pondělí 30. března 2015

Sobota 28.3.2015 / S PhDr. Hanušem Nyklem o ruské emigraci

Setkání slánských „akademiků“, které se konalo v sobotu 28. března 2015 v salónku bývalého hotelu Grand, bylo věnováno té ruské meziválečné emigraci, která se na určitou dobu usadila v tehdejším Československu. O ní nám přijel přednášet přední český rusista PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. ze Slovanského ústavu Akademie věd ČR.
Bolševický převrat a následná občanská válka v Rusku vyvolaly jeden z prvních masových exodů 20. století. Z území bývalé carské říše tehdy do exilu odešlo přes milion osob. Významnou část tvořila inteligence (spisovatelé, umělci, filozofové atd.) z řad svržených vládnoucích elit. Další početnou skupinu poté tvořili vojáci Bílé armády, jejíž zbytky musely opustit v r. 1920 své poslední útočiště Krym. Cílovými zeměmi emigrantů se staly Německo, Francie, Jugoslávie, Československo, Pobaltí a Čína. Avšak jedině Československo a Jugoslávie poskytly uprchlíkům výraznější materiální pomoc.
Další vlnu emigrace vyvolalo v r. 1922 rozhodnutí tehdy nejvyššího představitele Sovětského svazu Vladimíra Iljiče Lenina o vyhoštění 160 nežádoucích intelektuálů ze země. Někteří z nich včetně slavného filosofa Nikolaje Berďajeva opustili se svými rodinami svou vlast na dvou parnících vypravených na podzim téhož roku z Petrohradu. Tato událost je dnes známá jako „Parník filozofů“.
Na pomoc ruským utečencům byla v Československu vytvořena tzv. Ruská pomocná akce. Ta byla financována z prostředků české vlády, osobních fondů prezidenta republiky Tomáše Garrigua Masaryka i významného politika a rusofila Karla Kramáře, předsedy československé vlády v letech 1918-1919, a také dalších soukromých sponzorů. Tato akce umožnila utečencům z rozpadlého ruského impéria pobyt a případně studium na území československého státu. Výuku měli zajišťovat také učenci z řad příchozích. Počítalo se s tím, že se v Rusku brzo znovu politický režim změní a navrátilci poté budou poté prospěšní i naší republice. Současně však pobyt ruských intelektuálů v Čechách byl podnětný i pro naši kulturu a vědu. Praha, která se stala jejich centrem, se začala nazývat ruským Oxfordem. Zlatá éra ruské kultury v českých zemích skončila německou okupací a následným příchodem Rudé armády v r. 1945, kdy mnoho emigrantů bylo odvlečeno do gulagů v Sovětském svazu.
Mezi těmi, kteří tehdy pobývali v Československu minimálně nějakou dobu, pokud se zde neusadili natrvalo a nepřijali později naše občanství, je řada jmen významných představitelů vědy a kultury. Aby nám mohl přednášející některé blíže představit, vybral jen ty známější. Mezi ty patří kunsthistorik Nikodim Pavlovič Kondakov (1844-1925), odborník na byzantské umění, který se v r. 1922 přestěhoval na pozvání prezidenta Masaryka do Prahy z Bulharska, aby zde až do své do smrti přednášel. Vyšlo mu zde také jeho čtyřdílné dílo Ruská ikona. Jeho žáci založili Seminarium Kondakovianum, které bylo později přejmenováno na Archeologický institut N. P. Kondakova, jenž poté působil až do r. 1952. Ikony patřící do sbírky tohoto ústavu jsou dnes vystaveny v Národní galerii ve Šternberském paláci, jak připomenul PhDr. Vladimír Přibyl, který měl možnost nahlédnout také do Kondakovovy pozůstalosti. Tento ruský historik umění byl pohřben v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech. Ten byl vybudován s významnou podporou Karla Kramáře, který je zde také pochován, v r. 1925 pro pravoslavnou církev jako pohřební kaple.
Další významnou postavou je lingvista Roman Osipovič Jakobson (1896-1986), představitel strukturalismu, který se do Prahy dostal r. 1920 jako člen sovětského diplomatického sboru, avšak záhy místo v něm opustil. Byl jedním ze zakladatelů Pražského lingvistického kroužku a zajímal se i o českou literaturu (studie o staročeském Mastičkáři). Jakobson působil jako profesor na Masarykově univerzitě v Brně. Po vypuknutí II. světové války odešel za dramatických okolností do Spojených států amerických, kde v Bostonu zemřel. Mezi další jazykovědce patřili Nikolaj Sergejevič Trubeckoj (1890-1938) a Sergej Josifovič Karcevskij (1884-1955).
Někteří emigranti se po čase vrátili do Sovětského svazu, kde v některých případech mohli pokračovat ve své kariéře, jako příklad lze uvést folkloristu Petra Bogatyreva (1893-1971), který u nás působil ve Slovanském ústavu. V českých zemích se usídlili také příslušnici dalších národů zaniklé carské říše, jako byl Ukrajinec Dmitro Ivanovyč Čyževskij (1894-1977), filozof a literární vědec, který v r. 1935 v Halle objevil rukopisy části díla J. A. Komenského. Mimo jiné se věnoval dějinám filozofie na Ukrajině. V Čechách dlouho nepobyl a jeho činnost je spíše spojena s Německem, kde působil na univerzitách v Jeně a Halle, a tak je považován za posledního polyhistora německé slavistiky.
Nejvýznamnější literáti z řad emigrantů v Praze nepobývali, protože volili azyl spíše v Paříži nebo v Berlíně. Připomíná se proto pouze krátký pobyt básnířky Mariny Ivanovny Cvětajevové (1892-1941), která žila v Praze a jejím okolí, než s manželem odešla do Francie. Přesto i zde působilo několik spisovatelů, jako byli Jevgenij Nikolajevič Čirikov (1864-1932), humorista Arkadij Timofejič Averčenko (1881-1925), Vasilij Ivanovič Němirovič – Dančenko (1845-1936) a Nikolaj Terlecký (1903-1994).
Závěr tohoto setkání, které se konalo v čase předvelikonočním, patřilo ikonografii ruské ikony Zmrtvýchvstání Krista – Sestoupení do pekla z Treťjakovské galerie v Moskvě.
Poté již nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku o pro nás málo známém tématu a těšit se na nové setkání s tímto naším již kmenovým přednášejícím. Těm, kdo chtějí vědět více, lze poté doporučit tyto knihy – Ivan Savický, Osudová setkání: Češi v Rusku a Rusové v Čechách 1914-1938, Praha 1999 a Lesley Chemberlainová, Parník filozofů: Lenin a vyhnání inteligence, Praha 2009.(Pavel Zděnovec). 

Další snímky ze setkání zde.


neděle 8. března 2015

Sobota 7. 3. 2015 / O unikátním nálezu trikonchy na Vyšehradě s archeology Bořivojem Nechvátalem a Ladislavem Varadzinem

V sobotu 7. března 2015 jsme měli v rámci programu Slánské akademie volného času možnost vyslechnout přednášku PhDr. Bořivoje Nechvátala, CSc. a Mgr. Ladislava Varadzina, Ph.D. z Archeologického ústavu AV ČR, která se věnovala nejnovějšímu objevu raně středověkého kostela na Vyšehradě. Navázala tak na jejich vyprávění o této národní kulturní památce, které jsme měli možnost vyslechnout před dvěma roky.
Prvně se však slova ujal PhDr. Vladimír Přibyl, který nám sdělil, že na přání přednášejících je toto dnešní setkání věnováno zesnulému archeologovi PhDr. Václavu Mouchovi, který byl kolega a přítel Bořivoje Nechvátala a projevoval velký zájem o výsledky archeologického výzkumu na vyšehradské skále.
Poté již vystoupil náš první host PhDr. Bořivoj Nechvátal, který nás stručně seznámil s nejstarší historií osídlení Vyšehradu a s archeologickým výzkumem, který se zde prováděl. Sám se na něm podílí od r. 1966; tehdy se uvažovalo o rozšíření Slavína a tak z podnětu tehdejšího primátora hlavního města Prahy Ludvíka Černého bylo rozhodnuto o novém archeologickém průzkumu, který tomu měl předcházet. Přestože sám toto místo zprvu pokládal za „ztracenou vartu“, jelikož bylo již předtím mnohokrát zkoumáno, dosáhl zde s pomocí deníku archeologických prací z 30. let 20. století nových objevů. Jeden z nich se týkal také části zdiva, které patří patrně jedné z nejstarších sakrálních staveb na Vyšehradě.
Na jeho vyprávění navázal jeho mladší kolega Ladislav Varadzin. Jeho vystoupení bylo rozděleno do tří částí. Prvá se věnovala objevům z let 2011 a 2014; jednalo se zprvu o revizní výzkum souvisící s projektem sanace areálu s kostelem sv. Vavřince. Při pracích prováděných v roce 2011 se pozornost soustředila také na zbytky stavby nalezené Bořivojem Nechvátalem, ta byla starší než bazilika sv. Vavřince, jejíž základy ji překrývaly. V tomto roce nalezli jižní apsidu, což potvrdilo sakrální funkci objektu. Průzkum přinesl pracovní hypotézu o tom, že se jednalo o centrální stavbu čtvercového nebo obdélníkového tvaru se třemi apsidami a čtvercovým prostorem na západní straně. Pro potvrzení hypotézy zbývalo tedy nalézt východní apsidu, kněžiště kostela. To se podařilo v roce 2014 a při tomto výzkumu bylo nalezeno 14 středověkých hrobů, olověná plaketka - pečeť buly papeže Bonifáce IX. z roku 1400. Ta byla vložena do základů stavby – patrně kanovnického domu. Vrcholem však bylo objevení apsidy. To definitivně potvrdilo existenci trikonchy na Vyšehradě.
Druhá část byla zaměřena na to, co nám archeologie muže říct o tomto kostele. Nejprve si hosté položili otázku, zda tato rozměrná stavba byla skutečně dostavěna, její existenci není možné doložit písemnými prameny. Jednalo by se totiž o gigantickou budovu s mohutnými základy, které byly tvořeny opukovým zdivem spojeným jílem. Opuka byla dovážena ze značné vzdálenosti, a to z Petřína nebo Bílé hory. Její vznik lze datovat do doby mezi vznikem vyšehradského hradiště v polovině 10. století a výstavbou baziliky sv. Vavřince, která byla postavena za vlády Vratislava II. Zajímavé je, že stála mimo knížecí akropoli, takže jistě přes svůj reprezentační charakter nebyla palácovou kaplí, ale nejednalo se ani o farní kostel, protože okolo chybí pohřebiště. Plnila tedy patrně specifickou funkci, kterou prozatím nedokážeme uspokojivě vysvětlit.
Třetí část byla věnována zařazení stavby do širšího kontextu historické architektury. Velikostí jí lze označit za největší centrální stavbu západních Slovanů. Za tu byla dosud považována rotunda sv. Víta na Pražském hradě. Hledání jejích formálních předloh nás zavede až na území, která byla kdysi součástí Byzantské říše  – Velká Lavra, Athos (2. pol. 10. stol., Řecko), nebo byla pod vlivem její kultury  – Ečmiadzin (před 618) a Bagaran (631) v Arménii. Zda však architekt našeho kostela pocházel z těchto končin, nebo byl ze západní Evropy (vzor Germigny – des – Prés), nelze dosud jednoznačně rozhodnout.
V závěru poté přednášející shrnul dosavadní výsledky svého bádání o této stavbě do několika bodů. Jedná se o významný objev monumentálního chrámu (svým půdorysem a předpokládanou výškou). Nález základů kostela vrhá i nové světlo na nejstarší dějiny Vyšehradu. Zůstává zatím nevyřešené upřesnění funkce této stavby a otázka její možné provenience. Poté zodpověděl dotazy z publika (PhDr. Michaela Selmi Wallisová – Česká společnost archeologická, na snímku) a nám nezbylo než poděkovat oběma archeologům za zajímavé přiblížení tohoto nejnovějšího objevu na Vyšehradě. (Pavel Zděnovec) … Další snímky zde



pondělí 2. března 2015

Sobota 28.2.2015 – O Lužických Srbech s Doc. PhDr. Petrem Kaletou

V sobotu 28. února 2015 se uskutečnilo první setkání jarního semestru 9. ročníku Slánské akademie volného času, které bylo věnováno Lužickým Srbům. O těch nám přijel přednášet člen Společnosti přátel Lužice PhDr. Petr Kaleta , Ph.D. (Lužickosrbský institut v Budyšíně a Technická univerzita Drážďany). Někteří z nás si jistě vzpomenou na jeho přednášku věnovanou Ludvíku Kubovi a jeho vztahu k Lužici, která se konala při příležitosti Dne evropského dědictví ve Slaném v září 2013.¨
Nejprve se ujal slova PhDr. Vladimír Přibyl, aby všechny uvítal a připomněl, že tato přednáška svým způsobem vlastně navazuje na tu, kterou v r. 1937 přednesl v slánské sokolovně Ludvík Kuba na podobné téma a jež byla následně otištěna v Slánském obzoru. Poté již začal hovořit Dr. Kaleta, který nás seznámil s kulturní a politickou činností tohoto slovanského etnika v sousedním Německu.
Lužičtí Srbové jsou malým národem, jenž svým původem náleží k západním Slovanům a obývá historická území Horní a Dolní Lužice. Ty dnes náleží z větší části Německu (spolkové státy Sasko a Braniborsko) a z menší, v důsledku II. světové války, Polsku (např. část města Zhořelce). Dělení Lužice na dvě části se odráží také v jazyku jejích obyvatel (hornolužická a dolnolužická srbština) a jejich minulostí daném náboženském vyznání – katolická víra v Horní Lužici a reformovaná v Dolní Lužici. Ta také více podlehla germanizaci, a to již v 19. století. V některých obcích však ještě dnes zachovávají své lidové tradice. K nejznámějších z nich patří velikonoční jízdy, které jsou dnes i vyhledávanou turistickou atrakcí. Lidové kroje zde mají rovněž svá regionální specifika daná odlišným historickým vývojem.
Slovanské obyvatelstvo Lužic muselo po staletí čelit snaze o jejich poněmčení. V 19. století však zde podobně jako v Čechách proběhlo národní obrození, kterému se podařilo zachovat lužickosrbskému národu jeho řeč a svébytnou kulturu. Stalo se tak zásluhou tamních buditelů z řad inteligence, která podobně jako u nás vytvořila spisovnou formu obou variant tohoto jazyka a v ní tvořila významná umělecká díla. Významnými postavami tohoto zápasu byli Handrij Zeljer, Jan Arnošt Smoler, Jan Pětr Jordan, Michal Hórnik, Arnošt Muka, Mato Kosyk, Jakub Bart – Ćišinski a další. O národní probuzení se zasloužili také spolky – od r. 1847 Matice srbská a od r. 1912 Domowina, která dnes zastřešuje všechny lužickosrbské organizace.
Významnou podporu tato činnost získala také u okolních slovanských národů. Důležitou roli také hrála Praha, kde vzniknul v 18. století Lužický seminář, který měl vychovávat kněze pro katolickou oblast Horní Lužice, která v církevní správě podléhala pražskému arcibiskupství. V pozdějších dobách se tak mohli tam ubytovaní studenti setkávat s českými obrozenci, jakými byl Josef Dobrovský, Václav Hanka, Karel Jaromír Erben, Martin Hatala či Jan Evangelista Purkyně.
Česko-lužické vztahy však vřele pokračovaly i v dalších obdobích a jsou živé dodnes. Zásluhu na tom měli Adolf Černý, zakladatel české sorabistiky na Karlově Univerzitě, malíř a etnograf Ludvík Kuba, sorabista Josef Páta, historik Zdeněk Boháč a mnoho dalších. Čechy zajímající se o tuto problematiku sdružuje Společnost přátel Lužice, která pod různými názvy existuje již od počátku minulého století.
Velké ohrožení pro lužickosrbský národ znamenalo období nacismu, kdy byla jakákoliv činnost potlačována a jeho představitelé pronásledováni. V poválečné NDR došlo k obnovení státem podporovaných aktivit Lužických Srbů. Dnes i přes vstřícnost německé společnosti, která uznává všechna práva této národnostní menšiny, je její existence nadále ohrožena problémy, které přináší tato doba (ekonomické, demografické atd.). Zájemce znalý alespoň jednoho z tamních jazyků má však dnes možnost sám poznat aktuální situaci v tomto regionu prostřednictvím nezávislých lužickosrbských medií.
 Na závěr zodpověděl Dr. Kaleta otázky posluchačů a nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavou přednášku okořeněnou ukázkou lužickosrbské populární hudby a těšit se na nějaké další setkání s ním. (Pavel Zděnovec)


Další fotografie naleznete zde.