překvapením pro odborníky však byla existence kamenných obytných budov. Při stavbě obchodního centra Palladia na náměstí Republiky se nalezly zbytky románského paláce, který byl zničen při výstavbě staroměstských hradeb, aby se nemohl stát útočištěm případných oblehatelů města. Paní doktorka nás blíže seznámila se svým výzkumem v lokalitě Na Slupi.
Archeologický průzkum zde byl prováděn v souvislosti s výstavbou garáží. Výhodou tohoto místa bylo, že po vzniku Nového Města nebyl zastavěn a stavební činnost zde probíhala až v 19. století. To mimo jiné dokládají městské plány např. Huberův (1769) nebo Jütnerův (1815). Našla se zde dvě pohřebiště – jedno laténské a druhé raně středověké. Paradoxem bylo, že se lépe zachovalo to starší, jež tvořilo několik keltských hrobů s poměrně chudou posmrtnou výbavou. Nalezly se však především stopy po výrobě železa a stříbra v raném středověku. Významným objevem byl nález sušící pece, která sloužila pro sušení bahenní železné rudy. Při zkoumání objektů sloužící při výrobě stříbra bylo zjištěno, že olovo potřebné pro tento proces bylo patrně dováženo z okolí Krakova. Další místo, kde naše přednášející také prováděla svůj výzkum, se nachází v ulici Na Poříčí. I zde se vyrábělo železo, jak dosvědčují nálezy tavících a vysoušecích pecí. Zajímavé bylo i vytápění jedné z nalezených zemnic. Otopné zařízení tvořila několikrát přestavovaná pec, která byla od stěny zemnice oddělena kamennou plentou.
 Závěr patřil tomu, co lze nalézt na takové středověké skládce. Ta naše vznikla postupem času v místech nedaleko rotundy sv. Longina, u které jsme nedávno byli. Vodní zdroj zde byl postupně zanášen bahnem, až se postupem doby proměnil v smetiště, kde končily především rostlinné a živočišné odpady. Archeologové zde však nalezli také nůž, část kroužkové zbroje, sponu na opasek, gotický zámek s klíčem, různé textilie a škrpál.
Na konci zbyl prostor na otázky obecenstva. PhDr. Vladimír Přibyl měl dotaz ohledně stravování ve středověku. Nám poté nezbývalo než poděkovat Dr. Selmi Wallisové poděkovat, že i přes zdravotní indispozici, mezi nás přišla a přát si, že bude mít v budoucnu při nějaké další příležitosti možnost vyslechnout podobně poutavé vyprávění o jejích dalších archeologických výzkumech. Jí a jejím kolegům také přejeme dostatek finančních prostředků na jejich práci. (Pavel Zděnovec). Další snímky ze setkání zde.




neděle 26. dubna 2015

Sobota 25. 4. 2015 / Kapitoly z čínské kultury – Dr. Zlata Černá, Příběhy o lásce a lidová tradice

V sobotu 25. dubna 2015 pokračoval v rámci Slánské akademie cyklus přednášek o čínské kultuře, tentokrát přijela PhDr. Zlata Černá (Česko-čínská společnost) vyprávět o milostných příbězích v lidové tradici.
Naše přední sinoložka však nejprve vzpomenula na to, jak se do Náprstkova muzea dostala sbírka čínského umění malíře Ludvíka Kuby, kterému a jeho vztahu k našemu městu je věnována nově instalovaná výstava Ludvík Kuba a Slaný v Galerii Ludvíka Kuby v Březnici. Na její přípravě se podílel i PhDr. Vladimír Přibyl, který předal Zlatě Černé katalog této výstavy.
Poté se již Dr. Zlata Černá věnovala vlastnímu tématu svého vystoupení. Nejprve se zmínila o tom, že vysoká literatura staré Číny neznala příběhy o lásce, které by končily tragicky. Vyskytovala se v ní melancholie a smutek z konce manželského soužití. Následně se věnovala postavení ženy v čínské společnosti. Ta byla vždy patriarchální a žena v ní proto zastávala druhořadé místo. Přesto však oproti jiným společnostem měli ve staré Číně poměrně velkou volnost a vyskytovaly se v ní proto … „generálky, vědkyně a umělkyně“.  V lidové tradici se poté objevují ženy bojovnice. To dokumentovala převyprávěním dvou příběhů – legenda o Mu Lan a vyprávění o rodině Jang.
Prvý příběh vypráví o dívce, která se nechala odvelet do vojska místo svého starého otce. V mužském přestrojení dosáhla velitelského postu a po skončení dvanáctileté služby se rozhodla vrátit domů. Předtím jí přijal panovník, který jí hodlal svěřit nějaký úřad, ale ona toužila pouze po návratu a tak ji obdaroval na cestu velbloudem. Na cestě jí doprovázejí její bojovníci, kteří až poté, co se doma v dívčí komnatě ustrojí do ženských šatů a nalíčí se, seznají, že po celou dobu válčili po boku ženy. V umění jsou zobrazovány tyto výjevy: Loučení s rodinou, Mu Lan – velitelka, Mu Lan s velbloudem, návrat domů. Druhý příběh je o tom, že za války odejdou všichni mužští příslušnici rodu Jang bojovat a doma zůstanou jen ženy. Vesnici, v které žijí, přepadnou nepřátelé a nezbývá tedy nic jiného, aby se vetřelcům postavily. Ženy se ozbrojí a bojují s nepřítelem.
Tragické milostné příběhy čínské literatury vyprávějí podobně jako ty evropské o ostrém střetu člověka se společností. Jejich hrdinkami jsou „silné ženy“ a „slabí muži“, jejichž vztah pro nepřejícnost okolí končí tragicky. Obsah některých z nich, které vyšli ve výboru ze staré lidové poezie pod názvem Zpěvy od Žluté řeky, jenž přeložil a přebásnil Jaromír Vochala, nám také přiblížila dr. Černá. Prvým takovým příběhem patřícím ještě do čínské mytologie je vyprávění o Nebeské přadleně a Pasáčkovi. Existuje ve dvou verzích, z nichž ta starší je stručnější. Obě vyprávějí o pasáčkovi, který se zamiluje do dcery Nebeského císaře. Ve starší verzi na jejich milostný vztah přijde císař a navěky je oddělí. V druhé je Pasáček sirotkem, kterého vychovává jeho starší bratr, jehož manželka ho vyžene a z dědictví po rodičích mu dá pouze starého buvola. Pasáček pozoruje, jak se koupe Nebeská přadlena, která na zem sestoupila se svými společnicemi. Ukradne ji suknici, poté se do sebe zamilují, mají rodinu. Císař však vztahu nepřeje a donutí dceru k návratu. Pasáček s dětmi vystoupí v kůži buvola na nebesa. Aby nemohli být spolu, Nebeská císařovna vytvoří Stříbrnou řeku (Mlíčnou dráhu), která manžely na věky rozdělí. Pouze jednou do roka postaví straky přes řeku most a oni se mohou setkat. Ten den se slaví jako svátek žen a dívky se modlí za šťastné manželství.
Druhým je tragický případ mladé ženy, která je provdaná za drobného úředníka. Manželé se milují, ale jejich vztahu nepřeje manželova matka, u které žijí. Ta ženu trápí, když je její manžel na služebních cestách, a nutí syna k rozvodu, protože si pro syna přeje „lepší partii“, kterou je dcera jejího souseda. Poslušný syn matce vyhoví a ženu pošle k její rodině, avšak tajně jí slíbí, že až se situace uklidní, povolá jí znovu k sobě. Žena se tedy s hanbou vrátí domů a její rodina je rozhodnuta jí znovu provdat. Než však dojde k nové svatbě, žena oděná ve svatebních šatech a nesená ve svatebních nosítkách poprosí o to, aby se mohla pomodlit, a na mostě skočí do vody a utopí se. Když se o tom dozví její bývalý manžel, tak se oběsí.
Krátké úryvky z toho to příběhu nám dr. Zlata Černá přečetla. Další příběh se nám jeví jako pohádkový a vypráví o bílém a zeleném (černém) hadu. Je o buddhistickém mnichovi, který odhalí, že jistý lékárník žije s „ne-člověkem“ a rozhodne se jejich svazek zničit. Žili dva hadi – bílý a zelený, kteří meditací dosáhnou toho, že se promění v lidi – dvě krásné dívky. Na jezeře vstoupí do loďky lékárníka a bílá paní se za do něho zamiluje. Žije s ním a zelená paní jí dělá společnici; do života však vstoupí mnich, který pozná, že nejsou lidé. Ten lékárníka přesvědčí, aby ženu sledoval v poledne, kdy se na krátko promění v hada. Ten poslechne, a když spatří, jak se mu manželka proměňuje v hada, zemře. Bílá paní se vydá do západního ráje, kde získá lék, a manžela přivede k životu. Zakrátko k nim mnich znovu přijde, když je bílá paní těhotná a odvede lékárníka do kláštera. Bílá paní se pro něj vypraví a lékárník uteče z kláštera. Na mostě prosí lékárník bílou paní o odpuštění. Její společnice zelená paní chce lékárníka proklát mečem, avšak bílá paní jí to nedovolí a manželu odpustí. Bílá paní poté porodí syna. Poslední mnichova návštěva se odehraje, když je bílá paní oslabena šestinedělím, a podaří se mu jí zabít. Bílá paní je pochována pod pagodou. Zelená vychová jejího syna, který nakonec přivede matku opět do života.
Čtvrtý příběh, který se podobně jako předchozí hraje v tradičním čínském divadle, pojednává o starém muži a jeho rozmazlené dceři. Ta milovala studium a byla sečtělá. Rozhodla se proto, že se jako chlapci vydá na studijní cestu a otce přesvědčila, aby k tomu svolil. Studenti tehdy cestovali po soukromých školách po celé Číně, než mohli složit úřednickou zkoušku. Dívka v mužském přestrojení se tedy se svou společnicí vydala na podobnou cestu a při studiu bydlela se studentem, který za celou dobu nepoznal, že je žena. Po roce studia se vracela domů a její spolubydlící se nabídl, že jí doprovodí domů. Dívka stále jako chlapec vyprávěla studentovi, že má sestru, kterou by si mohl vzít. Když dojde domů, zjistí, že již otec má pro ni vyhlédnutého ženicha. Zatím studentovi dojde, kdo byl jeho „přítelem“, a milenci se setkají. Rozloučí se. Dívka v den svatby, kdy přinesou svatební nosítka, si přes červený svatební šat navleče bílý (tzn. pohřební) spáchá sebevraždu. Mladík podlé jedné varianty spáchá sebevraždu na jejím hrobu (a poté z mohyly vyletí dva motýli), anebo podle druhé se oběsí.
Poslední příběh o lásce mezi mužem a ženou, který jsme mohli vyslechnout, se odehrává na císařském dvoře. Nový panovník se rozhodne vytvořit svůj harém, a proto vyšle úředníka s malířem, aby vyhledal vhodné dívky a nechal pro něj udělat jejich portréty. V jedné provincii však žila krásná, ale chudá dívka, která nemohla, ale ani nechtěla zaplatit úředníkovy za svůj obraz. Ten proto nechal udělat záměrně ošklivý portrét, aby císař dívku nevybral. Ta se však na panovníkův dvůr přesto dostane, avšak jako konkubíně její na dvoře vyhrazeno poslední místo. Jednou však císař přijde do paláce, kde dívka bydlí a zamiluje se do ní. Úředník uteče ke kočovníkům a dosáhne toho, že jejich chán požádá císaře o ruku jedné z čínských princezen, jinak že s ním povede válku. Panovníkovy konkubíny měli postavení princezen a úředník proto chána přesvědčí, aby právě požadoval tu dívku. Ta se tedy musí k němu vypravit, ale na hranicích spáchá sebevraždu utopením.
Čas sobotního dopoledne rychle uplynul a naše setkání s Dr. Černou muselo skončit. A nám nezbylo, než jí poděkovat za milou návštěvu a těšit, že s ní opět někdy otevřeme některou další kapitolu z čínské kultury. (Pavel Zděnovec) 
Několik fotografií ze setkání zde

pondělí 13. dubna 2015

11. dubna 2015 / Prohlídka Sv. Štěpána na Novém Městě pražském s PhDr. Helenou Čižinskou


V sobotu 11. dubna 2015 jsme v hojném počtu absolvovali první letošní pražskou exkurzi Slánské akademie, jejímž cílem se stal kostel sv. Štěpána na Novém Městě. Před chrámem nás přivítala zasvěcená průvodkyně  historička umění – PhDr. Helena Čižinská.
První naše kroky vedly do přilehlého parku na místě zaniklého hřbitova. Zde dr. Čižinská zahajila výklad – nejprve se zmínila o vesnici Rybník či Rybníček, která se nacházela v těchto místech a po vzniku Nového Města se stala jeho součástí. Vedle názvu ulice Na Rybníčku tuto osadu do dnes připomíná románská rotunda sv. Longina. V polovině 19. století jí hrozilo zbourání, ale přispěním Společnosti Národního muzea se to mu podařilo zabránit. V r. 1844 bylo znovu zahájeno její částečné užívání pro náboženské účely, avšak svoji církevní funkci začala plně plnit až v 1. polovině 20. století, kdy byla renovována a znovu vysvěcena.
Další pozornost byla věnována hřbitovní zvonici, jež byla postavena v letech 1600 – 1604, aby nahradila tu původní dřevěnou. Ze zvonů zbyl po válečných rekvizicích pouze Štěpán z roku 1490 od novoměstského zvonaře Jiřího. Neméně zajímavý byl renesanční portál budovy bývalé farní školy – dnes Španělský kulturní institut Cervantes.
Poté jsme se věnovali již vlastnímu kostelu. Jeho stavba probíhala v letech 1351 až 1401, kdy byla dokončena věž. Byl postaven jako jeden ze dvou hlavních farních kostelů Karlem IV. založeného Nového Města pražského. V 19. století byl regotizován architektem Josefeme Mockerem.
Prohlídku jsme začali u venkovní kaplí Branbergerů z r. 1736. Je to mříži chráněná otevřená
barokní nika uvnitř vyzdobená freskou Posledního soudu od J. Zinnera z r. 1739, v které je umístěn sochařsky bohatě zdobený kamenný oltář s obeliskem. Nachází se na severní straně svatostánku, kde byla přistavěna k sakristii. V kostele naše průvodkyně krátce pohovořila o jeho historii, zmínila se o tom, že je zde pohřben slavný barokní sochař Matyáš Bernard Braun a že se zde konaly svatby hudebních skladatelů Bedřicha Smetany a Josefa Suka. Poté jsme se vydali na prohlídku interiéru – zastavili se Reinerova obrazu Kázání sv. Vojtěcha na Zelené hoře. K nejvýznamnějším památkám kostela však je gotický deskový obraz P. Marie Svatoštěpánské z 15. století. Kostel se může pochlubit i nedávno restaurovanými díly Karla Škréty (sv. Václav, sv. Ludmila). Dalším barokním malířem, jehož práce zdobí kostel, byl Matyáš Zimprecht – autor hlavního oltářního obrazu Kamenování sv. Štepána. K pravé boční lodi přiléhá kaple Kornelská z let 1684 - 1686 s původní mříží a oltářem s Zimprechtovým obrazem Snímání z kříže. Vedle ní jsme si všimli zbytků původní gotické nástěnné malby (kol. r. 1450). Z vybavení kostela je nutno ještě připomenout gotickou kamennou kazatelnu s pozdně renesanční stříškou, gotickou cínovou křtitelnici a barokní lavice.
Nakonec nám nezbylo než PhDr. Heleně Čižinské poděkovat za její výklad a za nevšední možnost navštívit pro nás méně známý pražský kostel a těšit se na další pokračování při putování za pražskými památkami. (Pavel Zděnovec)

Snímky ze setkání (V. Přibyla a D. Šmolíkové) zde