S PhDr. Pavlem Šidákem o nejstarších českých sbírkách pohádek / sobota 15.12.2018

   Atmosféru nadcházejících vánočních svátků navodila posluchačům Slánské akademie volného času přednáška o českých pohádkách, která se uskutečnila v sobotu 15. prosince 2018 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. O zrodu moderní podoby tohoto literárního žánru v českých zemích nám přijel vyprávět PhDr. Pavel Šidák, Ph.D. z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
   Klasická česká pohádka, tak jak ji známe my, se dostala do naší literatury až v polovině 19. století. Než se však tak stalo, prošel tento žánr podstatnou proměnou. Ta započala na přelomu 18. a 19. století, kdy se začali čeští obrozenci pod vlivem romantismu zajímat o lidovou kulturu. Jejich zájem se však zprvu soustředil na sbírání lidových písní. Folklorní pohádky se zájmů badatelů těšily nejprve v Německu, kde jim svou pozornost věnovali bratři Grimmové. To, co vědce, jako byl Jakob Grimm či u nás Karel Jaromír Erben, na lidové slovesnosti přitahovalo, byla podle tzv. mytologické teorie představa, že se v ní zachovaly zbytky předkřesťanských náboženství. Zájem o pohanský dávnověk však měli již barokní učenci. Ten je přivedl k tomu, že po vzoru antické mytologie sami vytvářeli nová pohanská božstva. Třeba český exulant Pavel Stránský ze Zhoře ve svém díle O státě českém ztotožnil boha starých Slovanů Peruna s řeckým Diem. Toto úsilí o dotvoření uceleného slovanského panteonu vyvrcholilo v 19. století, kdy Antonín Jan Jungmann vydává v časopise Krok svůj článek „Krátký obsah náboženství pohanského, zvláště u Čechů“, který je kompendiem domnělých českých božstev. Cílem obrozenců tak bylo dokázat starobylost české kultury.

   Pohádka jako taková prodělala svůj historický vývoj od starověku. Předchůdkyně její evropské podoby lze najít v písemnictví starého Egypta, v literárních dílech Orientu či v antické literatuře. V Čechách na přelomu 18. a 19. století byli v tištěné podobě dostupná díla s pohádkovými motivy, jako jsou „Tisíc a jedna noc“, středověké „Příběhy římské“ (Gesta Romanum) či český výběr z italských „Líbezných nocí“ (16. stol.). Jsou tu i francouzské pohádky od Charlese Perlauta nazvané „Pohádky matky Husy“ a německé sbírky pohádek, z nichž některé vytvořili i němečtí Češi a jsou zasazeny do českých zemích. Jakou však měly tehdy podobu české lidové pohádky, netušíme. Samotné slovo má tehdy úplně jiný význam.
   Podoba folklorních pohádek jak je sesbírali první čeští buditelé, jako Věnceslav Metelka, byla podstatně odlišná od těch, které nám zprostředkovala třeba Božena Němcová. Často se jednalo o stylizované vyprávění ze současnosti, v nichž se však objevují pohádkové bytosti a jímž se říká memoráty. Obsahovaly často drastické či surové výjevy a vyskytovaly se v nich vulgarity a erotika. Jejich fabule byla přejatá z vysoké literatury. Sběratelé, kteří měli o lidové slovesnosti jiné představy, je proto upravovali. V důsledku toho v 30. letech 19. století vypukl spor o autenticitu. Nadále byla snaha těmto zásahům zabránit, přesto však i poté docházelo k jejich přetváření, tak aby vyhovovaly tvůrčím záměrům jejich vydavatelů.

   První pohádka v českém jazyce byla vytištěná v časopise v r. 1821 „Červená Karkulka“. Nejstarší sbírky českých pohádek se objevují až v 30. letech 19. století. Za první z nich lze považovat osm pohádek (z nich dvě přeložené z němčiny) vydaných časopisecky Josefem Kajetánem Tylem. R. 1838 vydává Jakub B. Malý „Báchorky a pověsti národní“, jež obsahují české pohádky a pověsti. Tuto sbírku doplňuje Matěj Mikšíček o pohádky moravské a slezské ve svém sedmidílném díle „Pověsti moravské a slezské“. Klasickou sbírkou, která uvedla českou lidovou pohádku do umělecké literatury, je ta od Boženy Němcové „Národní báchorky a pověsti“ z let 1845 až 1847. Vědecký pohled na svět pohádek přinesl Karel Jaromír Erben v díle „Sto prostonárodních pohádek a pověstí v slovanských nářečích“ (1865) a posmrtně vydaných „Českých pohádkách“ (1905). Z etnografického hlediska zkoumali lidová pohádková vyprávění Beneš Method Kulda a později také Štefan Josef Kubín, které nezajímal pouze jejich obsah, ale i osoba vypravěče.
   Za to, že dnes vnímáme pohádku jako příběh s pohádkovými postavami, kde dobro vítězí nad zlem, jenž má šťastný konec a liší se od pověsti, vděčíme u nás spisovatelům J. K. Tylovi, B. Němcové a K. J. Erbenovi. Ti ve svých dílech přetvořili lidová vyprávění do podoby, kterou dodnes děti milují a která inspirovala generace dalších tvůrců, pro něž se jejich pojetí pohádky stalo vzorem.
   Na závěr zodpověděl přednášející dotazy z publika a nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavý výklad. Doufáme, že se s ním opět setkáme v příštím roce, a těšíme se na to, jaké další pohádkové téma si pro nás připraví. Jelikož máme za sebou také celý letošní zimní semestr XIII. ročníku Slánské akademie, je záhodno také poděkovat všem, jenž se na jeho průběhu podíleli. Všem poté přejeme krásně prožité vánoční svátky, hodně zdraví a štěstí v celém novém roce a budeme rádi, když se s nimi znovu setkáme při dalších akcích akademie.
(Pavel Zděnovec)

S PhDr. Magdalénou Nespěšnou Hamsíkovou o Lucasi Cranachovi st. a jeho žácích v Čechách / sobota 1.12.2018

   Do doby německé reformace přenesla na počátku adventu v sobotu 1. prosince 2018 posluchače Slánské akademie volného času přednáška PhDr. Magdalény Nespěšné Hamsíkové, Ph.D., (Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK) o malířství mezi pozdní gotikou a renesancí v českých zemích pod vlivem díla Lucase Cranacha st., která se konala v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném.
   Přednášející nám nejprve ukázala, jakým způsobem se šířil vliv Cranachova díla do českých zemí. Jako příklad z našeho regionu si vybrala oltářní křídla z Paršenku (Hozpozínku u Velvar, cca 1520), které jsou dnes uloženy v Městském muzeu ve Velvarech. Kdysi byly součástí malého skříňového renesančního retáblu neznámé provenience druhotně umístěného v kapli Jana Nepomuckého z r. 1771 v Hozpozínku. Na křídlech jsou vyobrazeny sv. Kateřina a sv. Barbora (slavnostní vnitřní či přední strana) a sv. Václav a sv. Vít (vnější či zadní strana). Zpodobnění zemských patronů (sv. Václav, sv. Vít) vzdáleně připomíná jejich vyobrazení na vnější straně mariánského oltáře ze Želiny Mistra IW (dnes Oblastní muzeum Chomutov, 1526) a můžeme je tedy považovat za pokus o napodobení tohoto Cranachova žáka. Ten sám čerpal při tvorbě želinského oltáře inspiraci z Mistrova díla a v tomto případě posloužily jako vzor pro postavy zemských patronů portréty světců z jednoho oltáře pro kostel v Halle.

   Poté se již přednášející zaměřila přímo na život a dílo Lucase Cranacha st., jenž je jedním z mála starých mistrů, o nichž se nám dochovalo poměrně dost informací. Tento německý renesanční malíř, rytec a dřevorytec se narodil 4. října 1472 v Kronachu u Bamberka jako Lucas Sünder. Pozdější podoba jeho příjmení je odvozená od názvu rodného města. Vyučil se snad u svého otce, který je v pramenech uváděn jako Hans Maler (česky Jan malíř).
   Počátky jeho tvorby spadají do doby, kdy žil ve Vídni, ve které se usadil v r. 1501, a pobyl zde čtyři roky. Je považován za jednoho ze zakladatelů tzv. podunajské (někdy dunajské) školy. Z tohoto období nám paní doktorka představila několik obrazů – Sv. Jeroným na poušti (Uměleckohistorické muzeum, Vídeň, 1502) namalovaný pro vídeňského humanistu Johanna Fuchsmagena, portrét Johanna Cuspiniana a jeho manželky Anny Putsch (sbírka Oskara Reinhardta „Am Römerholz“, Winterthur, 1502/03) a Odpočinek na útěku do Egypta (Gemäldegalerie SMPK, Berlín, 1504), kresebnou kopii pozdně antického tzv. Filocava kalendáře (Rakouská národní knihovna, Vídeň) a grafiky s námětem Ukřižování.
   V roce 1504 je Cranach pozván ke dvoru saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého (+ 1525), aby se podílel na výzdobě vévodských rezidencí, a o rok později se trvale usazuje v centru jeho panství ve Wittenbergu, kde prožil největší část svého tvůrčího života. Zde později zakoupil několik nemovitostí a oženil se s Barbarou Brengbier (+ 1541), dcerou starosty ve městě Gotha, s níž měl pět dětí. Jeho synové Hans a Lucas se stali také malíři.

   Dnes nedochovaná výzdoba knížecích zámku představovala většinou výjevy z antické mytologie, které však měly křesťanský podtext. Znázornění ctností a neřestí však také dávalo prostor k zpodobnění ženského aktu (Zneuctění Lukrécie, Venuše), jenž byl častým námětem Cranachových obrazů, které byly proto vyhledávaným artiklem sběratelů umění. Pro kurfiřta vytvořil též ilustrovaný katalog jeho sbírky relikvií.
   Ve Wittenbergu se Cranach spřátelil s Martinem Lutherem (+1546), jemuž byl za svědka při jeho svatbě s Kateřinou von Bor. Luther oproti jiným reformátorům úplně nezavrhl využití výtvarného umění k náboženským účelům a kladl po vzoru jednoho z církevních otců, Řehoře Velikého, důraz na jeho didaktické poslání. Cranach přispěl k vytvoření luteránské ikonografie. Jeho grafiky zdobily protikatolické letáky. Je tvůrcem nového náboženského výjevu Zákon a milost, jehož tzv. pražský typ je patrně od počátku spojen s českými zeměmi.
   Ani jeho příklon k protestanství mu však nebránil přijímat zakázky od katolických objednavatelů a nadále tvořit náboženské obrazy odrážející jejich věrouku. Mezi nejvýznamnější jeho zákazníky patřil kardinál Albrecht Braniborský, jehož největší zakázkou byly retábly pro klášterní kostel P. Marie v Halle.
   Po porážce protestanských knížat císařem Karlem V. u Mühlberka v r. 1547 následoval malíř svého pána, saského kurfiřta Jana Fridricha I. (+ 1554), do vyhnanství v Augsburgu, poté v Innsbrucku a později i do jeho nové rezidence ve Výmaru. Zde v požehnaném věku 81 let 16. října 1553 zemřel.

   Do českých zemích se dostalo dílo Lucase Cranacha a jeho dílny nejprve prostřednictvím zakázek olomouckého biskupa Jana Thurza. Ten byl objednatelem dvou protějškových maleb martyrií světců z r. 1515, které zachycují mučednickou smrt sv. Jana Křtitele a sv. Kateřiny. To, že byly určeny přímo pro biskupa, potvrzuje také jeho erb na obraze Stětí Jana Křtitele. Další jeho objednávku dokládají oltářní křídla se sv. Kateřinou a sv. Barborou z nedochovaného mariánského retáblu. Vše je dnes součástí sbírek arcibiskupského zámku v Kromeříži. Olomoucký biskup patrně zprostředkoval pro Cranacha také jeho nejreprezentativnější zakázku z Čech, a to na nový hlavní oltář svatovítské katedrály na Pražském hradě. Z mariánského oltáře zničeného při kalvínské očistě chrámu v r. 1619 jsou dnes zachovány pouze jednotlivé fragmenty se svatými pannami.
   Na závěr přednášející zodpověděla dotazy posluchačů a zhodnotila význam díla Lucase Cranacha pro české země. Z německých renesančních malířů měl podle ní největší vliv na zdejší umění. Nám poté nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku a doufáme, že mezi nás opět v budoucnu někdy zavítá. Všem lze poté vřele doporučit její knihu Lucas Cranach a malířství v českých zemích (1500–1550).
(Pavel Zděnovec)

Se sakristiánem Františkem Futerou u sv. Tomáše na Malé Straně / sobota 17.11.2018

   V sobotu 17. listopadu 2018 měli frekventanti Slánské akademie volného času možnost se zúčastnit letošní druhé pražské exkurze. Naše tamní průvodkyně PhDr. Hana Čižinská nám zprostředkovala prohlídku kostela sv. Tomáše a přilehlého kláštera augustiniánů – poustevníků na Malé Straně. Celým klášterním areálem nás provedl místní sakristián František Futera, který nás také seznámil s historií a pamětihodnostmi této památky.
   Nejstarší sakrální objekty v těchto místech – románský kostel sv. Tomáše a kaple sv. Doroty – jsou v pramenech poprvé doloženy k r. 1229 a náležely benediktinům. V r. 1285 založil Václav II. v tehdy Novém Městě pod Pražským hradem, jenž dnes nazýváme Malou Stranou, klášter augustiniánů. O rok později prostřednictvím krále došlo k převodu zdejších pozemků a patronátních práv nad oběma svatyněmi z benediktinského řádu na augustiniány. Ti již v té době započali s výstavbou nového chrámu v a k němu přiléhajícímu konventu. Výstavba se však značně protáhla. R. 1315 je dokončen presbytář kostela. V r. 1338 je poprvé připomínána kaple sv. Jakuba a sv. Filipa ve východním křídle kláštera. Kostel je dokončen až za vlády Václava IV. r. 1379, kdy je toto gotické trojlodí vysvěceno. Součástí nového komplexu se stala i kaple sv. Doroty a fragmentárně zůstal zachován i původní kostel sv. Tomáše.

   Středověký rozkvět kláštera ukončily husitské války, kdy již v r. 1420 došlo k vyhnání řeholníků, k zpustošení kostela i konventu a k zabavení jeho majetku městem. Od poloviny 15. století začínají pokusy o obnovení fungování kláštera a později též i o renovaci jeho poničeních budov, avšak prováděné již v renesančním slohu. V r. 1541 byl zasažen velkým požárem Malé Strany a Hradčan. Jeho rekonstrukce tak byla dovršena až na přelomu 16. a 17. století. V letech 1725–1731 se uskutečnila rozsáhlá barokní přestavba, jejíž pozdější etapu (od r. 1727) prováděl architekt K. I. Dientzenhofer. Klášter fungoval až do r. 1950, kdy byl řeholní život v něm násilně přerušen komunistickou mocí až do sametové revoluce, po níž byl opět v r. 1990 obnoven. Dnešní jeho osazenstvo má mezinárodní složení. Chrám Sv. Tomáše je v současnosti na Malé Straně jediným farním kostelem.
    Naše prohlídka začala v kostele, který si i přes barokní přestavbu zachoval své gotické jádro. Nejprve jsme si prohlédli trojlodí, kde jsme si mohli na bočních oltářích prohlédnout díla předních barokních malířů (Karel Škréta, F. X. Palko, I. Raab) a sochařů (J. J. Bendl, J. M. Brüderle, F. I. Weiss). Také nás zde zaujaly nástropní fresky s výjevy ze života sv. Augustina od V. V. Reinera. Poté jsme vstoupily do kaple sv. Doroty, jenž je nejstarší dochovanou částí kláštera a které dominuje pozdně gotický Krucifix. Je v ní pochovaná třetí manželka Jaroslava Bořity z Martinic, jejíž náhrobek jsme mohli také spatřit. Přes kapli jsme dostali do presbytáře kostela. Zde jsme se zastavili u hlavního oltáře, který zhotovil v letech 1730 až 1731 truhlář Karel Kovář. Zdobí ho kopie obrazů od P. P. Rubense, z nichž ten menší znázorňuje sv. Augustina na mořském břehu a ten větší zobrazuje Umučení sv. Tomáše. Originály jsou součástí expozice Národní galerie ve Šternberském paláci na Hradčanech. Jeho sochařská výzdoba je převážně dílem O. F. Quittainera a jeho syna J. A. Quittainera. Z jejich dílny pochází také kazatelna z r. 1731. Zaujmou zde také monumentální sochy církevních Otců od F. I. Weisse na jednom z bočních oltářů. Rainerovy fresky na stropě kněžiště zachycují scény ze života sv. Tomáše. Z presbytáře jsme vstoupili do chodby, která ho spojuje se sakristií. Jedna z nejstarších částí kostela pochází z poloviny 14. století a zdobí jí fragmentárně zachovalé středověké fresky. Její stropy s gotickým klenutím však vznikly až na konci 15. století a mříž, jež uzavírá její východní část je již renesanční. Odtud naše kroky směřovaly do sakristie, která je také gotická. Na první pohled nás zaujala žebrová klenba, která je podepřena jedním sloupem uprostřed místnosti. Stěny zdobí zbytky fresek z lucemburské doby. Součástí mobiliáře jsou raně barokní skříně, které zdobí portréty Jaroslava Bořity z Martinic a jeho třetí manželky. Nechybí zde ani obrazy, z nichž je alespoň nutno zmínit ten od Karla Škréty Očišťování P. Marie.

   Poté jsme již opustili kostel a další část prohlídky byla věnována samotnému klášteru. Přes ambit jsme prošli do kaple sv. Barbory. Ta byla původně zasvěcena sv. Jakubu a sv. Filipovi a dodnes si zachovala svoji pozdně gotickou podobu. Sloužila tehdy také jako kapitulní síň kláštera. Do jejích stěn jsou zasazeny četné náhrobky. V renesanci, kdy získala dnešní patrocinium, byl přistavěn presbytář, v kterém je umístěn oltář z 1. pol. 18. stol. s hlavním obrazem sv. Barbory a sv. Kateřiny v rozmluvě se sv. Rodinou od Josefa Heintze (cca 1596). Následovala prohlídka klášterní zahrady a míst, kde se nacházel jeho pivovar, jehož existence je doložena již ve středověku. Komplex konventních budov, které zahradu obklopují, dnes slouží jako luxusní hotel The Augustine.
   Na závěr jsme svou pozornost věnovali ambitu. Zdobí ho barokní obrazy v podobě lunet s vedutami jednotlivých augustiniánských klášterů (Dolní Ročov, Česká Lípa, Bělá pod Bezdězem, Domažlice, Zaječov) a mnoho náhrobníků, z nichž jeden patří anglické renesanční básnířce Alžbětě Westonii.
   Poté nám nezbylo než poděkovat panu kostelníkovi za jeho zajímavý výklad. Kdo chtěl vhodný suvenýr, mohl ještě zakoupit zdejší svatotomášské pivo. Tím byla návštěva tohoto zajímavého místa ukončena a nezbylo než se vydat domů.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie z exkurze zde.

S členy spolku Halda o sídlišti Kladno – Rozdělov / sobota 3.11.2018

   Dušičkové setkání Slánské akademie volného času v sobotu 3. listopadu 2018 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném se věnovalo moderní architektuře. Členové kladenského spolku Halda Mgr. Roman Hájek a Ing. Alexandr Němec přijeli vyprávět o sídlišti s věžovými domy(Kladno – Rozdělov nebo také Vzorné Vítězného února) v Kladně, jenž je považováno za malý zázrak poválečného stavitelství. Nejprve však všechny přivítala Bc. Kateřina Stránská, referentka odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, která též celé toto odpoledne odmoderovala.
   Jedním z problémů poválečného Československa byla bytová krize. Tu se v r. 1946 rozhodlo řešit ministerstvo práce a sociálních věcí s využitím hospodářské pomoci organizace UNRRA. Byla ustanovena meziresortní komise pro bydlení pod vedením architekta Karla Piláta a vznikl program vzorných (vzorových) sídlišť, které měly být vystavěny v Mostě, Ostravě a Kladně. Jejich podoba byla inspirována koncepcí Zahradního města, jak jí navrhl Ebenezer Howard.
   Po objevení černého uhlí v r. 1846 se jedním z průmyslových center českých zemích stalo také Kladno, kde vedle dolů začaly vznikat též ocelárny a železárny. Poválečná orientace na těžký průmysl lákala do města nové pracovní síly, které bylo potřeba někde ubytovat. V r. 1946 bylo tedy rozhodnuto o výstavbě nového sídliště mezi Kladnem a Rozdělovem na pozemcích, které město vykoupilo od kladenského velkostatku již v 30. letech, avšak jejich dřívějšímu zastavění zabránila hospodářská krize a následně válka. Investorem stavby se stala Báňská a hutní společnost a její realizací byli pověřeni architekti Miroslav Koněrza, Emil Kovařík, Václav Hilský a Josef Havlíček.

    U osoby hlavního architekta, kterým byl Josef Havlíček (*5.5.1899, +30.12.1961) se přednášející krátce zastavili, aby nám přiblížili jeho životní osudy. Krátce po dokončení studia vzbudil pozornost odborné veřejnosti svým návrhem přemostění Nuselského údolí (1927). V letech 1929–1934 vznikla podle projektu, který vytvořil spolu s Karlem Honzíkem, první pražská výšková budova, palác Všeobecného penzijního ústavu, který je dnes známý jako Dům odborových svazů. Podílel se také na vzniku městské čtvrti Labská kotlina v Hradci Králové a dalších projektech. Věžové domy na sídlišti Kladno – Rozdělov se staly posledními postavenými stavbami za jeho života. Z nerealizovaných děl si lze dále připomenout studijní skicu sídla OSN v New Yorku či soutěžní návrh na novou radnici v Torontu. Ve Slaném mělo podle jeho návrhu ze 40. let vzniknout krematorium. Členové spolku Halda se ujali péče o hrob této polozapomenuté osobnosti a iniciovali přejmenování zmíněného kladenského sídliště na Sídliště architekta Havlíčka, ke kterému mu by mělo dojít v příštím roce.
   Budování sídliště započalo výstavbou tzv. Dvouletkové části, poté co byl r. 1947 vytvořen Spolek pro vzorné sídliště a položen základní kámen. Podle plánu mělo být v letech 1947 až 1948 vybudováno 306 bytů. Avšak nedostatek materiálu a pracovních sil způsobil, že ke kolaudaci prvního domu došlo teprve v r. 1949 a tato část sídliště byla dokončena až v r. 1951.
   Další etapu jeho výstavby poznamenala změna politického systému, která přinesla také zásahy do stavebnictví. V r. 1949 vydalo ministerstvo techniky vyhlášku o závazných typech obytných domů a tak bylo nutno změnit plán výstavby. Nové domy splňující její požadavky se začaly stavět od r. 1951 a Spolek pro vzorné sídliště byl transformován na jeho koordinační komisi. Tato fáze výstavby trvala až do r. 1957, přičemž stavitelem se stal Místní národní výbor v Kladně.

   Výjimku z typové výstavby tvoří šest věžových domů postavených v letech 1953 až 1957, které navrhl Josef Havlíček v novoklasicistickém stylu. Vzorem se pro něho stal francouzský architekt Auguste Perrot, který je považován za průkopníka betonové architektury. Jádro domů tvoří železobetonový skelet, který je vyzděn cihlami. Fasády byly zhotoveny pomocí obkladů z keramických materiálů a břízolitu. Jejich výzdobu dotváří 12 keramických domovních znamení se zvířecími motivy z r. 1954 od sochařů Marty Jiráskové, Břetislava Bendy, Mary Durasové, Martina Reinera, Bedřicha Štefana a Hany Wichterlové. Domy měly vybudovaný neobvyklý topný systém, který se podobal dnešnímu podlahovému vytápění. K jejich vybavení patřily společné prádelny s kulisovými sušárnami a protiatomové kryty. R. 1987 byly prohlášeny za kulturní památku a spolek Halda se snaží o to, aby v části jednoho z nich bylo zřízeno Muzeum věžových domů.
   Výstavba sídliště se protáhla až do r. 1976, kdy bylo dokončeno hlavní náměstí. Na něm se nacházel v té době luxusní obchodní dům Siréna, který byl otevřen v r. 1956. Stojí zde také experimentální dům, zvaný tak pro svou, na tu dobu nezvyklou stavební konstrukci. Náměstí měly zdobit dva sloupy se sochami horníka a hutníka v duchu socialistického realismu a kašna. K občanské vybavenosti sídliště zprvu patřily vedle obchodů také dvoje jesle, dvě mateřské školky a jedna základní škola. V osmdesátých letech přibyla ještě jedna základní škola.
   Na závěr přednášející zodpověděli četné dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění. Všem poté nelze než doporučit jimi napsanou knihu Sídliště Kladno – Rozdělov / Historie, architektura, urbanismus a všední život /, kterou spolek Halda nedávno vydal a jež se řadí po bok publikací (Paneláci, Experimentální sídliště Invalidovna, Sídliště Solidarita), které se zabývají fenoménem moderních sídlišť.
(Pavel Zděnovec)

S archeology v History Parku Ledčice / sobota 20.10.2018

   Mezinárodní den archeologie oslavili v sobotu 20. října 2018 posluchači Slánské akademie volného času mezi archeology v Histori Parku Ledčice. Tento archeopark v obci nedaleko Roudnice nad Labem byl totiž cílem jejich letošní první podzimní exkurze. Někteří její účastníci jej znali již z vyprávění archeologa Mgr. Víta Berana, který ho ve Slaném představil na své únorové přednášce pro Slánskou akademie. Tentokrát se spolu s kolegy ujal role odborného průvodce.
   Naše prohlídka parku začala v části, kterou jeho tvůrci nazvali Stroj času. Zde jsme postupně zhlédli rekonstrukci stanice pravěkých lovců a sběračů, neolitického velkodomu a tábora římských legií. U obydlí lovců mamutů jsme se dozvěděli o životě v paleolitu, takže už víme, jak pravěký člověk vyráběl nástroje a lovil zvěř. Průvodce také názorně předvedl použití některých primitivních loveckých zbraní. Další zastávka byla věnována významu neolitické revoluce, tedy tomu, jak došlo k přechodu našich předků k zemědělství a chovatelství. V táboře legií nám byl poté objasněn příspěvek římského vojska k šíření antické civilizace. Dozvěděli jsme se, jak se takový tábor vyměřoval, jak se budovalo jeho opevnění a jak postupovali římští vojáci v případě jeho napadení. Mgr. Vít Beran také připomněl archeologický výzkum římského vojenského opevnění v Mušově u Brna, na kterém se podílel.

   V přednáškové místnosti nás poté čekalo setkání s archeologem a ředitelem Podřipského muzea v Roudnici nad Labem PhDr. Martinem Trefným, Ph.D., který krátce pohovořil o nových archeologických výzkumech na Podřipsku. Seznámil nás s nejnovějšími objevy pravěkých lidských kosterních pozůstatků v Doksanech a Roudnici nad Labem, jenž dosvědčují kontinuitu osídlení této oblasti od nejstarších dob.
   Po obědě nás čekala poslední část programu naší návštěvy. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Té prvé se opět ujal Mgr. Vít Beran, aby ji seznámil s prací archeologa v terénu. Mohla tak být u fiktivního nálezu ženského hrobu, jenž obsahoval vedle lidské kostry také milodary. Druhá s archeoložkou PhDr. Michaelou Selmi Wallisovou, Ph.D., navštívila prostory, které jsou věnovány archeologické laboratoři a experimentální archeologii. Zde se mohla seznámit s postupem určování a konzervací získaných artefaktů, zpracování získaných informací a jejich využití pro rekonstrukci života našich předchůdců. Poté se skupiny vystřídaly.

   Tak jsme tu zajímavě strávili velkou část jednoho podzimního dne. Čas však rychle kvačil a my jsme se proto museli začít s tímto místem, z něhož je krásně vidět na horu Říp, pomalu loučit. Nezbývalo než poděkovat za vřelé přijetí a vydat se na zpáteční cestu do našich domovů.
   Návštěvu archeoparku můžeme vřele doporučit. Přesto, že si to tady nejlépe užijí rodiny s dětmi, jenž se zde smysluplně zabaví a jistě uvítají i živé exponáty v podobě ovcí a slepic, tak i dospělý návštěvník si odtud odnese mnoho nových poznatků a opraví si některé vžité představy o životě v minulých dobách získaných kdysi ve školních lavicích či četbou románů Eduarda Štorcha.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie z exkurze zde.

S Michaelou Selmi Wallisovou o archeologii na Kladensku / sobota 6.10.2018

   V sobotu 6. října 2018 jsme se v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném opět po čase setkali s PhDr. Michaelou Selmi Wallisovou, Ph.D, která nám přišla vyprávět o archeologických výzkumech, které jako pracovnice České společnosti archeologické, o. p. s. prováděla na Kladensku od r. 2008. Tato společnost letos slaví své desáté výročí a paní doktorka byla při její založení.
   První polovina její přednášky byla věnována našemu městu, kde r. 2012 proběhl výzkum pod Božím hrobem, a to v místech, kde měla vzniknout nová lakovna firmy MCE Slaný. Tady se našly pozůstatky několika pravěkých kultur (s lineární keramikou, knovízské a štítarské, bylanské). Jednalo se především o stopy po několika sídelních objektech a jedné stavbě, která je považována za dílnu. Nejstarší a nejpočetněji zastoupené z nich byly staroneolitické domy patřící ke kultuře s lineární keramikou. K nim náleží také dílna. V jedné z jam byly objeveny nálezy vztahující se kultuře štítarské z konce doby bronzové. Nejmladší doklady zdejšího prehistorického osídlení se řadí ke kultuře bylanské ze starší doby železné. Výsledky záchranných archeologických prací rozšířily naše vědomosti o pravěkém osídlení na území Slaného. S jejich závěry se mohla široká veřejnost seznámit o rok později na výstavě „Nejen chlebem je živ člověk“ ve Vlastivědném muzeu ve Slaném. Při vzpomínkách na tuto lokalitu připomenula přednášející PhDr. Václava Mouchu, CSc., který na tomto výzkumu spolupracoval a svou celoživotní prací výrazně přispěl k dnešnímu stavu poznání o pravěku na Slánsku.

   Po přestávce jsme se přesunuli na Kladno. Nejprve byla naše na pozornost upřena na výzkum, který se uskutečnil v r. 2008 v průmyslové zóně v Kročehlavech, kde má svůj závod firma Lego. Zde se při záchranném archeologickém výzkumu podařilo nalézt místo, kde ve starším neolitu docházelo k porcování zvěře. Našli se zde kamenné nástroje z buližníku a chalcedonu. Další práce archeology čekala při rekonstrukci městského divadla. To bylo vybudováno na počátku dvacátého století na místě, kde fungoval v letech 1831–1898 hřbitov. Protože po jeho zrušení nedošlo k exhumaci všech ostatků, odhalili při svém výzkumu přes 150 neporušených hrobů. Průzkum kosterních pozůstatku přinesl zjištění o nedostatečné výživě našich předků a velké dětské úmrtnosti v předminulém století.

   Poslední navštívená archeologická lokalita se nachází v Unhošti. Záchranné práce zde proběhli před výstavbou supermarketu Penny na pozemku, který byl trvale zastavěn již od středověku. Našly se zde však také doklady pravěkého osídlení (kultura nálevkovitých pohárů). Provedeny však byly pouze nejnutnější sondy, tak aby byl prostor zachován co nejneporušenější pro další generace archeologů.
  Všechny archeologické výzkumy, o kterých paní doktorka hovořila, jsme mohli lépe poznat prostřednictvím promítaní bohaté fotodokumentace.
   Na závěr nám na příští rok přislíbila přednášku o záchranných pracích, které souvisejí s výstavbou slánského obchvatu. Nám poté nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání a těšit se na brzké shledání s ní v History Parku Ledčice.
(Pavel Zděnovec)

 

Slánské rozhovory 2018

   V úterý 2. října 2018 hostil již po několikáté klášter bosých karmelitánů ve Slaném účastníky Slánských rozhovorů. Jubilejní patnáctý ročník této umělecko–historické konference pro širokou veřejnost byl věnován Zlonicím.
   Nejprve v klášteře všechny přítomné přivítal jeho převor P. Mgr. Jan Poříz, OCD, poté krátce promluvil Ing. Pavel Bartoníček, uvolněný radní města Slaného, jako zástupce jednoho z pořadatelů, Královského města Slaný, a poté se slova ujala její hlavní organizátorka Mgr. Markéta Škrancová, vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, která celé toto setkání moderovala. Ta přivítala vzácné hosty, mezi nimiž nechyběl ani její předchůdce PhDr. Vladimír Přibyl.
   Vlastní program zahájil příspěvek nevšední návštěvy z Velké Británie, Kamily Pecher (Oxford University, Library of Worcester College), „Liverpoolský triumf Karla knížete Kinského“, který nám přiblížil velice zajímavé životní osudy tohoto jediného vítěze slavného dostihového závodu Velká národní (liverpoolská) steeplechase z českých zemích. Zájemci si poté mohli o přestávce zakoupit knihu, kterou o něm paní Pecher napsala.

   Poté přečetl Jakub Hložek (referent odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný) text přednášky prof. PhDr Jindřicha Vybírala, CSc., (Katedra dějin umění a estetiky Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze), jenž se z pracovních důvodů nemohl konference zúčastnit. Jejím tématem byla neobarokní přestavba zlonického kostela Nanebevzetí P. Marie podle projektu architekta Friedricha Ohmanna, kterou zasadil do kontextu jeho díla. Na ni navázal svým referátem „Stanislav Sucharda a sochařská výzdoba zlonického kostela“ PhDr. Martin Krummholz, Ph.D., (Ústav dějin umění Akademie věd ČR), jenž vyzdvihl neobvyklost této zakázky v neobarokním slohu v rámci tvorby tohoto umělce, jenž svou inspiraci nacházel především v české renesanci a později v secesi. Ke kostelu ve Zlonicích se vázalo také vystoupení Mgr. Inky Pospíšilové z Národního památkového ústavu, jenž bylo věnováno osobnosti architekta Josefa Fanty a neslo název „Umělecké řemeslo Josefa Fanty a jeho práce pro zlonický chrám“. Nejvíce zaujal přítomné popis krucifixu ze zlonického kostela, který jsme si mohli na místě prohlédnout.
   Dopolední část ukončil svým vyprávěním o hudebním významu Zlonic Mgr. Jan Tůma z Památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích. Rozhovořil se tamních významných varhanících, z nichž nelze nevzpomenout na Antonína Liehmanna, prvního učitele hudby Antonína Dvořáka, a o dalších hudebních osobnostech Zlonic (barytonista Josef Lev, skladatel Eduard Ingriš).

   Po oběde následovala exkurze do Zlonic, kde se účastnici rozdělili do dvou skupin. Prvá skupina se vydala do Památníku Antonína Dvořáka. Zde se jejím průvodcem stal Mgr. Jan Tůma, který krátce hovořil o mládí a raném díle Antonína Dvořáka a připomenul i další významné umělce spojené svým životem se Zlonicemi. Druhá skupina se vydala na zdejší architektonicky významnou faru, dílo K. I. Dietzenhofera, kde spatřila přípravné modely k zlonickým dílům Stanislava Suchardy. Obě skupiny se poté sešly ve zlonickém chrámu, kde je přivítal starosta městyse Antonín Chochola a umělecko–historický výklad o kostele podal PhDr. Vladimír Přibyl. Na závěr byla možnost uslyšet zvuk zdejších varhan při koncertu zlonické varhanice paní Miloslavy Dragounové, která pokračuje v bohaté hudební tradici obyvatel tohoto malebného městečka.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie z konference zde a zde.

S Magdalenou Kracík Štorkánovou o technice mozaiky a díle V. Foerstra v Dolíně – sobota 15.9.2018

  V sobotu 15. září 2018 jsme se sešli v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném na zahájení dalšího ročníku Slánské akademie volného času, který otevřela přednáška sochařky, mozaikářky a restaurátorky MgA. Magdaleny Kracík Štorkánové, Ph.D. „Technika mozaiky a dílo V. Foestra v Dolíně“. Nejprve však všechny přivítala Mgr. Markéta Škrancová, vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, a těm, kdo vypracovali ročníkovou práci minulého běhu akademie, předal Ing. Pavel Bartoníček, uvolněný člen rady města Slaného, spolu s přednášející diplom a malý dárek. Ta se poté ujala slova.
   Nejprve definovala z několika úhlů pojem mozaika. Seznámila nás s postupem její tvorby, použitým materiálem (kameny, sklo, keramika) a nástroji (kladivo, utínka), které se od starověku nezměnily. Dozvěděli jsme se, že se již u nás mozaikové sklo nevyrábí a musí se dovážet z Itálie, kde je jeho produkce koncentrována v Benátkách, což prodražuje restaurování starých mozaik. Z něho vytvořené mozaiky se skládají z pravidelných kostiček, z nichž na výrobu jsou nejnáročnější zlaté nebo stříbrné tessery, jejichž vznik nám také přiblížila.
   Poté nás seznámila s činností spolku pro techniku mozaiky Mozaikart, jehož je členkou. Ten se zabývá pořádáním workshopů a kurzů pro veřejnost, restaurováním, transferem a průzkumy starých mozaik, ale i realizací nových děl. Přednášející nám představila některé ze své vlastní tvorby. Nejvíce se však rozhovořila o snaze spolku o zachování prací jejích předchůdců. Jsou jimi třeba mozaika „Slunce“ od akad. mal. Elišky Rožatové z demolovaného Hotelu Praha (1980–1982), mozaika „Člověk dobývající nové horizonty vesmíru“ Saura Ballardiniho v Ústřední telekomunikační budově v Praze (1980), mozaiková výzdoba s motivem korálových rybek od akad. malíře Lapáčka v interiéru plaveckého areálu Klíše v Ústí nad Labem (1980) či mozaikou pokryté stěny hrobky Ditrichů v Krásné Lípě (1889).

   Další část její přednášky patřila dějinám mozaikářství v Čechách a osobnosti Viktora Foerstra. Nejstarší mozaikou na našem území je Poslední soud na Zlaté bráně katedrály sv. Víta na Pražském hradě z let 1370 až 1371. Další poté vznikly až na sklonku 19. století. Tehdy také došlo v r. 1890 k sejmutí svatovítské mozaiky, která byla silně poškozena bouřkou. Mozaika byla rozdělena do 274 částí a její sejmutí provedla firma Neuhauser Innsbruck, kde působil mozaikář Luigi Solerti. Její navrácení na původní místo poté provedl r. 1910 se svými spolupracovníky Viktor Foerster (Förster).
   Tento český malíř a mozaikář se narodil 26. srpna 1867 na Novém Městě v Praze. V jeho nábožensky založené rodině se dědilo hudební nadání. Otec Josef Förster i starší bratr Josef Bohuslav Foerster byli hudební skladatelé. Viktora Foerstera múzy přivedly k výtvarnému umění. Vyučil se zinkografem a své vzdělání dokončil r. 1896 absolvováním Akademie výtvarných umění v Praze. Je autorem několika křížových cest. K mozaikám ho přivedl r. 1902 pobyt v Itálii, kde se podílel spolu s beuronskými mnichy pod vedením pátera Petra Desideria Lenze na výzdobě hrobky sv. Benedikta z Nursie a sv. Scholastiky v klášteře Monte Cassino. V Praze poté otevřel mozaikářskou dílnu. Jeho tvorba byla zprvu ovlivněna beuronským uměním, později však v mozaikách uplatnil svůj svébytný styl. Zdobí jak stavby církevní (kostel P. Marie Sněžné na Novém Městě pražském, Růženecký kostel v Českých Budějovicích, klášter Emauzy, baziliku N. P. Marie na Hostýně, klášter Hájek a další), tak i světské (hotel Evropa na Václavském náměstí v Praze). Životní pouť umělce náhle ukončila v r. 1915 zhoubná nemoc a vedení dílny byla nucena se ujmout jeho manželka Marie Viktorie roz. Jesenská (1867–1952), kterou tomuto umění vyučil manžel. Nejprve bylo potřeba dokončit zakázky započaté zesnulým, avšak po stabilizaci podniku započala samostatnou tvorbu. S jejím dílem je možno setkat nejen v Praze (Svatovítská katedrála, vyšehradský Slavín, Městská knihovna aj.), ale i na dalších místech naší vlasti (Roudnice nad Labem, Chrudim, Semtín, Klatovy, Litoměřice aj.), na kterých spolupracovala s předními českými výtvarníky. Po dlouhou dobu byla jejich dílna jediná v Čechách a manželé jsou považováni za zakladatele českého muzívního umění.

   Po přestávce na kávu se naše pozornost obrátila na kostel sv. Šimona a Judy v Dolíně u Slaného. Počátky kostela se datují do 14. stol., kdy byl vystavěn v gotickém slohu. V průběhu staletí byl několikrát přestavován. Poslední velká úprava proběhla v r. 1908, kdy dostal secesní výzdobu. Z té doby je také mozaika Viktora Foerstra Trůnící Kristus jako Dobrý pastýř s ozdobným ornamentem v tympanonu hlavního portálu kostela, která vznikla podle jeho vlastního návrhu. Spasitel světa jako soudce Posledního soudu sedí na trůně, pravou rukou přidržuje na klíně ovečku a v levé drží pastýřskou hůl. Jedná se o umělcovo svébytné dílo bez vlivu beuronské školy. Stav mozaiky není dobrý a potřebuje restaurátorský zásah.
  Závěr přednášky byl vyhrazen dotazům a nám poté nezbylo než poděkovat paní restaurátorce za zajímavé povídání. Všem lze nakonec doporučit právě probíhající výstavu „Současná česká mozaika“ v Chodovské tvrzi v Praze 4 – Chodově, na kterou nás pozvala.     
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie z přednášky zde.

Začínáme 15. září 2018

15. září 2018 bude zahájen podzimní semestr 13. ročníku Slánské akademie přednáškou MgA. Magdaleny Kracík Štorkánové, Ph.D. na téma Technika mozaiky a dílo V. Foerstra v Dolíně. V tomto semestru bude opět 5 přednášek a 2 exkurze. Přednášky budou probíhat v salónku ve 2. patře Městského centra Grand od 9:30. Více informací získáte u Aleny Urbanové z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, tel.: 312 511 274, e-mail: urbanova@meuslany.cz.

Do Krupky s PhDr. Vítem Honysem / sobota 2.6.2018

   Dvanáctý ročník Slánské akademie volného času zakončila v sobotu 2. června 2018 tradiční exkurze za památkami. Po čase jsme opět zavítali do severních Čech a cílem nám bylo tentokrát město Krupka s jeho okolím. Nejprve jsme však vyzvedli v Teplicích našeho průvodce PhDr. Víta Honyse z Národního památkového úřadu – územního odborného pracoviště Ústí nad Labem, který nás takto doprovázel již několikrát předtím. Poté jsme se již vydali do městečka na úpatí Krušných hor, které je od Teplic vzdáleno pouze pár kilometrů.
   První naší zastávkou stala zřícenina hornického kostela sv. Prokopa, který se nachází na křižovatce silnic mezi Krupkou a Sobědruhy. Je jedinou připomínkou na dávno zaniklou hornickou osadu Kirchlice, která je v pramenech připomínána v r. 1331. V tom roce přestal být kostel, který vznikl v 13. století, farním. Během staletí byl několikrát přestavován a rozšiřován. Konečnou podobu dostal až v druhé polovině 17. století, kdy byla dokončena přestavba, jenž měla odstranit škody způsobené požárem za třicetileté války. V letech 1576–1624 sloužil protestantům a v době protireformace byli na přilehlém hřbitově pohřbíváni nekatoličtí horníci z Krupky. V r. 1891 byl v souvislosti s chystanou těžbou uzavřen, jeho inventář odvezen a svatostánek ponechán svému osudu. Dílo zkázy dovršil požár v r. 1939, při němž zcela zanikla středověká fresková výzdoba interiéru a z kostela zbylo pouze obvodové zdivo. Jeho ruiny byly naposledy konzervovány v r. 1995. Návštěvníka zaujme především zachovalý vstupní portál ze 16. století ve stylu saské pozdní gotiky. Nedaleko kostela se nachází památník 313. obětem tzv. pochodu smrti, tedy vězňů koncentračních táborů zemřelých při transportu v roce 1945.

   Dnešní město Krupka vzniklo sloučením dříve několika samostatných vsí. V městské části Libušín se nachází druhá zastávka naší exkurze hřbitovní kostel sv. Anny. Nejdříve jsme prošli renesanční branou postavenou v r. 1615 nákladem krupského kupce Georga Klippla na hřbitov, kde byli v minulosti pochováni také významné osobnosti města – jeho představitelé (starostové, radní, městští písaři a další úředníci), správci horního úřadu, obchodníci a duchovní. Zde nás již čekali restaurátoři, kteří provádějí opravu brány a výzdoby kostela. Kostel vybudovaný na počátku 16. století si vybrali jako svůj svatostánek v r. 1576 krupští luteráni, kterým sloužil až do r. 1624. Po katolické reformaci se do doby opravy kostela Nanebevzetí Panny Marie stal v letech 1640–1684 hlavním městským kostelem. Poté byl opuštěn a chátral. Následně se dočkal několika zásadních rekonstrukcí, a to v letech 1851–1854, poté ve 30. letech 20. století a v současné době opět probíhají renovace, na kterých se finančně podílejí i dárci z Německa. V jeho interiéru zaujmou především tři věci – dřevěná kruchta s výjevy ze Starého zákona od Daniela Franka, freska zobrazující Martina Luthera a náhrobky krupských měšťanů přemístěných sem z hřbitova.
   Další naše kroky směřovaly do kostela Nanebevzetí P. Marie, avšak cestou jsme měli možnost zvenku prohlédnout další zdejší pamětihodnost – špitální kostelík sv. Ducha z 15. století. Poté jsme již vstoupili do hlavního městského chrámu, který se dnes také v interiéru opravuje. Gotický kostel, jehož počátky patrně sahají do 2. poloviny 13. stol., se dočkal během své existence v důsledku ničivých požárů několika přestaveb. Ta první pozdně gotická proběhla v letech 1479–1488 a druhá barokní poté v letech 1672–1688. V r. 1733 byli přistavěny naproti hlavnímu vstupu Svaté schody.     V r. 1901 se rozhodlo o jeho regotizaci, při níž se přistoupilo k vybudování nového hlavního portálu. Po druhé světové válce přestal být využíván a první větší restaurace se uskutečnila v 70. letech minulého století. V interiéru jsme měli možnost se seznámit s průběhem restaurátorských prací, které proměnily vnitřek kostela v jedno velké „staveniště“.

   Po návštěvě nedávno otevřeného informačního centra, kde jsme měli možnost si prohlédnout expozici věnovanou historii města a zdejší těžbě cínu, jsme se vydali na zřícenu hradu Krupka (Rosenberg), kde jsme si dali dobrý oběd. Tento královský hrad z počátku 14. století daroval r. 1330 král Jan Lucemburský míšenskému šlechtici Těmovi z Koldic. Po Koldicích se na něm do r. 1621 vystřídalo ještě několik majitelů z různých šlechtických rodů. Poté již zůstal neobydlen a začal pustnout. V letech 1695–1697 nechali držitelé krupského panství, kterými tehdy byli Šternberkové, v jeho prostorách vybudovat pro své úředníky dům, kterému začalo říkat Horský zámek. Ten byl v 19. století přeměn na hostinec a tomuto účelu slouží i dnes.
   Po obědě nás vyvezl autobus na Komáří vížku. Cestou jsme projížděli okolo štoly Starý Martin, která patří k nejvýznamnějším starým důlním dílům krupského revíru a dnes je jako technická kulturní památka otevřena pro veřejnost. Po vystoupení z autobusu jsme nejprve navštívili kapli sv. Wolfganga, jejíž dnešní podoba pochází z let 1692–1700, a poté vystoupali na samotní vrchol, kdysi zvaný Kněžiště, kde nechali v 16. století postavit havíři kamennou zvonici. Stavba změnila název vrchu z Komáří hůrky na Komáří vížku. V 19. století byla k věži přistavěna výletní restaurace a od r. 1952 na vrchol vede lanovka, do jejíž horní stanice jsme také nahlédli. Zde naše putování vyvrcholilo a nám nezbylo než se vydat na zpáteční trasu domů. Cestou jsme vysadili dr. Honyse, kterému patří naše poděkování za zajímavý program výletu a za jeho zasvěcený výklad. Doufáme, že se s ním opět znovu někdy shledáme.
   Tím také skončil další semestr naší akademie a tak mi na závěr dovolte, abych za všechny jeho účastníky poděkoval za jeho uspořádání Mgr. Markétě Škrancové a Aleně Urbanové z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný. Všem poté přejeme krásné léto a na podzim zase na viděnou.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie PhDr. Vladimíra Přibyla zde.

S PhDr. Josefem Försterem o korespondenci osvícenských učenců M. A.Voigta a G. Dobnera / sobota 12.5.2018

   Setkání Slánské akademie volného času v sobotu 12. května 2018 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném se neslo v duchu oslav 360. výročí založení zdejšího piaristického gymnázia. Přednáška PhDr. Josefa Förstera, Ph.D. (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) připomenula dvě s ní spjaté osobnosti Mikuláše Adaukta Voigta a Gelesasia Dobnera ve světle vydávané korespondence.
    Než se však pan doktor ujal slova, předstoupil před posluchače Ivo Horňák, ředitel KZMS, aby přítomné seznámil s dalším ročníkem hudebního festivalu Varhany znějící a pozval je na Putování za varhanami Dolnobřežanska.
   Poté se již pozornost všech obrátila k osudům všestranného osvícenského vědce a předchůdce národních buditelů, piaristy Mikuláše Adaukta Voigta a jeho korespondenci s Gelasiem Dobnerem. Voigt se narodil v r. 1733 v Horním Litvínově, kde také absolvoval základní vzdělání. Jeho rodným jazykem byla němčina, ale při svém studiu na piaristickém gymnáziu ve Slaném se naučil také česky. Poté dále studoval u jezuitů v Chomutově a následně na piaristické koleji v Litomyšli. V r. 1747 vstoupil do piaristického řádu a po dosažení požadovaného vzdělání byl v r. 1758 vysvěcen na kněze. Pod řádovým jménem Adauctus a Sancto Germano vyučoval na ústavech řádu v Čechách a na Moravě. Nějaký čas pobýval také v dnešním Německu, kde působil jako kazatel v badenském katolicko-protestanském Kirchenbergu, kde na něj působily myšlenky osvícenství a poznal náboženskou toleranci.
   Po návratu domů (1761) učil na řádových kolejí v Ostrově (1762–1766), Slaném (1767–1769) a v Kosmonosích (1770). Rozšiřoval své znalosti historie, filosofie a literatury, od r. 1769 na příkaz představených také matematiky a experimentální fyziky.
   V roce 1770 započala jeho korespondence se zakladatelem české kritické historiografie piaristou Gelasiem Dobnerem, který nabídl Voigtovi katalogizaci numismatické sbírky litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna. S jeho pomocí byl také v následujícím roce přeložen do Prahy, kde se stal vicerektorem pražské piaristické koleje a byl zproštěn některých řádových povinností, aby se mohl věnovat vědecké práci. Podílel se zde též na činnosti Soukromé společnosti nauk.
   V letech 1778–1783 byl profesorem všeobecného dějepisu a dějin literatury na Vídeňské univerzitě, souběžně rovněž působil jako kustod mincovního oddělení tamní knihovny. Výrazně ho zasáhlo rušení klášterů Josefem II. a nesouhlas s jeho proticírkevními reformami ho donutila hlavní město monarchie opustit. Poslední léta svého života strávil nemocný v Mikulově, kde se staral o ditrichštejnskou knihu a sepsal monografii kardinála Františka z Ditrichštejna. Zde také zemřel v r. 1787 a pozůstalost po něm byla záhy poté rozchvácena.
   Jeho vědecká činnost vycházela z konceptu historia litteraria (dějiny vzdělanosti), kterou jako disciplínu, jež by shromažďovala veškeré vědecké poznání, založil v 17. století Francis Bacon a v českých zemích prosadil svým dílem Bohemia docta Bohuslav Balbín. Voigt byl propagátorem historismu, který vycházel z jeho zemského patriotismu. Společně s Ignácem Bornem a Františkem Martinem Pelclem vydal v letech 1773–1775 dva svazky životopisů významných vědců a umělců z českých zemích od doby Karla IV. Effigies virorum eruditorum atque antificum Bohemiae et Moraviae (Podobizny vzdělaných mužů....). Dalším jeho počinem na poli literární historie byl autorský časopis (sborník anotací, „recenzí“, statí, informací... o knihách a vzdělancích) v latině Acta litteraria Bohemiae et Moraviae (Literární činnost v Čechách a na Moravě, 2 díly, 1774–1783). Hlavní jeho historickou prací se stalo dílo Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen nach chronologischer Ordnung (Popis dosud známých českých mincí, 4 díly + 5 v rukopise, 1771–1787), kterým položil základy české numismatiky. V řadě svých časopisecky publikovaných studiích a statí se zabýval lingvistickými otázkami (gramatika, lexikologie, etymologie), slavistickými tématy i obranou českého jazyka. Poslední jeho práce, životopis olomouckého biskupa Františka kardinála Ditrichštejna Leben Franz Fürsten und Kardinals von Dietrichstein. Mit Anmerkungen und einem Anhange von Fulgentius Schwab, vyšla posmrtně v r. 1792 v Lipsku.
   Druhá část přednášky byla věnována vlastní korespondenci s o čtrnáct let starším Gelasiem Dobnerem (*1719 Praha – +1790 Praha). Také on působil po nějakou dobu jako učitel na slánském piaristickém gymnáziu, avšak Voigta přímo neučil. Přesto mezi nimi vyvinul vztah učitel a žák, který je také znát z dopisů. Korespondence se zachovala torzovitě, a to pouze 17 latinsky psaných listů Voigtových adresovaných Dobnerovi, které jsou dnes součástí jeho pozůstalosti uložené v Národním archivu v Praze. Pocházejí z let 1770–1784 (1786) a zachycují nejdůležitější body ve Voigtově vědecké kariéře. Vyřazuje je z nich úcta k Dobnerovi, který ho uvedl do světa osvícenských učenců, a bezmezná podřízenost k představitelům piaristické řádu (mezi než patřil i Dobner) i vůle Boží. Vyjadřují však také blízké přátelství, které mezi nimi panovalo, a společný zájem o historii a její disciplíny. Dotýkají se otázek vlastenectví. Jsou v nich zachyceny i okamžiky z každodenního života. České překlady jeho dvou dopisů nám také pan doktor přečetl.
   Nakonec nám dr. Förster prozradil, že v tomto roce by mělo vyjít komentované vydání této korespondence v nakladatelství Scriptorium a mělo být možno jej koupit také ve slánském muzeu. Nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavé vyprávění a doufat, že nás opět v budoucnu někdy navštíví.

(Pavel Zděnovec)

S PhDr. Helenou Čižinskou u sv. Josefa na Malé Straně / sobota 21.4.2018

   Téměř letní sobota 21. dubna 2018 byla v programu Slánské akademie volného času vyhrazena letošní první pražské exkurzi. S naší průvodkyní PhDr. Helenou Čižinskou jsme měli tentokrát sraz u kostela sv. Josefa na Malé Straně. Po čase mezi nás zavítal také PhDr. Vladimír Přibyl, kterému před chrámem za jeho dlouholetou práci pro akademii za posluchače akademie poděkovala Mgr. Olga Judlová a předala mu jejich jménem malou upomínku na nás. Poté započal již program naší exkurze.
   Nejprve naše kroky směřovali do kostela, který byl vystavěn jako součást klášterního komplexu řádu karmelitek, které do Prahy uvedl v r. 1650 císař Ferdinand III. Karmelitkám sloužil až do r. 1782, kdy byl klášter Josefem II. zrušen. Poté byl spolu s klášterními budovami věnován dívčímu vychovatelskému ústavu řádu anglických panen, který zde fungoval až do r. 1920, kdy celý areál přešel na ministerstvo financí. Dnes tu tato nejstarší ženská kongregace oficiálně zvaná Congregatio Jesu opět působí.

   Kostelní centrála s eliptickým půdorysem vznikla v letech 1687 až 1692. Nejednoznačnost dochovaných pramenů činní určení autorství problematickým. Často však bývá uváděno, že vznikla patrně podle projektu římského architekta Abrahama Parise provedeného řádovými staviteli. Jeden z nich – Johannes Rass – pravděpodobně navrhl také průčelí, které v sobě kombinuje prvky jihonizozemského a italského baroka. Zdobí ho sochy (sv. Terezie, sv. Josef – v nice – a sv. Jan z Kříže) z dílny Matouše Václava Jäckela a císařská orlice se štítkem s iniciálou L na hrudi, která připomíná položení základního kamene císařem Leopoldem I. Chrámový interiér, kde jsme usedli do barokních lavic, je bohatě vybaven oltáři zhotovenými truhlářem Michalem Dobnerem s plastikami od Matouše Václava Jäckela a Jana

Jiřího Šlanzovského. Hlavní oltář z l.1698–1699 zdobí obraz sv. Rodiny (1702) od Petra Brandla a v nástavci je zpodobnění sv. Františka Saleského od Josefa Vojtěcha Hellicha. Brandl namaloval r. 1702 také plátno pro oltář sv. Terezy (z r. 1697). Obraz neznámého autora, který zdobí oltář sv. Tekly z l.1695–1696, není původní. Další boční oltáře, na kterých je zastoupen pouze sochařský prvek, sv. Anny a sv. Jana Nepomuckého, pocházejí z r. 1722 a v r. 1735 byly upraveny. Rokoková kazatelna, která se zde vyjímá svou prostotou, byla vyrobena v r. 1778. Výklad paní doktorky doplnil dr. Přibyl, který se věnoval osobnosti a dílu Petra Brandla a vzpomenul na nedávno vyšlou monografii tohoto malíře od Jaromíra Neumanna.
   Poté jsme se přes sakristii dostali do chóru jeptišek, který bývá označován také jako kapitulní síň a navazuje na presbytář. Zde se karmelitánky, které dodržovaly přísnou klauzuru, účastnily bohoslužby, aniž by mohly být někým spatřeny. Svátost oltářní přijímaly zvláštním otvorem, který uzavírala kovová dvířka zdobená motivy nástrojů Kristova umučení. V místnosti jsou dnes bohatě zdobené skříně na liturgické oděvy a barokní relikviáře s ostatky svatých. Nachází se zde také obraz sv. Josefa s Jezulátkem, který bývá někdy připisován Brandlovi. Odtud jsme se vydali na prohlídku krypty, kde jsou pochovány karmelitánky i anglické panny. Po návratu do kostela se poté někteří vydali na prohlídku kúru a tím jeho prohlídka skončila.

   Následně jsme se přemístili do Vojanových sadů, v kterých se nacházejí tři barokní kaple. Ve středověku byl areál dnešních sadů součástí dvora pražských biskupů. Po vzniku karmelitánského kláštera zde vznikla jeho zahrada, která někdy bývá považována za nejstarší v Praze, jenž doposud existuje. Později ji využívaly i anglické panny. Od r. 1954 je zpřístupněna veřejnosti a nese jméno významného českého herce Eduarda Vojana, který se nedaleko od ní v Míšenské ulici narodil. Nejprve jsme navštívili výklenkovou kapli sv. Jana Nepomuckého. V jejím hlavním výklenku kdysi bohatě zdobeném freskovou výzdobou se nacházela socha sv. Jana Nepomuckého na rybě od Františka Ignáce Platzera z r. 1749, která je dnes uschována v depozitáři Galerie hl. m. Prahy. V jednom z bočních výklenků uzavřeném dveřmi se nachází točité schodiště na vyhlídkovou terasu. Z ní je krásný pohled na zahradu i nevšední výhled na panoráma Prahy. Další naší zastávkou byla kaple sv. Eliáše v podobě grotty (umělé jeskyně), která byla postavena snad v letech 1660–1670. Vnitřek kaple je zdoben umělými krápníky, přírodními kameny, mušlemi a zrcátky. V oválech na stropě jsou malby zachycující výjevy ze života proroka Eliáše. V kapli byla zprvu pochována zakladatelka a první převorka kláštera ctihodná Marie Elekta Ježíšova, jejíž život nám ve své knize přiblížil Zdeněk Kalista. Třetí kaple je zasvěcena sv. Terezii z Ávily a dnes se v ní konají svatby. Na počátku 18. století jí nechala postavit na své náklady Eleonora z Valdštejna. Interiér zdobí přemalované fresky připisované Janu Karlu Kováři z r. 1745. Dnes silně poškozené malby měli imitovat oltářní architekturu. Náměty boční výzdoby pocházejí ze života sv. Terezie. Kopuli kaple zdobí freska znázorňující Apoteózu sv. Terezie. Technickou zajímavostí je původní barokní zámek dveří, který někdy návštěvníkům způsobuje nemilé potíže. Zde naše exkurze tentokrát skončila a nám nezbylo než poděkovat dr. Čižinské za zasvěcené povídání o těchto památkách a rozloučit se jak s ní, tak i s dr. Přibylem. Těšíme se, že se s oběma znovu někdy opět setkáme.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie z exkurze zde.

Článek k Vojanovým sadům - 1. strana

Článek k Vojanovým sadům - 2. strana

O Perseovi a Meduse s profesorem Janem Bažantem / sobota 7.4.2018

 

V sobotu 7. dubna 2018 se Slánská akademie volného času připojila k právě probíhajícím Dnům italské kultury ve Slaném přednáškou prof. PhDr. Jana Bažanta, CSc., (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) Perseus a Medusa, kterou přednesl před početným posluchačstvem v salónku bývalého slánského hotelu Grand.
   Na úvod pan profesor převyprávěl mýtus o Perseovi a Meduse, tak jak jej ve svých dílech zachytili starověcí autoři. Následně se věnoval jeho zobrazení v antice. Nejstarší jak písemné, tak obrazové zachycení boje největšího z řeckých hrdinů s bájnou nestvůrou zvanou Medusa pochází z Řecka 8. až 7. století před Kristem. Inspirací pro to, jak je zpodobněna tato příšera na keramické váze z doby kolem r. 670 př. Kr., byla zřejmě fénická stříbrná nádoba s hady na okraji (660–650 př. Kr.). V 7. století před Kristem řečtí umělci experimentovali s podobou Medusy. Takže na reliéfu jedné keramické vázy jí třeba vyobrazili jako spojení člověka s koněm. Jiné její ztvárnění se patrně nechalo inspirovat vyobrazením mýtu o Gilgamešovi, jak spolu s Enkidou zabíjejí démona Chuavu, který byl mnohokrát zachycen na mezopotámských pečetích. Na tomto zobrazení (aténská váza, 550–530 př. Kr.) je též zachyceno, jak hrdina při záhubě příšery odvrací tvář. Na konci 7. století před Kristem báje o Perseovi a Meduse dostává svou kanonickou podobu. Také se však objevuje alternativní verze: krásná Medusa (malba na keramické metopě řeckého chrámu v dórském stylu, Thermon, 625–600 př. Kr.). Tato byla patrně od počátku netvor i kráska. Období klasického Řecka přináší do mýtu inovace v podobě spánku, krásy,

zkamenění a zrcadlového obrazu. Medusa bývá často zobrazena jako spící krasavice. Perseus, aby mohl spatřit její uťatou hlavu, se dívá na štít, který zachycuje její obraz (apulský zvoncový krater, 400–375 př. Kr. nebo etruské bronzové zrcadlo, 400–350 n. l.). Římské antické umění přináší do zobrazení zápasu Persea s Medusou nový prvek, kterým je pohled hrdiny do štítu při samotném boji (např. nástěnná mala v Pompejích, před r. 79 po Kr., nebo mramorový sarkofág, 2. stol. po Kr.). Tuto část svého vyprávění ukončil profesor Bažant konstatováním toho, že klasické Řecko odkázalo západní kultuře Medusu jako krásného netvora (Medusa Rondanini).

   Druhá část přednášky byla věnována tomu, jak byly ztvárněné postavy tohoto mýtu v průběhu staletích v českém umění. Nejprve se však zmínil o středověkém klenotu, který spojuje české země s antikou. Je jím císařská koruna, kterou nechal kolem r. 1349 zhotovit Karel IV. v Praze a dnes je uchována v klenotnici chrámu v Cáchách. Na její výzdobu byly použity antické gemy, na některých z nich je vyobrazena Medusa. I když ve středověku byla ztotožňována s Pannou Marií, zde její zpodobnění mělo jinou funkci. Již od antiky bývalo pravidlem využívat Medusinu hlavu jako odstrašující a ochraňující prvek. Medusa se tak měla stát ochránkyní Svaté říše římské. V architektuře se v Čechách objevuje poprvé v renesanci. Nejprve jako symbol umění na portálu domu kameníka Giovanniho Merliana v Plzni ze 16. století. Jako domovní znamení z druhé čtvrtiny 18. století odkazující na výtvarnou tvorbu se s ní setkáme na domě v Nerudově ulici na Malé Straně. V její funkci ochránkyně jí lze spatřit v Praze na Písecké bráně (1719–1729), která byla součást barokního opevnění z let 1650 až 1729. V baroku vznikla také dvě sochařská díla od Matyáše Bernarda Brauna z r. 1725 zpodobňující Persea držící hlavu Medusy. Jedno zhotovené pro Jana Jáchyma Pachtu z Rájova zdobí zahradu zámku Liběchov a druhé dnes umístěné v Kladrubech bylo objednané Janem Ferdinandem hrabětem Globenem pro zámek Valeč. V 17. a 18. století Perseus představoval spravedlivou autoritu, která trestá zločin, a hlava Medusy vyjadřovala jímavou hrůzu (gratus terror), která měla zachvátit všechny zločince. V 19. století se s Medusou setkáváme jako emblémem umělců (dům sochaře Bohuslava Schniricha, štuk, 1875, Mikovcova 5, Praha – Vinohrady) nebo jako ochránkyní bank (B. Schnirich, Medusa, kovový reliéf, 1891, bývalá Hypoteční banka, Senovážné náměstí 13, Praha). Umění 20. století, kdy se umělci často neradi hlásili k tomu, že jejich inspirace čerpala z odkazu antické tradice, zastoupila v tomto výčtu Medusa Jindřicha Štýrského. Tento představitel surrealismu napsal a ilustroval knihu Sny (1941, vyšlo v r. 1970 díky Františku Šmejkalovi), v které se nachází také „Podobizna mé sestry Marie“, která na ní připomíná Medusu. Inspiračním zdrojem se pro ní stal obraz Paula Rubense a Franse Snyderse Medusa (olej, 1617–1618, Vídeň, 1685–1875 v Praze, dílenská kopie v Brně).

   Závěr vyprávění patřil mýtu o Pegasovi, který se zrodil z těla Medusy. Báje vypráví o tom, že na hoře múz Helikónu v Bojótii pod jeho kopyty vytrysknul pramen. Proto je považován za zdroj básnické tvorby. V poantické Evropě začal být spojován také s pohořím Parnas, které bylo ve starověku zasvěceno Apollónovi, Dionýsovi a múzám. Moderně ztvárněného Pegase na Parnase můžeme vidět na skulptuře sochaře Michala Gabriela z r. 1992 na sídlišti Barrandov v Praze.
   Svoji přednášku pan profesor ukončil důkazem o tom, že mýtus o Perseovi a Meduse může být svébytně vykládán i v současnosti a stále se vyvíjí. Čehož je dokladem kniha Jaromíra Typlta Zápas s rodokmenem: Groteskní mýtus (Praha, 1993), kterou ilustroval Boris Jirků. V ní je zpodobněn spisovatel Ladislav Klíma jako Medusa.
   Nám poté nezbylo než se vřelým potleskem rozloučit s profesorem Janem Bažantem a doufat, že k nám opět zavítá, aby nás provedl antickou mytologií a její recepcí v západní kultuře. Mezitím máme možnost se začíst v jeho obsáhlé knize Perseus & Medusa, kterou nedávno vydalo nakladatelství Akademia.
(Pavel Zděnovec)