Východní církve lze rozdělit do dvou hlavních skupin, a to na pravoslavné a orientální. Přednášející nám tentokrát představil ty náležející k těm druhým. Nejprve však vysvětlil, jak tomuto rozdělení vůbec došlo.
Již záhy po svém vzniku se křesťanství začalo ze své domoviny, kterou tehdy Římané nazývali Palestina, šířit nejen do všech koutů Římské říše, ale i za její hranice. Apoštolové a jejich následníci přinesli zvěst o umučení a vzkříšení Ježíše Krista jak do center Východu, tak Západu. Nejvýznamnější z nich (Antiochie, Alexandrie, Řím a Konstantinopol) se spolu s Jeruzalémem staly později také duchovními metropolemi nového náboženství. Jejich biskupové se začali nazývat patriarchy. Postupně však docházelo k tomu, že se na řešení některých teologických otázek nemohli představitelé těchto diecézí shodnout a v církvi docházelo k rozkolům. Tomu měly zabránit všeobecné sněmy duchovenstva říše, které nazýváme ekumenickými koncily. První z nich se sešel pod vedením císaře Konstantina I. Velikého v r. 325 v Nikaii. Měly odstranit neshody a vydat závazná ustanovení pro celou církev. Avšak již závěry čtvrtého koncilu, který se uskutečnil v r. 451 v Chalkedonu, vedly k prvnímu velkému schizmatu v dějinách křesťanství. Učení o dvojí přirozenosti (božské a lidské) v (jedné) osobě Krista přijali pouze zástupci Konstantinopole a Říma. Jeho odmítnutí stálo na počátku vzniku autonomních církvích Předního východu, které se začaly formovat v průběhu 5. až 7. století. Zrod jiných církví podnítilo nestoriánství, které jako nesprávná christologická nauka bylo představiteli církve odmítnuto již v r. 331 na koncilu v Efezu.
Prvním územím pokřtěným mimo říši se stala v r. 301 Arménie. Víra v Ježíše Krista se rozšířila také do Ibérie (dnešní Gruzie), Persie (Irán) i do daleké Indie. I tady vznikly samostatné církve, které existují dodnes.
Do osudů většiny těchto křesťanských společenství výrazně zasáhla v 7. století islámská expanze. Z vyznavačů kdysi dominantního náboženství se postupně stali příslušníci trpěné minority. V současnosti mnohé církve v zemích, kde vznikly a staletí působily, pouze horko těžko přežívají a hlásí se k nim nepatrný zlomek tamního obyvatelstva. Někde situace došla tak daleko, že musí jejich příslušníci pro své vyznání opustit i vlast.
Na závěr přednášky nám pan docent popsal arménskou ikonu, kterou si nechal zhotovit. Výklad o ní doplnila jeho manželka. Na ikoně je zpodobněno sedm arménských svatých, které zastupují jednotlivé typy světců. První z nich je biskup, kterým je zde sv. Řehoř Osvětitel, který pokřtil arménského krále Tridata III. Tím se stalo v r. 301. křesťanství státním náboženstvím Arménie. Řehoř byl jmenován prvním biskupem Arménů. Druhým je mnich, kterého zde představuje teolog a lingvista sv. Mesrop Maštoc, který vytvořil arménské písmo a liturgii. Třetím je kněz, kterým je zde konkrétně učenec a básník sv. Řehoř z Nareku, který žil kolem r. 1000 a je autorem významného díla arménské literatury Knihy nářků. Vojíni – mučedníci zde mají svého zástupce v podobě vojevůdce Vardana Marmikoniana, který zahynul v bitvě s Peršany u Avarjaru v r. 451. Panny – mučednice a mnišky zde zastupují sv. Ripsima (Hripsima) a sv. Gayane. Poslední svatý připomíná oběti arménské genocidy, kterou provedli v letech 1915 až 1918 Turci. U každého světce je nápis v arménštině a nad nimi je umístěn arménský kříž. Celé toto shromáždění světců je umístěno uvnitř chrámu, který představuje arménskou církev.
Poté ještě zbyl čas na hojné dotazy publika, které se na přednášce sešlo ve velkém počtu. Nakonec nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání o tématu, které je stále aktuální, a poblahopřát panu doktoru k jeho čerstvé docentuře. Těšíme se, že se s ním snad opět setkáme v příštím roce, aby nás znovu zavedl do světa východního křesťanství, které je pro nás tak vzdálené. Všem pak nezbývá než popřát hezké prožití vánočních svátků a hodně zdraví i mnoho úspěchů v novém roce. Doufáme, že se všemi opět setkáme na dalších setkání Slánské akademie.
(Pavel Zděnovec)
Další fotografie ze setkání zde.
