V sobotu 9. prosince 2017 vyvrcholil letošní podzimní semestr Slánské akademie předvánočním setkání s Doc. PhDr. Petrem Kaletou, Ph.D. (Katedra středoevropských studií FK UK), který nám přijel vyprávět o Kašubech. Nejprve však vystoupil PhDr. Vladimír Přibyl, aby informoval o tom, že by akademie měla pokračovat i v příštím roce. Přestože sám odchází z odboru kultury MěÚ Slaný a měl by být již pánem svého času, přislíbil, že se na jejím fungování bude nadále podílet. Přítomní odměnili jeho zásluhy o ni dlouhotrvajícím potleskem. Podělil se s námi také o to, že nalezl v našem regionu lužickosrbskou stopu v podobě náhrobku rodiny Ježků na hřbitově v Srbech u Kladna.
Poté se již slova ujal přednášející, aby nás seznámil s tajemným etnikem žijícím na území našeho severního souseda. Kašubové obývají severozápadní oblast Polska, která je v současnosti částí správního celku Pomořanské vojvodství. Jsou vedeny spory o to, zda je považovat za samostatný západoslovanský národ, nebo je vnímat tak, jak to dělají Poláci, jako etnickou podskupinu polského národa. Sami se poté dělí do několika jazykově i kulturně lišících se skupin, z nichž jednou z nich jsou také pomořanští Slovinci. To je také příčinou toho, že je při sčítání problém zjistit jejich přesný počet. K této národnosti se hlásí minimálně 5 000 až 16 000 obyvatel polského státu. Stejně jako jejich národnostní postavení liší se také názory na jejich jazyk – kašubštinu. Tato západoslovanská a lechitská mluva bývá označována jedněmi za regionální dialekt jazyka polského, naopak druzí jí považují za samostatný jazyk. Byla ovlivněna polabštinou, dolnoněmčinou a staropruštinou. Ovšem rodným jazykem některých novověkých Kašubů bývá z historických důvodů také němčina. Za hlavní město kašubského etnika je označován Gdaňsk. Jeho příslušníci však většinou žijí ve vesnicích v jeho okolí.
Kašubsko jako historické území se objevuje poprvé v 13. století, kdy dominikáni, kteří v těchto končinách měli majetky, vytvořili správní jednotku označovanou jako kontrata kaszubska, která se rozprostírala od Slupska, Tczewa a Gdaňska na východě až po Greifswald a Pasewalk na západě. Náleželo tehdy do panství západopomořanských knížat z rodu Gryfitů. Knížata Bohuslav I. a Bohuslav II. jsou v listině papeže Řehoře IX. vydané 19. března 1238 označeni jako dux Slavorum et Cassubia. V současnosti se proto 19. březen slaví Kašuby jako svátek Den jednoty Kašubů. Ve 14. století část území obývaného Kašuby připadla řádu německých rytířů. Kašubsko se stalo pohraničním místem, kde o vliv soupeřilo Polské království se Svatou říší římskou. V 16. století se stalo součástí Polsko-litevské unie. Při dělení Polska v r. 1772 připadlo Pruskému království. V době formování novodobých národů tak byli Kašubové vystaveni jak polonizaci, tak germanizaci. Jelikož se jednalo o nevyhraněné etnikum bez vlastní vůdčí vrstvy v podobě nobility a inteligence, byly tyto snahy většinou úspěšné. Po porážce Německa v 1. světová válce byla většina území navrácena Polsku, avšak z Gdaňska se podle rozhodnutí Versailleské smlouvy z r. 1920 stal v podobě samostatného města polosuverénní stát. Po obsazení fašistickým Německem začala část Kašubů spolupracovat s okupanty. V poválečné době se tato oblast stala definitivně součástí polského státu a někteří Kašubové proto volili emigraci na Západ (NSR, Kanada, USA). Období socialismu nebylo pro národnostní menšiny zcela příznivé a tato situace trvala až do r. 1989. Dnes již znovu mohou zcela svobodně rozvíjet svou kulturu a jazyk. Historickými symboly tohoto teritoria a tím i Kašubů jsou znak (černý gryf s korunou na černém poli) a černo-žlutá vlajka.
Petr Kaleta představil také významné osobnosti tohoto etnika a badatele, který se jím zabývali. Připomenul překladatele Lutherova Malého katechismu do kašubštiny Michala Pontana (Mostnika, Brüggeman(n)a či Brückmanna, † 1654). Zmínil významného kašubského jazykovědce a buditele Kašubů Floriana Stanislawa Ceynowa († 1881). Zabýval se také osobností kašubského básníka a humoristy Hieronima Derdowskiho († 1902), který emigroval do USA. Z novějších vzpomenul spisovatele Alexandra Labudu († 1981), etnografa Bernarda Sychtu († 1982) a historika středověku Gerarda Labudu († 2010). Byl vyzdvihnut také přínos českých vědců Josefa Dobrovského, Jana Evangelisty Purkyně a Adolfa Černého, kteří také přispěli ke snaze o zachování svébytnosti tohoto malého slovanského národa.
Dále se věnoval kašubským médiím, institucím a otázce školství. Kašubové mají své vlastní rádio (Radio Kaszëbë), televizní vysílání a tištěná periodika (Odroda, do r. 2006). K organizacím, které se věnují jejich historii, kultuře a jazyku, patří Kašubský institut v Gdaňsku, Kašubský etnografický skanzen ve Wydzech Kiszewskich a muzea lidového umění v Kartuzách, v Chmielně a Swornegacích. Kašubština se v tomto regionu učí jako druhý jazyk na některých základních školách. Maturovat se z ní dá od roku 1991 na lyceu v Brusách. Kašubistika jako filologický obor se potom dá studovat na univerzitě v Gdaňsku.
Závěr patřil hojným dotazům posluchačů. Nakonec nám nezbylo než panu docentovi poděkovat za zajímavou přednášku a doufat, že mezi nás znovu zavítá a seznámí nás s některým dalším méně známým etnikem střední a východní Evropy.
Vyprávění o letošním posledním setkání nelze ukončit jinak než přáním. Za všechny posluchače přejeme Vladimíru Přibylovi do jeho nové životní etapy hodně štěstí a pevné zdraví. Všem je poté nutno popřát krásně prožité vánoční svátky, hodně úspěchů a zdraví v novém roce a těšit se na setkání s nimi v dalším semestru. (Pavel Zděnovec)
Další fotografie ze setkání
zde.
