Sobota 24.10.2015 / PhDr. Julie Jančárková, Ph.D.: Nad obrazem Krajina ve slunci / Malířské dílo V. D. Polenova

Další sobotní setkání Slánské akademie volného času se uskutečnilo 24. 10. 2015 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. Tentokrát mezi nás zavítala PhDr. Julie Jančárková, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), která nás seznámila se životem a dílem ruského malíře V. D. Polenova a zvláště s jeho obrazem Krajina ve slunci.
Tento obraz spolu s několika díly dalších malířů z Ruska se dostal prostřednictvím Antonína Hraběte do sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném. O tomto slánském rodáku, který velkou část života strávil v Moskvě, kde podnikal jako pozlacovač a výrobce malířských rámů a jenž poté, co musel Rusko po revoluci opustit, přivezl do Čech spoustu obrazů, které jsou dnes ve sbírkách zdejších galerií, nám nejprve krátce vyprávěl PhDr. Vladimír Přibyl. Poté vzpomenula na pana Hraběte pamětnice paní Matylda Klapalová, která nám přinesla ukázat jeden obraz z jeho bývalé sbírky. Následně se již slova ujala přednášející.Vasilij Dmitrijevič Polenov se narodil 20. 5. / 1. 6. / 1844 do bohaté aristokratické rodiny v Petrohradě. Jeho otec Dmitrij Vasilejivič Polenov (1806–1878) byl diplomat, který se zabýval také archeologií a historií. Matka Marija Alexejevna, roz. Vojekovová (1816–1895) vnučka architekta N. A. Lvova, se věnovala psaní knih pro děti a malování. Po ní zdědili Vasilij a jeho sestra Elena umělecké sklony a ona byla tou, která začala jejich malířskou výuku. Budoucí umělec nejprve absolvoval gymnázium v Petrozavodsku a soukromé hodiny malířství u P. P. Čistjakova. Následovalo jeho vysokoškolské studium, které probíhalo současně na Petrohradské univerzitě, kde se věnoval matematice, fyzice a právu, a na carské (imperátorské) Akademii umění v Petrohradě. Zde také vzniklo jeho celoživotní přátelství s dalším slavným ruským malířem Iljou Jefimovičem Repinem. Obě školy úspěšně dokončil v r. 1871, a protože na Akademii obdržel za obraz

Vzkříšení dcery Jairovy zlatou medaili, mohl se jako absolvent oboru historické malby vydat na šestiletou stipendijní cestu do Evropy. Procestuje několik zemí (Německo, Švýcarsko, Itálii), než se na delší dobu usadí ve Francii, kde se seznamuje s díly francouzských krajinářů tzv. Barbizonské školy. V. r. 1876 se vrací zpátky do vlasti a získává titul akademika. V letech 1876–1877 se jako dobrovolník účastní srbsko–černohorsko–turecké války, kde maluje válečné kresby, které potom publikuje v časopisech. Poté se usazuje v Moskvě, kde se stává tvůrcem nového uměleckého žánru, tzv. intimní krajiny (např. obrazy Babiččina zahrada a Moskevský dvoreček). Živí se také jako malíř divadelních kulis a vytváří další podobné dekorativní zakázky. V r. 1879 vstupuje do spolku Peredvižniků, který pořádal putovní výstavy obrazů po ruských městech. Ty Polenova proslavily jako významného krajináře a zisk z prodeje obrazů mu umožnil jeho další cestovatelské plány. Mohl se tak vydat na cestu do míst, kde vzniklo křesťanství. Jedním z výsledků tohoto putování je obraz Kristus a hříšnice z r. 1882. V letech 1882–1895 působí také jako pedagog na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury, kde mezi jeho žáky byli pozdější významní ruští umělci. V roce 1890 kupuje v Tulské gubernii nedaleko Bjochova malý statek na vysokém břehu řeky Oky. V blízkosti vesnice si poté dle svého návrhu nechal postavit komplex budov, který vedle malířova domu zahrnoval také umělecké dílny. Tato usedlost byla nazvána Borok a dnes je z ní muzeum – památník V. D. Polenova. Jako bohatý filantrop nechal na své náklady postavit ve vsi školu, vybudoval Lidové divadlo a vystavěl kostel Nejsvětější

Trojice. V letech 1899–1909 vzniká soubor obrazů nazvaný Život Krista, který je spojen s jeho další cestou na Blízký východ, kde k němu vznikají přípravné kresby. V. r. 1910 vystavuje také v Praze. Revoluční dobu prožil v pořádku na venkově. R. 1926 je prohlášen za Národního umělce RSFSR. O rok později tento umělec téměř renesančních rozměrů, který byl nejen malířem, ale i architektem, hudebním skladatelem, teoretikem umění, divadelníkem a literátem, v požehnaném věku umírá.Poté obrátila Dr. Jančárková svoji pozornost na obraz Krajina ve slunci. Ten patrně vznikl v 90. letech 19. století v okolí Bjochova někdy v letních měsících, snad v srpnu, kdy malíř hledal místo, kde by se natrvalo usadil. Na závěr velice poutavé přednášky zodpověděla Dr. Jančárková  dotazy posluchačů. Nám poté nezbývalo než jí poděkovat za zajímavé povídání o ruském malířství a doufat, že se s ní v budoucnu opět někdy setkáme, třeba nad díly Ilji Repina. (Pavel Zděnovec) 

Další snímky ze setkání zde.

Sobota 10.10.2015 / Mgr. Miroslav Herold, SI, Lic., Jezuité a Slánsko

Podzimní semestr 10. ročníku Slánské akademie volného času započala přednáška jezuitského kněze,

historika a publicisty Mgr. Miroslav Herolda, SI, Lic. z Tovaryšstva Ježíšova nazvaná Jezuité a Slánsko. Ještě než však začala, pronesl PhDr. Vladimír Přibyl několik poznámek k dalšímu fungování akademie a pozval přítomné na zahájení výstavy Ludvíka Kuby ve slánském muzeu. Poté byli oceněni posluchači minulého přednáškového cyklu, kteří v jeho závěru vypracovali ročníkovou práci, a slova se ujal přednášející.

   Řád jezuitů (Societas Iesu) založil r. 1534 v Paříži sv. Ignác z Loyoly. Ti, kdo do něj jako první vstoupily, se zavázali ke slibu chudoby a naprosté podřízenosti římskému papeži, který v osobě Pavla III. jeho existenci potvrdil bulou Regimini militantis ecclesiae o šest let později. Jeho posláním se stalo především vyučování na všech typech škol, členové však vykonávali také misijní činnost, dávali exercie a konali kázání, vypomáhali v duchovní správě nebo výjimečně vedli vlastní fary. Významnou roli sehrál v období protireformace, kdy mimo jiné také výrazně obohatil barokní kulturu ve všech jejích oblastech. Někteří jeho příslušníci také působily na poli vědy. Soumrak řádu nastal v době nástupu osvícenství, kdy byl nakonec pod nátlakem některých evropských vladařů papežem Klementem XIV. v r. 1773 dočasně zrušen. Zachován zůstal pouze v Prusku a Rusku, kde byl oficiálně znovu potvrzen v r. 1801 a jeho celosvětová působnost byla obnovena o třináct let později. Dnes je nejpočetnější katolickou mužskou řeholní kongregací na světě.

   Do českých zemích vstupují jezuité v r. 1556, kdy se skupina 12 členů řádu usazuje ve zpustlém klášteře dominikánů u kostela sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Zde založená kolej nazvaná Klementinum se postupem času proměňuje do podoby, kterou známe dnes. Přicházejí na pozvání krále Ferdinanda I. a hrstky katolické šlechty do země, jejíž obyvatelstvo je převážně nekatolického vyznání. Jejích posláním je výuka, misijní a kazatelská činnost, jenž má přivést věřící zpět do lůna katolické církve. Později tato kolej získává postavení na úrovni univerzity. Ještě během 16. st vznikají řádové domy v Plzni, Třeboni, Borovanech, Českém Krumlově, Krupce, Chomutově a Jindřichově Hradci, na Moravě v Olomouci a v Brně. Po vypuknutí stavovského povstání je řád vyhnán ze země. Vítězství katolíků nad protestanty na Bílé hoře však umožní jejich návrat zpět. V době protireformace nastává rozkvět Tovaryšstva, které své působení prostřednictvím nově zakládaných kolejí a rezidencí rozšiřuje do dalších míst Čech, Moravy a Slezska. R. 1623 vzniká oddělením od rakouské samostatná česká provincie jezuitů. V letech 1622 – 1638 je jim panovníkem svěřena i Univerzita Karlova. Významně se podíleli na opětném pokatoličtění Čech a dobové cenzuře, což do současnosti vyvolává negativní vztah částí české společnosti k tomuto řádu. Za vlády Marie Terezie byl řád zrušen, přestože sama panovnice byla Tovaryšstvu příznivě nakloněna a obyvatelstvo měst, v nichž působily, se tomu bránilo. Do českých zemích se jezuité vrátily až v druhé polovině 19. století. Dnes působí v těchto komunitách: Praha, Brno, Olomouc, na Svatém Hostýně a do nedávna v Českém Těšíně. Jejich současným posláním je pastorační práce mezi studenty a ve farnostech, vyučují, pořádají duchovní cvičení, tak jak je zavedl sv. Ignác z Loyoly a působí v médiích.

   Jelikož v samotném městě Slaný a ani v jeho přímém okolí nevznikl žádný jezuitský řádový dům, vymezil přednášející pro svoji přednášku pojem Slánsko šířeji a zahrnul pod něj prostor tvořící kdysi Slánský kraj. Záhy poté, co přišli jezuité do Prahy, začali vykonávat misijní činnost na panstvích, kam je jejich majitelé pozvali. Vykonávali ji ve dvojicích – kněz a jeho fámulus. Místem, kde takto působily, bylo také Smečno, jehož tehdejší majitel Jaroslav Bořita z Martinic se rozhodl provést na svém panství rekatolizaci. První statek, který jezuité získaly před Bílou Horou, byla Přední Kopanina, kde se nachází románský kostel sv. Máří Magdaleny, a v r. 1573 si jej nechali zapsat do zemských desek. V pobělohorské době r. 1623 kupuje jezuitská kolej u sv. Klimenta od Otty Jindřicha z Vartenberka panství Tuchoměřice a zdejší šlechtické sídlo se proměňuje na řádovou rezidenci. R. 1645 kolej kupuje pro seminář sv. Václava Středokluky a o čtyři roky později získává z dědictví Jaroslava Bořity z Martinic Okoř s podmínkou, že z výnosu tohoto statku budou v semináři studovat bohosloví tři mladí muži ze smečenského panství. Všechen tento majetek zůstal v držení řádu až do jeho zrušení v 18. století.

   Na závěr zodpověděl Mgr. Herold četné dotazy nejen na historii a současnost řádu, ale i na jeho působení v něm. Zmínil se přitom také o své spolupráci s Českou televizí, pro kterou ve spolupráci s režisérem Otakárem M. Schmidtem připravil několik dokumentárních filmů s náboženskou tématikou. Poté nám nezbylo než milému hostu poděkovat za velice zajímavé vyprávění, popřát mu mnoho úspěchu v jeho doktorském studiu a těšit se, že snad někdy v budoucnu opět mezi nás zase zavítá. (Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.

Sobota 3.10.2015 / Památky severního Plzeňska – Kožlansko / exkurze

Jubilejní desátý ročník Slánské akademie volného času zahájila v sobotu 3. října 2015 tradiční exkurze po památkách západních Čech. Role průvodkyně se opět zhostila PhDr. Irena Bukačová z Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici.

   První naší zastávkou byly Břežany, které ještě patří pod okres rakovnický a nacházejí se na pomezí středních Čech a Plzeňska. V této obci díky úsilí zdejších občanů panuje čilý kulturní život a vesnice se zvelebuje. My jsme měli možnost navštívit dvě místní památky, které se podařilo s pomocí dotací obnovit. První z nich je špýchar, který stojí v horní části návsi.Vznikl na sklonku 18. století jako tzv. kontribuční sýpka, čili společná selská obilí záložna. Z císařského nařízení do ní sedláci ukládali v podobě naturálních kontribucí část sklizeného obilí jako povinnou rezervu pro případ neúrody. Sloužil také jako hasičská zbrojnice a zde uchovávaná stříkačka z 1.pol. 19. století je dnes vystavena v Mariánské Týnici. V sýpce nás uvítal starosta obce Mgr. Pavel Škrle, který nás seznámil s její přestavbou na kulturní centrum a obecní muzeum. Ta se podařila s pomocí Evropského fondu pro rozvoj venkova.

Druhým navštíveným místem byl kostel sv. Markéty. Ten zde stával již ve středověku, avšak jeho dnešní barokní podoba pochází až doby renovace, kterou v r. 1727 nechala udělat majitelka panství Marie Gabriela z Lažan. Poté byl ještě restaurován na konci 19. století a poslední obnova kostela, která je již z podstatné části hotova, probíhá v režii obce v současné době. Patrně nejhodnotnějším dílem v kostele je barokní socha sv. Markéty na draku z hlavního oltáře. Se svatostánkem a jeho opravou nás seznámil bývalý starosta obce.

   Naše putování dále pokračovalo do Kožlan, rodiště prezidenta Eduarda Beneše. V tomto městě, které spíše připomíná vesnici, jsme se vydali nejprve do gotického, barokně přestavěného, jednolodního kostela sv. Vavřince.

Jeho návštěvníka zaujmou především gotické nástěnné malby z konce 14. století v presbytáři. Část jeho zařízení tvoří sochy a oltáře s obrazy rokokového malíře Františka Julia Luxe ze zrušeného dominikánského kláštera v Plzni. V blízkosti chrámu stojí bývalá škola, do které chodili druhý prezident Československa a sochař František Levý. Dnes se zde nachází městské muzeum a informační centrum. Proto další naše kroky vedly právě sem. Ve výstavních sálech jsme mohli mimo jiné vidět vybavení školní třídy z počátku minulého století nebo památky na prezidenta Beneše, jako třeba jeho klobouk nebo tenisovou raketu.

Závěr návštěvy v tomto městě patřil neobvyklé expozici v budově městské knihovny, jenž je věnovaná troskám sestřelené německé stíhačky z II. sv. války Focke – Wulf Fw 190, které před časem vyzdvihly ze dna zdejšího rybníka.

Cestou na oběd do Kralovic jsme se zastavili ještě na místním židovském hřbitově. Ten se nachází daleko za městem v blízkosti zdejšího lomu. Počátek této kulturní památky je datován na konec 17. nebo počátek 18. století a vedle mnoha náhrobků se tu zachovala také márnice s kamennou deskou obřadního stolu, který sloužil k omývání těla zemřelého.

   Po dobrém jídle v hotelu Bílý beránek jsme se opět vydali poznávat zajímavosti mikroregionu Kralovicko. Zamířili jsme do vesnice Hlince, která byla v r. 1995 prohlášena Ministerstvem kultury ČR Památkovou zónou lidové architektury. Nacházejí se zde menší statky se širokými dvory. Stavby jsou často roubené. Na návsi je kaplička z 19. století. Úsilím zdejších lidí se obec umístila v r. 2000 v soutěži Vesnice roku na 1. místě v Plzeňském kraji. V obci nás uvítal její starosta Ing. Petr Jirásek a my jsme si na obecním úřadě prohlédli fotografie zachycující život v této vesnici. Starosta s námi poté pokračoval do osady Dolany, která spadá pod Hlince. Tu v současnosti tvoří pouze pár stavení ve stráni. Avšak v údolí, kde kdysi stávala celá ves s tvrzí, se do dnešní doby zachoval jen kostel sv. Petra a Pavla.

I on však měl v nedávné minulosti namále, když z něho zůstalo pouze obvodové zdivo bez střechy. Díky práci nadšenců a grantům se však tento raně gotický kostel asi z poloviny 13. století, jehož počátky však sahají až do doby románské, podařilo zachránit. Významný podíl na zachování jednoho z nejstarších kostelů Čech má také nynější hlincký starosta, který nás seznámil s jeho historií a provedl nás jím. Přejeme jemu a všem kdo, se na záchraně této památky podílejí, aby se jim jejich dílo podařilo dokončit a aby tak tento svatostánek zůstal zachován i budoucím generacím.

   Poslední zastávkou na našem výletu se stala obec Chříč. Té vévodí místní zámek a k němu přilehlý kostel sv. Jana Nepomuckého. Panství měnilo často svého majitele a mezi významné držitele obce tak patřily rody Lažanských z Bukové a Týřovských. Dnešní barokní podoba zámku vznikla v době, kdy se Chříč stala majetkem novoměstského ústavu u sv. Andělů v Praze. Naše kroky však vedly jinam, a to do bývalého panského pivovaru.

Ten dnes provozuje nezisková organizace Propolis a zaměstnává lidi s handicapem – zdravotním i sociálním. V jeho prostorách vybudovala také muzeum každodennosti, které schraňuje všemožné exponáty, které byly spojeny ze životem lidí na vesnici v minulých staletích. Závěr prohlídky samozřejmě patřil ochutnávce zde vařeného piva a někteří z nás si jej jako suvenýr odváželi do svých domovů.

Nakonec nezbývalo než se rozloučit s naší průvodkyni Dr. Bukačovou a poděkovat jí za zajímavý a rozmanitý program, který pro nás připravila. Těšíme se, že se s ní opět za rok setkáme. Všichni pak jistě budeme na tuto exkurzi, kdy nám i počasí přálo, v dobrém dlouho vzpomínat. (Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.