úterý 12. prosince 2017

S Petrem Kaletou o Kašubech v Polsku / sobota 9.12.2017

   V sobotu 9. prosince 2017 vyvrcholil letošní podzimní semestr Slánské akademie předvánočním setkání s Doc. PhDr. Petrem Kaletou, Ph.D. (Katedra středoevropských studií FK UK), který nám přijel vyprávět o Kašubech. Nejprve však vystoupil PhDr. Vladimír Přibyl, aby informoval o tom, že by akademie měla pokračovat i v příštím roce. Přestože sám odchází z odboru kultury MěÚ Slaný a měl by být již pánem svého času, přislíbil, že se na jejím fungování bude nadále podílet. Přítomní odměnili jeho zásluhy o ni dlouhotrvajícím potleskem. Podělil se s námi také o to, že nalezl v našem regionu lužickosrbskou stopu v podobě náhrobku rodiny Ježků na hřbitově v Srbech u Kladna.
   Poté se již slova ujal přednášející, aby nás seznámil s tajemným etnikem žijícím na území našeho severního souseda. Kašubové obývají severozápadní oblast Polska, která je v současnosti částí správního celku Pomořanské vojvodství. Jsou vedeny spory o to, zda je považovat za samostatný západoslovanský národ, nebo je vnímat tak, jak to dělají Poláci, jako etnickou podskupinu polského národa. Sami se poté dělí do několika jazykově i kulturně lišících se skupin, z nichž jednou z nich jsou také pomořanští Slovinci. To je také příčinou toho, že je při sčítání problém zjistit jejich přesný počet. K této národnosti se hlásí minimálně 5 000 až 16 000 obyvatel polského státu. Stejně jako jejich národnostní postavení liší se také názory na jejich jazyk – kašubštinu. Tato západoslovanská a lechitská mluva bývá označována jedněmi za regionální dialekt jazyka polského, naopak druzí jí považují za samostatný jazyk. Byla ovlivněna polabštinou, dolnoněmčinou a staropruštinou. Ovšem rodným jazykem některých novověkých Kašubů bývá z historických důvodů také němčina. Za hlavní město kašubského etnika je označován Gdaňsk. Jeho příslušníci však většinou žijí ve vesnicích v jeho okolí.
   Kašubsko jako historické území se objevuje poprvé v 13. století, kdy dominikáni, kteří v těchto končinách měli majetky, vytvořili správní jednotku označovanou jako kontrata kaszubska, která se rozprostírala od Slupska, Tczewa a Gdaňska na východě až po Greifswald a Pasewalk na západě. Náleželo tehdy do panství západopomořanských knížat z rodu Gryfitů. Knížata Bohuslav I. a Bohuslav II. jsou v listině papeže Řehoře IX. vydané 19. března 1238 označeni jako dux Slavorum et Cassubia. V současnosti se proto 19. březen slaví Kašuby jako svátek Den jednoty Kašubů. Ve 14. století část území obývaného Kašuby připadla řádu německých rytířů. Kašubsko se stalo pohraničním místem, kde o vliv soupeřilo Polské království se Svatou říší římskou. V 16. století se stalo součástí Polsko-litevské unie. Při dělení Polska v r. 1772 připadlo Pruskému království. V době formování novodobých národů tak byli Kašubové vystaveni jak polonizaci, tak germanizaci. Jelikož se jednalo o nevyhraněné etnikum bez vlastní vůdčí vrstvy v podobě nobility a inteligence, byly tyto snahy většinou úspěšné. Po porážce Německa v 1. světová válce byla většina území navrácena Polsku, avšak z Gdaňska se podle rozhodnutí Versailleské smlouvy z r. 1920 stal v podobě samostatného města polosuverénní stát. Po obsazení fašistickým Německem začala část Kašubů spolupracovat s okupanty. V poválečné době se tato oblast stala definitivně součástí polského státu a někteří Kašubové proto volili emigraci na Západ (NSR, Kanada, USA). Období socialismu nebylo pro národnostní menšiny zcela příznivé a tato situace trvala až do r. 1989. Dnes již znovu mohou zcela svobodně rozvíjet svou kulturu a jazyk. Historickými symboly tohoto teritoria a tím i Kašubů jsou znak (černý gryf s korunou na černém poli) a černo-žlutá vlajka.
   Petr Kaleta představil také významné osobnosti tohoto etnika a badatele, který se jím zabývali. Připomenul překladatele Lutherova Malého katechismu do kašubštiny Michala Pontana  (Mostnika, Brüggeman(n)a či Brückmanna, † 1654). Zmínil významného kašubského jazykovědce a buditele Kašubů Floriana Stanislawa Ceynowa  († 1881). Zabýval se také osobností kašubského básníka a humoristy Hieronima Derdowskiho († 1902), který emigroval do USA. Z novějších vzpomenul spisovatele Alexandra Labudu († 1981), etnografa Bernarda Sychtu († 1982) a historika středověku Gerarda Labudu († 2010). Byl vyzdvihnut také přínos českých vědců Josefa Dobrovského, Jana Evangelisty Purkyně a Adolfa Černého, kteří také přispěli ke snaze o zachování svébytnosti tohoto malého slovanského národa.
   Dále se věnoval kašubským médiím, institucím a otázce školství. Kašubové mají své vlastní rádio  (Radio Kaszëbë), televizní vysílání a tištěná periodika (Odroda, do r. 2006). K organizacím, které se věnují jejich historii, kultuře a jazyku, patří Kašubský institut v Gdaňsku, Kašubský etnografický skanzen ve Wydzech Kiszewskich a muzea lidového umění v Kartuzách, v Chmielně a Swornegacích. Kašubština se v tomto regionu učí jako druhý jazyk na některých základních školách. Maturovat se z ní dá od roku 1991 na lyceu v Brusách. Kašubistika jako filologický obor se potom dá studovat na univerzitě v Gdaňsku.
   Závěr patřil hojným dotazům posluchačů. Nakonec nám nezbylo než panu docentovi poděkovat za zajímavou přednášku a doufat, že mezi nás znovu zavítá a seznámí nás s některým dalším méně známým etnikem střední a východní Evropy.
   Vyprávění o letošním posledním setkání nelze ukončit jinak než přáním. Za všechny posluchače přejeme Vladimíru Přibylovi do jeho nové životní etapy hodně štěstí a pevné zdraví. Všem je poté nutno popřát krásně prožité vánoční svátky, hodně úspěchů a zdraví v novém roce a těšit se na setkání s nimi v dalším semestru.  (Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.

O ruské revoluci 1917 s Doc. Hanušem Nyklem / sobota 2.12.2017

   Letošní jubilejní výročí 100 let od revolučních událostí v Rusku si připomněli posluchači Slánské akademie volného času přednáškou našeho předního rusisty Doc. PhDr. Hanuše Nykla, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), která se uskutečnila v sobotu 2. prosince 2017 v salónku bývalého hotelu Grand. Z pohledu kulturního historika nám především přiblížil, proč k těmto událostem došlo.
   Na revoluci, která pro zemi nakonec znamenala strašnou tragédii, se v Rusku čekalo po celou dobu tzv. dlouhého 19. století. Tu si přála většina společnosti. Především se o ní snažila inteligence, která v ní spatřovala prostředek na změnu společenských a hospodářských poměrů v zemi. Nevylučovalo jí však ani jinak režimu loajální rolnictvo, které požadovalo nové rozdělení půdy.
   Počátky touhy po změnách lze spatřovat již v povstání děkabristů r. 1825 při nástupu cara Mikuláše I. Šlechtičtí důstojníci, kteří poznali v čase napoleonských válek západní Evropu, chtěli provést liberální reformy také ve své vlasti. Potlačení chystaného převratu poznamenalo celou vládu (1825–1855) tohoto panovníka, který se stal neoblíbeným. Nastal zlom v myšlení privilegovaných vrstev (šlechta a inteligence), které se radikalizovaly. Dochází k zakládání kroužků, v kterých se čte a diskutuje o revoluci. V 40. letech vznikají protirežimní sociální a anarchistická hnutí. Jejich představitelé jsou pronásledováni a emigrují do zahraničí (socialista A. I. Gercen, anarchista M. A. Bakunin).
   Panování jeho syna Alexandra II. (1855–1881) znamenalo částečnou liberalizaci samoděržaví. Přestože dochází k reformám a zrušení nevolnictví, společnost se dále radikalizuje. Objevují se nová radikální hnutí – nihilisté, národnikové a marxisté. Jejich členy bývají často studenti vysokých i středních škol, ale také kněžských seminářů. V Rusku řádí krajně levicoví teroristi, jejichž obětí se stal i sám car Alexandr II. Revoluční myšlenky nacházejí podporu a toleranci u pokrokové liberální společnosti, do jejichž řad patří také mnozí spisovatelé jako třeba I. S. Turgeněv, jenž však některé příliš radikální postoje kritizuje (romány Novina, Otcové a děti). Jiní však před revolučními idejemi po vlastních trpkých zkušenostech nekompromisně varují jako F. M. Dostojevskij (román Běsi – revolucionáři jsou jako posedlí a strhnou Rusko do propasti) a odmítají ideologii nihilismu (N. S. Leskov – Na nůž, A. F. Pisemskij – Ve víru, Rozbouřené moře a I. A. Gončarov – Strž). Většinová společnost však jejich názor nepřijala a díla literární kritika strhala.
   Revolučním náladám musí čelit i Alexandrův bratr, car Mikuláš II. (1881–1917). Porážka ve válce s Japonskem způsobila v r. 1905 první revoluci v Rusku (1905–1907), která byla řadou protestů a stávek. Přestože přinesla vznik parlamentu a politických stran, její výsledky společnost neuspokojily. Porážka revoluce přináší pokusy stabilizovat situaci v zemi. K tomu chtějí přispět v r. 1909 svým sborníkem Milníky (Věchi) ruští literáti N. A. Berďajev, S. N. Bulgakov, S. L. Frank, P. B. Struve, M. O. Geršenzon, B. A Kisťajovskij a A. S. Izgojev, kteři varovali před dalším revolučním výbuchem a jeho důsledky. Někteří ruští filosofové se začali odklánět od svých marxistických postojů a začali nacházet smysl svého života v duchovních hodnotách (S. N. Bulgakov). Naopak představitelé moderny (A. A. Blok, A. Bělý) novou revoluci toužebně očekávali. Ta již byla na blízku. Nepříznivý vývoj na východní frontě I. světové války a vnitropolitické problémy donutily tzv. únorovou revolucí v r. 1917 cara Mikuláše II. k abdikaci. Avšak ani několikrát obměněná Prozatímní vláda se u moci dlouho neudržela a v říjnu téhož roku byla smetena bolševickým převratem. Revoluce začala požírat své vlastní děti a staré Rusko přestalo existovat.
   Na závěr své přednášky představil doc. Nykl dvě nedávno vydané publikace, které se vztahují k Rusku. Kladně zhodnotil nové Dějiny Ruska, které sepsal pro edici Dějiny států Nakladatelství Lidové noviny kolektiv mladých autorů pod vedením Zbyňka Vydry. Neméně čtenářsky zajímavá má být také kniha Tichona Ševkunova Nesvatí svatí a jiné příběhy, která přibližuje pestrou mozaiku náboženského života v současném Rusku a její české vydání připravilo Nakladatelství Pavel Mervart. Poté již byl čas věnován dotazům posluchačů. Ing. Pavel Bartoníček se ptal na další osudy některých zmíněných osobností a zajímaly ho konkrétní podrobnosti z revolučního roku 1917.
   Nakonec nezbylo než našemu dlouholetému přednášejícímu poděkovat za jeho zajímavé vyprávění, popřát mu dobrou cestu do Litoměřic a doufat, že se s ním snad někdy znovu uvidíme.
(Pavel Zděnovec)


Další fotografie ze setkání zde.

pondělí 27. listopadu 2017

O lidové architektuře a vesnických muzeích s PhDr. Pavlem Burešem / sobota 25.11.2017

   V sobotu 25. listopadu měli posluchači Slánské akademie volného času možnost mezi sebou přivítat PhDr. Pavla Bureše (NPÚ Praha, generální ředitelství), který přijel přednášet o vesnických muzeích a expozicích lidové architektury.
   V první části své přednášky stručně nastínil historii ochrany lidových staveb na našem území od druhé poloviny 19. století až po současnost. Již období romantismu a u nás s ním spojené národní obrození přinesly zvýšený zájem vyšších vrstev, především jejich umělecky založených příslušníků (F. L. Čelakovský, Božena Němcová), o lidovou kulturu (sběr lidových písních, pohádek a zájem o kroje). České emancipační hnutí v ní nacházelo kořeny národní existence. Současně postupující průmyslová revoluce a s ní spojená celková proměna hospodářství znamenala postupný a nezadržitelný zánik tradiční vesnice, který přinesl ekonomické, sociální a politické změny na českém venkově. Ty citlivě vnímala především umělecká veřejnost (Alois Jirásek, Terezie Nováková), která se snažila o zachování lidových tradic a památek. Její představa o životě na vesnici však byla romanticky idealizována. Sentiment ji poté vedl k zájmu o výtvarně a esteticky nejzajímavější prvky lidové kultury a s ní spojené architektury. Pozornost se tak nejprve obrátila k dřevěným stavbám (např. k roubence – rodnému domu – Josefa Jungmanna v Hudlicích).
   V Praze byla poprvé lidová architektura prezentována v r. 1891 tzv. českou chalupou na Všeobecné zemské jubilejní výstavě. Zájem, který vyvolala, přispěl o čtyři roky později k uspořádání Národopisné výstavy českoslovanské, kde již byla vybudována celá výstavní dědina. Výstava byla nejen vrcholným národopisným počinem, který mimo jiné ve Slaném přispěl ke vzniku zdejšího muzea, ale také kulturní, společenskou a politickou akcí, kterou česká společnost demonstrovala svoji vyspělost. Stala se podnětem ke studiu vesnických staveb a ke snaze o jejich zachování. Zvýšila zájem o tento typ hmotného kulturního dědictví. Ten však byl někdy spojen s idealistickým přístupem, jenž kladl nereálné požadavky na konzervování vzhledu a života vytipovaných vesnických sídel, která se měla proměnit v muzejní rezervace. Na konci 19. st. a na počátku 20. st. vznikají první expozice lidové architektury v přírodě, které nazýváme skanzeny, a to podle první takové expozice, jež vznikla ve Švédsku na okraji Stockholmu (skansen). V českých zemích o její vytvoření usilují bratři Jaroňkové v Rožnově pod Radhoštěm. V r. 1900 vzniká zárodek pozdějšího Polabského národopisného muzea v Přerově nad Labem, když tehdejší majitel zdejšího zámku arcivévoda Ludvík Salvátor vykoupil pro účely národopisného muzea Staročeskou chalupu a zpřístupnil ji veřejnosti. V období I. republiky pokračují snahy o vytváření muzeí lidové architektury v přírodě. R. 1925 je založeno Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde práce pokračují až do r. 1943. Vznikají návrhy na zřízení vesnických rezervacích v oblastech s dosud živou tradiční kulturou méně zasaženou průmyslovou výrobou (Valašsko, Slovácko, Horácko, Podkrkonoší).
   Také v hlavním městě má vyrůst muzeum lidových staveb. Nejprve je uvažováno o Petřínských sadech a poté o Šáreckém a Nebušickém údolí. Vše však překazí okupace a II. světová válka. Po ní dochází k radikálním změnám politického, ekonomického a společenského systému. Nastupující totalitní komunistický režim přerušil dosavadní kontinuitu kulturního rozvoje vesnic. Násilná kolektivizace způsobila rozklad sociálních struktur. Vznikají nové návrhy nikdy nerealizovaných muzeí a statut lidových památek je v r. 1958 právně kodifikován v památkovém zákoně. O zachování některých staveb se zaslouží fenomén chalupářství, který vznikl v důsledku nemožnosti cestovat na dovolenou do zahraničí. Z popudu pracovníků regionálních institucí vznikají od 60. let lidové skanzeny (Rožnov pod Radhoštěm, Přerov nad Labem, Dolánky u Turnova, Rymice, Vysočina a Hlinsko, Třebíz, Kouřim, Strážnice a Kravaře). V r. 1983 se přistoupilo k prohlášení areálu vinných sklepů, tzv. Plžů v Petrově u Strážnice za památkovou rezervaci. Ochrana lidových památek se řídí od r. 1987 novým památkovým zákonem. Po sametové revoluci se počet vesnických muzeí rozšiřuje a další stavby lidové architektury získávají ochranu památkové péče. Stále se však od dob, kdy začal boj o zachování památek lidového stavitelství, střetávají dva odlišné přístupy (které se u však nás často kombinují), a to metoda muzejnická – muzeum v přírodě, přenesení staveb, výroba vědeckých rekonstrukcí, a památkářská – která preferuje zachování stavby na místě, vznik památkových zón lidové architektury.
   V druhé části svého vyprávění nám přednášející představil pomocí fotografií některé skanzeny (Rožnov pod R., Zubrnice, Přerov nad Labem a Kouřim) a pohovořil o některých stavbách v nich se nacházejících. Pochlubil se také s tím, že v Muzeu lidových staveb v Kouřimi při některých akcích v roli sedláka přibližuje návštěvníkům život našich předků.
   Závěr patřil dotazům posluchačů a poté nám nezbylo než poděkovat dr. Burešovi za zajímavou přednášku a doufat, že k nám někdy znovu zavítá a podělí se s námi opět o své bohaté znalosti lidové architektury.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.

pondělí 13. listopadu 2017

U sv. Apolináře s PhDr. Helenou Čižinskou / sobota 11.11.2017

    Sobota 11. listopadu 2017 byla na programu Slánské akademie volného času další pražská exkurze. S naší průvodkyní PhDr. Helenou Čižinskou jsme tentokrát navštívili kostel sv. Apolináře a kapli sv. Kříže v bývalé Zemské porodnici u Apolináře na Novém Městě pražském. Jelikož bylo krásné podzimní počasí, vydali se nejprve někteří z nás pokochat se výhledem na část pražského souměstí z vyhlídky na vrchu Větrova, na kterém se tyto stavby nachází. Bylo odtud také hezky vidět na kostel, který je jinak schovaný ve spleti pozdější zástavby.
   Poté nás u chrámu přivítal zástupce kongregace Misionářů sv. Karla Boromejského, který nám umožnil prohlídku svatostánku, za což mu takto děkujeme. Po usednutí do lavic paní doktorka začala vyprávět o historii kostela a popsala jeho zařízení. Jeho počátky jsou spojeny z rozhodnutím císaře Karla IV. přenést v r. 1362 na jím budované Nové Město kolegiátní kapitulu sv. Apolináře ze Sadské, kde byla založena v r. 1188 českým knížetem Bořivojem II. V době, kdy se sem toto kněžské kolegium stěhovalo, však již patrně stavba kostela probíhala a dokončena byla kolem r. 1390, kdy došlo k výmalbě jeho lodi. Kapitula se skládala z probošta, děkana a osmi kanovníků. Fungovala zde až do vypuknutí husitských válek, kdy až na kanovníka Petra z Kroměříže chrám opustila. Petr se přidal k husitům a kostel tak byl zachráněn před zpustošením. Sloužil poté utrakvistům, i když byly ze strany katolíků snahy získat ho zpět. Toho bylo dosaženo v r. 1503, kdy Vladislav II. oficiálně potvrdil sloučení svatoapolinářské a svatovítské kapituly. V r. 1599 však císař Rudolf II. rozhodl o změně jeho vlastníka, když chrám a jeho majetek s podmínkou, že se o něj bude starat a zajistí zde bohoslužby, předal novoměstské obci, která ho vlastnila až do r. 1628. Tehdy byl z příkazu císaře Ferdinanda II. navrácen svatovítské kapitule. V rámci josefínských reforem pak byl v r. 1784 ustanoven jako farní pro nově vymezenou farnost. Jeho nedobrý technický stav v 19. stol. si vyžádal nápravu, a tak kapitula přistoupila k jeho generální opravě a regotizaci, kterou provedl J. Mocker. V dnešní době jej užívají katolické komunity. Nejprve to byla do r. 2012 Chemin Neuf, kterou v současnosti nahradili Misionáři sv. Karla Boromejského.
   Většina dnešního mobiliáře pochází z načas zrušeného chrámu P. Marie na Karlově a byl sem přenesen po r. 1780. Odtud je také současný hlavní oltář Nanebevzetí P. Marie, který je vrcholně barokní architekturou s bohatou sochařskou výzdobou (sousoší P. Marie unášené k nebi anděly, Sv. Trojice chystající jí korunovat a čtyři evangelisté vyjadřující gesty údiv) J. J. Schlansowského či R. Prachnera z let 1740–1744. V presbytáři se nachází dále oltář Kalvárie se sochami patrně od J. A. Quittainera (cca 1730) a dva rozměrné obrazy Dvanáctiletý Kristus v chrámě a Kristus a cizoložnice od malíře M. V. Halbaxe (cca 1700). U Vítězného oblouku se nachází sem druhotně přenesená rokoková kazatelna, jejíž stříšku zdobí socha Jana Nepomuckého patrně od I. Platzera. Jižní boční oltář P. Marie Karlovské, který sem byl přemístěn z Karlova, zdobí obraz P. Marie Karlovské, patronky těhotných žen, od J. J. Heinsche z r. 1697. Severní oltář Narození Páně z let 1730–1740 je snad zdejší a vedle titulního obrazu od neznámého umělce je vyzdoben sochami sv. Ondřeje a sv. Mikuláše a v nástavci, obdobně jako jeho protějšek, kopií zázračného obrazu P. Marie Pomocné (Pasovské). Velkou část lodi kostela pokrývají středověké fresky z doby krásného slohu na sklonku 14. století. Na jižní straně lze především spatřit skupinu apoštolů, v jejichž středu stojí Kristus, který podává sv. Petrovi klíče od nebeské brány. Severní stěnu zdobí vedle dalších světců postava P. Marie Ochranitelky se svatými matkami a pannami. Na novogotické tribuně lze vedle varhan z r. 1870 spatřit také původní titulní obraz hlavního oltáře zpodobňujícího sv. Apolináře, který se podle na něm nedávno nalezeném nápisu podařilo definitivně připsat Siardu Noseckému (cca 1680).
   Po důkladné prohlídce kostela nás čekala krátká procházka k budově bývalé Zemské porodnice u Apolináře, která byla ve slohu severoněmecké gotiky postavena v letech 1867–1875 podle návrhu architekta J. Hlávky. Zásluhou paní doktorky jsme mohli navštívit zdejší kapli sv. Kříže.
   Zde nám nejprve přiblížila osobnost stavitele. Ten bohatství získané z podnikatelské činnosti (výstavba rezidence řeckokatolického biskupa v Černovicích, budova Dvorní opery ve Vídni) využil k podpoře české vědy a umění (např. přispěl k založení České akademie pro vědu, slovesnost a umění). Mimo jiné se také v Praze podílel na vybudování ubytování pro chudé studenty (Hlávkova kolej). Stal se též zakladatelem nejstarší dosud existující české nadace, která nese jeho jméno.
   Poté se dr. Čižinská již věnovala vlastní kapli, která vznikla v r. 1875. Ta byla v padesátých letech minulého století proměněna ve skladiště. Paní doktorka si pamatuje na dobu, kdy se zde nacházely šatní skříně. Ke svému účelu se navrátila a svoji původní podobu získala až v r. 1997, kdy sem byla instalována také socha Josefa Hlávky od J. Mařatky jako dar Hlávkovy nadace. Prostor zaujme hvězdicovou sklípkovou klenbou, která je podepřena středovým sloupem. Z novogotického zařízení se zachovala mramorová křtitelnice, mramorový oltář, dubová zpovědnice a kůr s varhanami. Malířská výzdoba (cyklus výjevů ze života P. Marie) z počátku 20. století je dílem Adolfa Liebschera a Adolfa Körbera.
 Po prohlídce těchto nádherných prostor nám nezbývalo než paní doktorce poděkovat za zasvěcený výklad a doufat, že se s ní v budoucnu zase potkáme při dalším poznávání krás Prahy.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie z exkurze zde.

pátek 27. října 2017

O inscenování řeckých klasických tragedií na prknech Národního divadla s Alenou Sarkissian / sobota 21.10.2017

   V sobotu 21. října 2017 měli posluchači Slánské akademie volného času na svém setkání v salónku
bývalého hotelu Grand ve Slaném možnost vyslechnout přednášku Mgr. Aleny Sarkissian, Ph.D.  (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) nazvanou Mezi Apollónem a Dionýsem: Hillarova a Dostalova antika v Národním divadle.
   Předtím nám však tuto vědeckou pracovnici, která také vyučuje na Katedře divadelních věd FF UK, představil PhDr. Vladimír Přibyl. Poté dostala slovo přednášející, která nejprve prezentovala novou publikaci Ve stínu helénského slunce a poté začala svůj výklad.  Uvedla, že antické Řecko začal poznávat evropský Západ, a to včetně českých zemích, v době renesance. S rozkvětem archeologie se v dalších staletích poznatky o něm rozšiřovaly. V 18. století jeden ze zakladatelů moderních dějin umění a klasické archeologie Johann Joachim Winckelmman označil řecké umění za vrchol estetiky a umělecké dokonalosti. Jeho značně idealizovaná představa o antice formovala naše klasické vnímání této doby, které lze vyjádřit pojmem „bílá“ či „apollonská“ antika (střídmost, uměřenost, prostota, tichá velikost). Jiný pohled na tuto epochu lidstva nabídl v roce 1872 ve svém díle Zrození tragédie z ducha hudby mladý filolog Friedrich Nietzsche, který na svět přivedl obraz „temné“ či „dionýské“ antiky, která je pravým opakem té Winckelmmanovy (barevnost, hudba, tanec, opojnost, orgiastická vášnivost).
   Obě nastíněné teze měly velký význam také při moderním inscenování antických dramat. Režiséři se zprvu drželi v duchu tradice představ vytvořených Winckelmannem. Na scéně tak bylo možno spatřit bílé antické sloupy a průčelí chrámů. Herci v bílých řasených rouchách po celou dobu většinou stáli na místě a pouze deklamovali naučený text. Chór byl statický. Tak vypadala také prvá představení řeckých dramat na scéně Národního divadla v 19. století a na počátku 20. století. Změna nastala s nástupem moderny a avantgardy, kdy na divadelní prkna začal pronikat vliv Nietzschova raného díla. U nás je spojena se jmény Karla Huga Hilara a Karla Dostala.
   K. H. Hilar (*1885, †1935) vystudoval klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a v souvislosti s antickým dramatem upozornil na sebe již esejí Oresteia. Podnětem k ní bylo provedení stejnojmenné Aischylovy trilogie v Národním divadle, které pro něho v roce 1907 nastudoval režisér Jaroslav Kvapil. V eseji Hilar nastínil problémy, které přináší moderní inscenování antiky. Mimo dalších svých aktivit byl také vynikajícím režisérem, který nejprve působil v Městském divadle na Vinohradech a od r. 1921 poté v Národním divadle. Zde propagátor Friedricha Nietzscheho inscenuje v jeho duchu Euripideovu Médeiu, satyrskou komedii Slídiči a Sofoklova Oidipa krále. Hilarovo pojetí Oidipa krále z r. 1932 patří k průlomovým inscenacím českého divadla, ke kterému se v průběhu času vraceli autoři dalších adaptací této tragédie. Nastal odklon od historizace. Výtvarník Vlastislav Hofman vytvořil náznakovou scénu s minimem rekvizit (schody). 
   Karel Dostal (*1888, †1966) pocházel z bohaté umělecky založené rodiny. Otec Leopold Dostal byl
spolumajitelem poděbradského pivovaru a matka Marie Horská - Kallmünzerová bývalou členkou Prozatímního divadla. Také jeho sourozenci byli umělecky činní. Bratr Adolf Bohuslav Dostal byl spisovatelem a sestra Leopolda Dostálová se stala herečkou. On sám se po absolvování čtyř semestrů na Filosofické fakultě UK vydal na hereckou dráhu, kterou započal v dětství jako ochotník. Herectví studoval v Berlíně u Emanuela Reichera a poté u Emila Geyera. Následně (1910–1912) působil v německých divadlech Deutsches Theater, kde režíroval Max Reinhardt. Po vypuknutí války musel narukovat v roce 1915 na italskou frontu, avšak konec konfliktu již strávil na Nové vídeňské scéně. Po vzniku Československa se vrátil hrát do Čech, kde však pro své německé divadelní školení nebyl v roce 1919 přijat do souboru Národního divadla. Divadelnictví však v jiné pozici zůstal věrný. Nejprve nastoupil jako první ředitel českobudějovického divadla (1919–1920), poté se měl stát šéfem činohry ve Slovenském národním divadle v Bratislavě; dal však přednost režírování a herectví ve Vinohradském divadle (1920–1922). Odtud vedla jeho cesta v roli režiséra do Národního divadla, kde také uvedl několik antických her. Od avantgardněji pojatých Euripideových Bakchantek (1927) byl nucen v důsledku doby přejít ke klasičtěji provedeným dílům, a to k Sofoklově Antigoně (1941) a Euripideově Médeie (1942), které skrytě, ale jasně vyjadřovaly odpor proti okupaci. Poslední Dostalem režírovanou antickou tragédií na prknech Národního divadla byla v r. 1947 adaptace Aischylovy trilogie Oresteia. Jeho křesťansky laděné vyvrcholení tragédie (motiv milosrdenství) nepřijala většinou levicově orientovaná kritika příznivě. Nastupující komunistický režim již poté nedal Karlu Dostalu větší prostor pro realizaci jeho režisérských záměrů a v roce 1955 musel Národní divadlo opustit. Působil poté v Městských divadlech pražských a nakonec ve Východočeském divadle v Pardubicích.
   Závěr přednášky tradičně patřil dotazům. Jedna z posluchaček připomenula představení Oidipus –
Antigona (koláž), které režíroval Otomar Krejča a ve kterém Oidipa ztvárnil nedávno zesnulý Jan Tříska, v pražském Divadle za branou z roku 1971. Přednášející vyzdvihla jeho pojetí role, které bylo výrazně odlišné od toho, jak bývá většinou Oidipus na jevišti zpodobněn. Poté již nezbylo než přednášející poděkovat za velmi zajímavé setkání a těšit se na další setkání s ní na Slánské akademii volného času. (Pavel Zděnovec)



Další fotografie ze setkání zde.

pondělí 16. října 2017

Za památkami Lounska s Ing. Jiřím Sedláčkem / Sobota 14.10.2017

Letošní podzimní semestr Slánské akademie volného času pokračoval v sobotu 14. října první exkurzí, která její účastníky znovu zavedla za památkami na Lounsko. Tentokrát byl naším celodenním průvodcem Ing. Jiří Sedláček z Loun. Ten si pro nás připravil i neobvyklou putující výstavu o varhanách navštívených kostelů. První naší zastávkou se stal augustiniánský klášter Nanebevzetí Panny Marie v Dolním Ročově. V konventním kostele nejprve náš průvodce přečetl z literárních děl sem putujícího Václava Beneše Třebízského úryvky, které se vztahují k tomuto místu, a Vladimír Přibyl nám poté svatyni přiblížil z uměleckohistorického hlediska. Klášter založil na sklonku vlády Karla IV. Albrecht z Kolovrat, který je zde i pohřben. Jako svou rodovou fundaci poté podporovali klášter i jeho potomci, z nichž mnozí zde také nalezli místo svého posledního odpočinku. Klášter fungoval až do 50. let minulého století a jeho kostel se zázračnou gotickou sochou P. Marie Področovské se stal cílem mnoha poutí. Dnešní barokní podoba klášterního areálu je po několika předchozích přestavbách, z nichž na jedné z nich se podílel i Jan Blažej Santini – Aichel, dílem Kiliána Ignáce Dietzenhofera a Anselma Luraga. Většina sochařské výzdoby kostela z 18. století je prací dílny pražského sochaře Františka Ignáce Weise, od něhož máme ve Slaném v piaristické kapli sochy sv. Anny a sv. Jáchyma.
Po prohlídce kostela jsme se vydali do Cítolib. Cestou jsme si ještě udělali malou zastávku, abychom se pokochali pohledem na České středohoří. Přitom nám Jiří Sedláček představil pomocí současných i dobových fotografií několik kapliček, které stály u poutních cest do Ročova. Jedna z nich stála nedaleko naší vyhlídky.
Poté jsme navštívili barokní klenotnici Lounska, jak bývá také označován městys Cítoliby. Zde nás přivítal Jaroslav Bárta, který nás zavedl do kostela sv. Jakuba Většího. Barokní kostel z let 1713–1715 je dílem neznámého architekta, jenž bývá někdy ztotožňován se stavitelem lounského děkanství Italem Dominikem Rigonem. Jeho barokní výzdoba je dílem sochaře M. B. Brauna (např. plastiky andělů – světlonošů z r. 1718) a malíře V. V. Reinera (obraz Kázání sv. Jakuba na hlavním oltáři).
Na poledne jsme vyrazili do Loun, kde program tohoto našeho putování vyvrcholil. Po obědě jsme nejprve navštívili děkanský chrám sv. Mikuláše, který patří k nejvýznamnějším památkám české pozdní gotiky. Jeho dnešní stav je výsledkem přestavby, která započala po velkém požáru v r. 1517, kdy z původní stavby zůstala pouze věž. Na jeho vzniku se podílelo několik stavitelů, z nichž nejvýznamnější byl královský architekt Benedikt Rejt z Pístova, který v něm byl i pochován. V 19. století se poté na jeho renovaci podíleli Josef Mocker a Kamil Hilbert. Má podobu síňového trojlodí s krouženou klenbou a stanovou střechou, která je prací lounského mistra Eliáše. Interiéru vévodí tři monumentální barokní oltáře, které v letech 1701 až 1706 vytvořili pražští umělci – sochaři Jeroným Kohl a František Preiss, truhlář Marek Nonnemacher a malíř Jan Jiří Schummer. Jiří Sedláček nakonec vzpomenul na dobu, kdy se při poslední opravě kostela na sklonku osmdesátých let minulého století se podílel pod vedením výtvarníka prof. Vladislava Mirvalda na restaurování oltářů.
Prohlídku města jsme završili návštěvou Galerie Benedikta Rejta, kterou nás provedla její ředitelka PhDr. Alice Štefančíková. V současné době je zde vystavena část děl Emila Filly, jež pocházejí z jeho pamětní síně v Peruci, která se právě opravuje. Jsou to práce z jeho posledního tvůrčího období. Vedle krajinomaleb Českého středohoří se jedná o cyklus monumentálních maleb na papíře inspirovaných lidovými písněmi, jejichž podoba vychází z čínské tušové malby.
Na závěr nám nezbylo než poděkovat Jiřímu Sedláčkovi, že nás provedl po některých památkách Lounska a rozloučit se s ním. Doufáme, že se na některém z dalších putování opět někdy setkáme. (Pavel Zděnovec)


Další fotografie z exkurze zde.

pondělí 9. října 2017

S Mgr. Miroslavem Kovářem o raně gotické architektuře českých klášterů / sobota 7.10.

V sobotu 7. října 2017 proběhlo zahájení podzimního semestru 12. ročníku Slánské akademie volného času v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. Jeho úvodní přednášku Česká raně gotická architektura ve světle nejnovějšího základního výzkumu klášterů přednesl archeolog Mgr. Miroslav Kovář, Ph.D. z Národního památkového ústavu. Nejprve však všechny srdečně přivítal PhDr. Vladimír Přibyl, vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný, a s pomocí přednášejícího došlo k předání ocenění těm, kdo vypracovali ročníkovou práci minulého běhu akademie.
   Poté se již přednášející věnoval samotné přednášce, která vycházela z poznatků získaných především při nových archeologických výzkumech, z niž na některých se sám podílel a které často revidovaly výsledky staršího bádání. Zaměřil se dobu panování českých králů Václava I. a Přemysla Otakara II., kdy dochází k některým přestavbám starších klášterů a k výstavbě nových, které vznikají v právě zakládaných středověkých městech a patří medikantským (žebravým) řádům. Třinácté století je také časem slohových proměn, kdy jeho začátek patří ještě pozdně románskému slohu, a v jeho průběhu na naše území postupně proniká gotika (raná, klasická a poklasická). Podoba architektury je také ovlivněna buď společenským postavením zakladatele (dvorský styl / kaple na Zvíkově) nebo řádovými statuty jednotlivých řeholí, kdy se vzorem stává mateřský klášter, z kterého první řeholníci přicházejí (cistersko – burgundský styl / klášter Citeaux).
   Na imaginární cestě po Čechách jsme během jeho vyprávění postupně seznámili s novými objevy, které učinili archeologové v klášterech, které většinou již neexistují nebo neslouží původnímu účelu. Začali jsme v nejstarším mužském klášteře v českých zemích, který se nachází v Praze – Břevnově. Benediktini zde již v r. 993 usadil český kníže Boleslav II. spolu s pražským biskupem Vojtěchem. Románský klášter vystavěný v polovině 11. století opatem Menigardem došel za jeho nástupců Martina I. a Křištana v století třináctém raně gotickou přestavbou, z níž se přednášející zmínil o výstavbě kaple nad hrobem poustevníka Vintíře a nového presbytáře. Další zastávkou se stal cisterciácký klášter Hradiště nad Jizerou, který zanikl za husitských válek. Jak vypadal tento komplex staveb, jehož podoba vycházela z mateřského kláštera v Ebrachu a řádové centrály v Citeaux, v době krátce po jeho založení Markvartici na konci 12. století, nám přiblížila jeho kresebná rekonstrukce. Letmé zastavení v Anežském klášteře na Starém Městě pražském nás seznámilo s tím, že architektonické prvky (podoba hlavic sloupů) užité při výstavbě konventního chrámu sv. Františka se staly vzorem pro sakrální stavby v dnes německé Žitavě (minoritský klášter a kostel Panny Marie). Revitalizace Národní knihovny v Klementinu umožnila poznat jeho nejstarší stavební historii a odhalila podobu dominikánského kláštera sv. Klimenta z 13. století. Nejnovější archeologický výzkum odkryl zdivo klášterního areálu a severně navazující měšťanské obytné zástavby. V Litoměřicích byly založeny v 13. století u městských hradeb dva kláštery – minoritský u kostela sv. Jakuba a dominikánský tam, kde se dnes nachází státní oblastní archiv. Při průzkumu konventního chrámu bývalého minoritského kláštera bylo zjištěno, že v důsledku posunutí hradeb za Karla IV. došlo ke změně dispozice konventu. Také v Hradci Králové se nacházely kláštery minoritů a dominikánů, které byly zničeny za husitských bouří. Zachovalo se z nich pouze pár architektonických článků, které jsou v současnosti uloženy v depozitáři Muzea východních Čech. Turisticky zajímavým místem je bývalý minoritský klášter v Chebu, který byl založen v 13. století, avšak jeho nynější podoba je výsledkem přestaveb, ke kterým v průběhu staletí došlo a jež vyvrcholily v 18. století. Oproti tomu existenci taktéž minoritského kláštera v Mostu již dokládají pouze archivní prameny. Před jeho definitivním zánikem v druhé polovině 20. století zde v letech 1971–1976 prováděl výzkum PhDr. Ing. Jan Muk, který se zabýval jeho počátky. Husitské války nepřežil dominikánský klášter u kostela Povýšení sv. Kříže z druhé poloviny 13. století. Poté co se rozhodlo v 17. století o jeho obnově, byl nový (dnes již však také zaniklý) konvent postaven na opačné straně chrámu. Oproti tomu klášter dominikánů v Českých Budějovicích můžou návštěvníci obdivovat dodnes. Přednášející nás upozornil na jeho nejstarší architektonické prvky. Závěr jeho vystoupení poté patřil klášteru augustiniánů – eremitů v Pivoni, která se nachází nedaleko Domažlic. Součástí dnes zcela zchátralého areálu je kostel Zvěstování Panny Marie, který je považován za jednu z prvních plně gotických staveb zachovalých u nás.
   Poté již byl vyhrazen čas na dotazy posluchačů a nakonec nám nezbylo než panu doktoru poděkovat za zajímavé vyprávění. Doufáme, že v tomto tématu někdy budeme v budoucnu dále pokračovat a dozvíme se něco nového i o dalších klášterech, na které se již z časových důvodů tentokrát nedostalo.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.

čtvrtek 8. června 2017

Sobota 3. června / Za památkami Plzeňska




V sobotu 3. června 2017 se uskutečnila poslední exkurze 11. ročníku Slánské akademie volného času, která nás již poněkolikáté zavedla na památky bohaté Plzeňsko. Nejprve jsme po čase opět navštívili nádhernou Mariánskou Týnici. Toto bývalé proboštství cisterciáckého kláštera v Plasech s poutním kostelem Zvěstování Panny Marie, které je dílem Jana Blažeje Santiniho – Aichela, je dnes sídlem Muzea a galerie severního Plzeňska. Zde jsme se setkali s naší dlouholetou spolupracovnicí a ředitelkou tohoto muzea PhDr. Irenou Bukačovou, která nás seznámila s tím, co je zde nového, co vše se připravuje. Prohlédli jsme si novou muzejní expozici Baroko a jeho svět, která je věnována barokním stavbám na panství plaského kláštera a s nimi neodmyslitelně spjatou Santiniovskou architekturou. Následně jsme se vydali přes kostel do zrenovovaného západního ambitu, kde jsme mohli zhlédnout výstavu Krajinou barokního Plzeňska. Spatřili jsme také jeho freskovou výzdobu s mariánskou tématikou, která je dílem západočeského rokokového malíře Františka Julia Luxe. V jedné z jeho kaplí, kde se výzdoba nezachovala, jsou dnes umístěny bysty těch, kdo se zasloužili o záchranu a obnovu tohoto barokního skvostu (prof. Mojmír Horyna, a Ing. Jindřich Rineš). Návštěvu jsme ukončili na místě, kde má do roku 2020 vyrůst, a to zejména zásluhou dr. Ireny Bukačové, východní ambit a Santiniho záměr má být po staletích dokončen. Zatím je hotova jedna z kaplí a v chrámu jsme mohli spatřit základní kameny tří dalších. Poté jsme se vydali na cestu do Plzně, která byla hlavním cílem našeho putování. Po nezbytné polední pouze na oběd naše kroky směřovaly ke katedrále svatého Bartoloměje. Průvodkyně nás podrobně seznámila s historií a vybavením katedrály, chrámu, který nahradil původní kostel z doby založení města. Z velké části byl interiér upraven novogoticky a v tomto slohu byl zhotoven i hlavní oltář, na kterém je umístěna vzácná gotická opuková socha Plzeňské Madony, která náleží k typu tzv. krásných madon z konce 14. století. V Plzni jsme navštívili také nedávno otevřené Muzeum církevního umění plzeňské diecéze, které se nachází v bývalém františkánském klášteře. Muzeem nás provedl historik umění dr. Vladimír Přibyl, který nám svým komentářem přiblížil některé exponáty. Prohlídku jsme začali v bývalé kapitulní síni, která je s přilehlou kaplí sv. Barbory bohatě zdobená pozdně gotickou freskovou výzdobou. Tu nám zase stručně popsala kunsthistorička Mgr. Markéta Škrancová (odbor kultury MěÚ Slaný). Vladimír Přibyl také krátce pohovořil o historii kláštera. Původně minoritský klášter byl založen krátce po r. 1295, kdy bylo založeno město. Krušné chvíle zažil za husitských válek, kdy jej museli minorité nakrátko opustit a poté byl za obležení města husity značně poničen. V r. 1460 byla do kláštera uvedena přísnější větev františkánského řádu – observantů a jejich minoritští bratři jej museli opustit. S observanty je spojena také zachovalá fresková výzdoba v kapitulní síni, kapli a ambitu. V době baroka došlo k dílčím stavebním úpravám, které měly zahladit škody, které klášter utrpěl v r. 1618 za dobytí Plzně generálem Mansfeldem v době českého stavovského povstání. V muzeu jsou vystavena díla církevního umění, vedle bohaté kolekce středověkých soch nádherná práce Zvěstování od sochaře Matyáše Bernarda Brauna nebo obrazy od Petra Brandla a Václava Vavřince Reinera. Cestou zpět k autobusu jsme ještě nahlédli do interiéru konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie a poté nás čekal již jen návrat do našich domovů. Na závěr je nutno poděkovat těm, kdo se podíleli na zdárném průběhu této zajímavé exkurze a zároveň všem, kdo připravili program celého tohoto ročníku Slánského akademie volného času. Náš dík patří především PhDr. Vladimíru Přibylovi a Aleně Urbanové, bez nichž by slánská akademie nemohla existovat. Všem poté přejeme krásně prožité léto a doufáme, že se všichni ve zdraví opět setkáme na podzim. (Pavel Zděnovec)

Další obrázky zde