O zvonech, zvoncích a zvonicích s Mgr. Petrem Váchou / sobota 24.3.2018

   V sobotu 24. března 2018 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost se na svém pravidelném setkání v salónku bývalého hotelu Grand dozvědět něco nového o zvonech a zvoncích. Zavítal totiž mezi ně kampanolog Mgr. Petr Vácha z Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště středních Čech v Praze, aby je zasvětil do tajemstvích těchto hudebních nástrojů.
   Zvon definují slovníky jako samozvučný bicí nástroj kalichového tvaru, který slouží ke svolávání věřících či jiné signální funkci. Tvoří ho dvě hlavní části – tělo a srdce zvonu, které je zavěšeno uprostřed těla zvonu a je pohyblivé, aby při zvonění bilo do stěny zvonu a nástroj tak vydával zvuk. Bývá uchycené většinou s pomocí koženého pruhu, tzv. bandalýru, na vnitřním uchu (šarnýru), kterých může být i více. Tělo zvonu se dělí na čtyři části (odspoda) – věnec, krk, čepec a koruna. Srdce podobně dělíme (odshora) na oko či rozkovaný úchyt, dřík, pěst (ta bije) a výpusť (někdy ukončená kotvou). Zvony jsou zdobeny nápisy nebo reliéfy a dostávají svá jména.
   Počátky zvonařství jsou doloženy v 3. tisíciletí před naším letopočtem ve staré Mezopotámii. Do dnešní doby se však zachoval až zvon vyrobený v Číně z 5. století před naším letopočtem. V Evropě je poté za nejstarší považován ten, který se nachází ve sbírkách vatikánských muzeích, jenž je z 8. století našeho letopočtu. Podoba zvonů evropského typu se po staletí měnila od románských ve tvaru včelího úlů až po moderní s talířovou korunou. U nás se jako nejstarší zachovaly ty gotické z období vrcholného středověku (Zdíkovec u Klatov, Vranov v okresu Benešov a Pohled u Havlíčkova Brodu). Vrchol zvonařství v Čechách nastal v období renesance, kdy lze z řady zvonařů jmenovat pražské mistry Tomáše Jaroše z Brna a Brikcího, který za svoji práci obdržel erb a predikát z Cimperka. Zvonaři vyráběli také hodinové cimbály (typ mísa nebo nízký zvon) a křtitelnice, které měly podobu obráceného zvonu. Dnes v českých zemích

působí několik zvonařských dílen. Práce dvou (Manoušků a Dytrychů) z nich jsme mohli prohlédnout na promítaných fotografiích.

   Výrobu zvonů ve svých dílnách provádějí kovolijci, kterým říkáme zvonaři. Materiálem bývá zpravidla zvláštní bronzová slitina, tzv. zvonovina, tvořená ze 78 % mědí a 22 % cínem. Rozžhavený kov se vlévá do hliněné formy. Srdce zvonu se vyrábí ze železa, které musí být o něco měkčí než zvonovina, aby nedocházelo k poškození zvonů. Především v důsledku 1. světové války se nám dochovaly zvony zhotovené i z jiných materiálů jako ocel, mosaz, bílý bronz nebo dokonce sklo. Většina těch z oceli je nekvalitních, ale najdou se mezi nimi i velice kvalitní nástroje jako třeba ty, které vyráběly vítkovické železárny. Pro vylepšení některých z nich se do srdce frézovaly jamky, do kterých se vkládaly bronzové kolíky.
   Zvuk zvonu závisí na jeho průřezu (profilu), který označujeme jako žebro, a jeho tloušťce. Profilace žebra zvýrazňuje či potlačuje tóny. Při zkoušení zvonů se používají zvonařské ladičky, které v současnosti vyrábí pouze jediná firma v Německu. Dnes se využívá také počítačová analýza, která nahrávku zvuku zvonů rozebere pomocí speciálního programu. Dolaďování se poté provádí tak, že se odsoustruží vnitřní strana a tím dojde k poklesu tónu.
   To, jak se bude na zvony zvonit, je dáno jejich zavěšením. U nás jsou nejčastěji upevněny na zvonové hlavě s pákou, na níž je připevněn provaz. Ruční zvonění je z památkového hlediska to nejideálnější, avšak s elektrifikací kostelů ve 20. stol. bylo často nahrazeno automatickým, přičemž došlo často k poškození dřevěné trámové konstrukce, na které je zvon zavěšen. Památkáři povolují kombinaci ručního pohonu a lineárního elektromotoru. Někdy byla využita magnetická pumpa. V případě, že je zvon upevněn napevno, je užito elektromagnetického kladiva.

   Ke ztrátám zvonů docházelo a bude docházet z několika příčin. Jsou to požáry, poškození, rekvizice a krádeže. Poškozený (puknutý) zvon lze již v dnešní době restaurovat, činní se tak v pouze v případě, že se jedná o historicky cenný kus, protože tato operace je drahá. Nejvíce zvonů, které byly vítaným zdrojem barevných kovů, padlo za oběť rekvizicím v 1. a 2. světové válce. Za protektorátu došlo k jejich rozdělení do čtyř skupin, aby alespoň ty nejvýznamnější zůstaly zachovány. V 90. letech minulého století výrazně narostl počet jejich krádeží. V té době odcizili zloději 130 zvonů. Jednou ze snah, jak tomu čelit, bylo v r. 1999 pořízení jejich podrobného soupisu, na kterém pan magistr ve středních Čechách spolupracoval.
   Blížící se Velikonoce nám přednášející připomenul vyprávěním o velkých dřevěných řehtačkách a klapačkách, které se v kostele užívaly poté, co na Zelený čtvrtek zvony umlkly, aby se rozezněly až na Bílou sobotu. Závěr přednášky patřil některým zvonům ze Slánska (Neprobylice, Řisuty, Klobuky a Slaný z Velvarské brány).
   Poté již zbyl čas pouze na pár dotazů z řad posluchačstva. Přednášející doporučil knihu Ludmily Kybalové Pražské zvony, na jejímž novém vydání z r. 2005 se také podílel, a expozice zvonařství ve Vrchotových Janovicích a Prostějově. Nám nezbylo než poděkovat za jeho zajímavé povídání a popřát mu v jeho práci mnoho úspěchů. Všem poté přejeme krásné prožití velikonočních svátků.
(Pavel Zděnovec)

Více o expozici zvonařství ve Vrchotových Janovicích zde.

Zde naleznete článek o výstavě proběhlé před několika lety v Betlémské kapli s fotografie odlévání zvonu.

S PhDr. Pavlem Šidákem o vodnících v české literatuře / sobota 10.3.2018

   V sobotu 10. března 2018 se konala v salónku bývalého hotelu Grand další z přednášek Slánské akademie volného času. Pozornost byla tentokrát upřena především na českou literaturu. S tématem Vodník v české literatuře mezi nás zavítal PhDr. Pavel Šidák, Ph.D., z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
   Literární postava vodníka má pravzor ve vodních démonech slovanské mytologie. Patří to mezi její zvláštnosti, protože v jiných bývá vodní živel spojován většinou s ženským elementem (nymfy). Vodník však také sdílí společný rys s řeckým bohem moří Poseidonem, kterým je možnost jeho proměny v koně. U jednotlivých slovanských národů se liší, a tak má i ten český svá specifika. Z Čech se patrně také rozšířil do příhraničních regionů Německa. Za jeho nejstarší vyobrazení u nás je považována středověká freska z ambitu emauzského kláštera, kde je zobrazen jako ďábel s plovacími blánami ve společnosti sv. Jana Křtitele. Slovo hastrman se poprvé objevuje v latinsko-českém glosáři, tzv. Klareta ze 14. století. Jeho význam poté můžeme nalézt prvně v latinsko-českém slovníku Jana Vodňanského z r. 1511. Nejstarší zaznamenaný vodnický příběh však známe až z barokní literatury 17. století.
   Vodník je pro literaturu vděčná postava pro svoji neuchopitelnost. Je duchem vodního živlu, může mít božskou podobu, umí předpovídat budoucnost a ovládat počasí, je schopen se převtělovat nebo být neviditelný a doprovází lidi na jejich pozemské pouti. Je simultánně spojován s motivy idylickými, erotickými, hororovými a v moderní době i ekologickými. Může být postavou jak zápornou, tak i kladnou.
   Do umělecké literatury se dostal prostřednictvím lidové kultury (balady, pohádky apod.). Nejvíce rezonoval tento námět v období romantismu, později v období symbolismu a dekadence, avšak můžeme ho najít i v realismu či dokonce avantgardě. Vyskytuje se ve všech literárních žánrech.

   Podle zjištění pana doktora se v Čechách od r. 1800 objevil dosud ve 160 dílech autorů, jejichž jména patří jak k těm nejvýznamnějším, tak i dnes již polozapomenutým. Nejstarší z nich je báseň Vodník od Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852) ze sbírky Smíšené básně napsané v r. 1822. O deset let mladší je Vodník jeho následovníka Josefa Krasoslava Chmelenského (1800–1832). V polovině 50. let 19. století vznikla pohádka Josefa Kajetána Tyla (1808–1856) Rozpustilý Janeček, kde jednou z hlavních postav je vodník. Tyto tři díla spojuje námět, kterým je snaha hastrmana utopit malé děti.
   Větší soubor děl se zabývá vztahem vodníka k lidským ženám. Na sklonku 30. let 19. stol. napsal Jan z Hvězdy (1803–1853) Vodníkovu nevěstu, která přebírá podobu lidové balady. Obdobně je to také u nejznámějšího Vodníka od Karla Jaromíra Erbena (1811–1870) z jeho Kytice (1853), který se stal přelomovým dílem s tímto motivem. Ten se zaměřuje na vztahy mezi světem lidským a démonickým, jenž se nemají spojovat. Inspirovalo také Boženu Němcovou (1820–1862) k sepsání básně o lidské touze Vodník (1844), která také korespondovala s lidovou tradicí. Tento námět je též zastoupen v pracích Václava Beneše Třebízského (1849–1884), z nichž stačí připomenout novelu Vodníkova nevěsta (1873).

   Obsahově komplikovanější jsou díla s vodnickou tématikou spisovatelů Karla Slavoje Amerlinga (1807–1884), Jana Nerudy (1834–1891) či v současné době Miloše Urbana (*1967). Amerling ve své Květomluvě (1833) popisuje celý podvodní svět. Nerudova Matka z Knihy veršů (1867) je variací na Erbenova Vodníka, avšak rozhodujícím prvkem, který vstupuje na scénu, je tu mateřská láska. U Urbanova Hastrmana (2001) se prolíná vztah vodníka a ženy s ekologickým tématem. V románu Karla Sabiny (1813–1877) Hrobník (1837) existenci vodníka pouze tušíme. Změny, které přinesla moderní doba do vodohospodářství, daly podnět dílům, v nichž čtenář s vodníky spíše soucítí, než že by je považoval za zlé bytosti. Regulace řek, vznik nábřeží a meliorace v nich vyhánějí vodníky z jejich domovů a ti hledají, kam by se uchýlili. Tak je to v dílech Karla Legera (1859–1934) Podivná příhoda Vladivoje Vejvody a několik rozmarných povídek (1914) a Aloise Zábranského (1858–1921) Břehule, čili poslední vodník na Hané (1919). Zmiňuje se o nich také Josef Váchal (1884–1969) ve své Ďáblově zahrádce (1924). Idylický pohled na vodnický živel poté mají Alois Jirásek (1851–1930) / Lucerna (1905) / a Josef Lada (1887–1957) / Bubáci a hastrmani (1938). O vodnících psalo nespočet dalších literátů a téma je to stále živé, jak svědčí tři knihy s touto tematikou nedávno nominované na cenu Magnesia Litera.
   Vyprávění dr. Šidáka doprovázelo promítání reprodukcí výtvarných děl českých malířů 19. a počátku 20. století, jejichž námětem byl právě vodník či vodní víly (nymfy, rusalky). Mohli jsme tak vidět obrazy Maxmiliána Pirnera, Hanuše Schvaigera, Felixe Jeneweina, Jaroslava Špillara, Mikuláše Alše, Josefa Lady a dalších. Nakonec pan doktor zodpověděl dotazy přítomných a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání. Doufáme, že nás opět někdy navštíví a těšíme se na jeho knihu Mokře chodí suše: Vodník v české literatuře, která by v tomto roce měla vyjít v nakladatelství Akademia.
(Pavel Zděnovec)

Další snímky ze setkání zde.

Na tomto odkaze naleznete článek PhDr. Šidáka o vodnících, ze kterého vycházela jeho přednáška.